V R a k o u s k u - U he r sku 1867–1918
98
a uvědomění si příslušnosti k maďarskému národu“. Školství mělo mít v celé zemi pouze jeden vyučovací a jednací jazyk, a to maďarský. To znamenalo definitivní likvidaci škol národnostních menšin na všech úrovních. V roce 1907 existovalo na Podkarpatské Rusi 23 škol s rusínským vyučovacím jazykem. Za rok už nebyla žádná. Přežilo jen 34 dvojjazyčných základních (lidových) škol. Maďarizace zasáhla také podkarpatskou řeckokatolickou církev. V roce 1912 byl se souhlasem Vatikánu Hajdudorožský vikariát Mukačevské řeckokatolické diecéze reorganizován v samostatnou Hajdudorožskou řeckokatolickou diecézi. V jejích 160 farnostech v rusínských nebo rusínsko-maďarských vesnicích byla zrušena církevněslovanská liturgie, bohoslužby se konaly v latině nebo maďarštině. Tato událost odstranila poslední překážku pro masovou a urychlenou maďarizaci rusínského obyvatelstva jižní části zemplínského komitátu. Během čtvrt století skutečně ztratili obyvatelé tohoto regionu rusínskou identitu. Maďarizace řeckokatolické církve vedla k její diskreditaci a ztrátě autority u části rusínských věřících. Mezeru se pak snažila zaplnit pravoslavná církev. Myšlenku jejího obnovení na Podkarpatsku propagovali z jedné strany navrátilci z USA, ze strany druhé místní rusofilové, napojení na tzv. neoslovanské (novoslovanské) hnutí, k jehož představitelům patřil například i český politik Karel Kramář (v roce 1908 se také v Praze konal novoslovanský sjezd). Vznikaly první pololegální skupiny pravoslavných v komitátech Šariš, Bereg, nejvíce v Marmaroši. Pravoslavná církev přitahovala rusínské sedláky tím, že od nich nepožadovala – na rozdíl od uniatské církve – feudální daně: koblinu a desatinu. V podmínkách narůstajícího napětí mezi dvěma vojensko-politickými bloky, Dohodou a Trojspolkem, označovaly uherské úřady pravoslavné za ruskou, tedy nepřátelskou agenturu. Účastníci hnutí za obnovení pravoslavné církve byli tvrdě pronásledováni, fyzicky týráni četníky a policií. V letech 1904–1906 se v Debrecíně a Budapešti konaly první soudní procesy proti pravoslavným Rusínům. V prosinci 1913 byl zahájen v Marmarošské Sihoti největší soudní proces proti 94 rusínským pravoslavným sedlákům. Uherská justice je obvinila z velezrady, snahy podřídit pravoslavné Rusíny rus-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169038
99
Za 1. světové vá l ky
ké pravoslavné církvi, připojit část území Uherského království (komitáty Bereg, Ugoča a Marmaroš) k carskému Rusku. Marmarošský proces vyvolal bouřlivou reakci v demokratických kruzích Evropy, které ostře odsoudily počínání uherské justice. Český poslanec Václav Klofáč vystoupil s interpelací v rakouském parlamentu. T. G. Masaryk a slovenský poslanec uherského parlamentu Milan Hodža požádali o účast na procesu jako obhájci, avšak od uherských úřadů nedostali povolení. Vlna solidarity zachvátila i Slovensko. Uherská justice ignorovala důkazy o nevině obžalovaných, stejně jako protesty evropské veřejnosti. 33 z 94 obžalovaných bylo odsouzeno celkem ke 37 letům vězení a 6 800 korunám pokuty. Přesto uherská vláda žádoucího výsledku nedosáhla. Zastrašit rusínské sedláky se nepodařilo, odsouzení se v očích věřících stali mučedníky za víru a pravoslavné hnutí naopak dál sílilo. Marmarošský proces byl prvním politickým procesem proti rusínským sedlákům v Uhrách, kteří v pasivní náboženské formě protestovali proti politice maďarizace a renegátství některých hodnostářů řeckokatolické církve.
Podkarpatská Rus za 1. světové války Atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este, spáchaný srbskými nacionalisty v Sarajevu 28. června 1914, ukončil velkou, vcelku poklidnou epochu vývoje evropské civilizace a uvrhl starý kontinent do víru nesmyslného vzájemného vraždění. Částečná (25. července) a posléze všeobecná mobilizace (31. července) odtrhla desetitisíce rusínských mužů, stejně jako mužů jiných národností Rakouska-Uherska, od rodin, oblékla je do vojenských uniforem a vrhla na frontové linie v Haliči a Bukovině, na Balkáně a pak i v Itálii. Rakousko-uherská armáda v září 1914 urychleně ustupovala z Haliče a Bukoviny ke karpatským průsmykům – Dukelskému, Lupkovskému, Užockému, Vereckému, Toruňskému, Jablonickému, k hranicím Uher a jejich komitátům, obývaným převážně Rusíny. Případná ztráta karpatských průsmyků by pro rakousko-uherskou armádu znamenala otevření bran pro vstup ruské armády do Dunajské kotliny. Proto byly boje v Karpatech svým rozsahem, důležitostí a houževnatostí pro Rakous-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169038
V R a k o u s k u - U he r sku 1867–1918
100
ko-Uhersko a Rusko jedním z nejvýznamnějších období 1. světové války. Koncem září 1914 čtyři ruské armády překročily Karpaty. Vrchní velitelství ruské armády (Stavka) vydalo po úspěšné ofenzívě svých vojsk provolání k národům Rakouska-Uherska, v němž slibovalo spravedlnost a právo potlačovaných národů na svobodné uspořádaní svých záležitostí. Provolání bylo zcela pokrytecké vzhledem k absolutistické politice carské vlády v samotném Rusku, která nemilosrdně potlačovala, a to i po národnostní stránce, všechny neruské slovanské národy (Ukrajince, Bělorusy či Poláky). Začátkem ledna 1915 se ruská armáda dostala hluboko do údolí řek Už, Latorica, Rika a Tisa. V Užhorodě, vzdáleném od fronty 15–20 km, zavládla panika. Stejná situace byla v Mukačevu a Chustu. Útok ruské armády však postupně ztrácel na síle. Vázlo totiž zásobování, vojáci neměli dostatek střeliva, útvary utrpěly velké ztráty. Koncem ledna 1915 bylo ruské vojsko po protiofenzívě vytlačeno z karpatských průsmyků, ale zdecimovaná rakousko-uherská armáda musela zastavit další postup. Ruské vojsko definitivně opustilo svahy Karpat v květnu 1915 tentokrát pod tlakem spojených sil rakousko-uherské a německé armády. Bojující armády zanechaly v Karpatech desítky zničených rusínských vesnic. V obavě před pomstou uherské armády a úřadů za údajnou spolupráci s ruskou armádou odešly stovky Rusínů z karpatských vesnic raději do Ruska. V březnu 1915 Košický vojenský tribunál odsoudil 800 rusínských sedláků z komitátů Bereg, Ung a Šariš za spolupráci s ruskou armádou k dlouholetému vězení. 160 sedláků z marmarošských horských vesnic bylo bez soudu uvězněno v Chustu. Ve Velikém Bočkovu, Rachovu, Jasině bylo ihned po odchodu ruské armády popraveno několik sedláků. Oblíbenou „zábavou“ maďarských vojáků se stalo veřejné bití mužů, žen, dívek a dětí v „osvobozených“ rusínských vesnicích za údajnou spolupráci s ruskou armádou. Vstřícnost vůči uherským úřadům demonstrovali jen rusínští maďaróni. „Lidové shromáždění“ v Nižnych Vereckých (komitát Bereg) se z iniciativy skupiny řeckokatolických duchovních obrátilo na uherskou vládu s peticí, v níž žádalo, aby bylo zrušeno pojmenování Rusín a zavedeno Maďar nebo „katolík“ východního vyznání. Podle názoru autorů petice změna jmé-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169038