R e p ub lik a
98
V oblasti zahraničních styků navázal Nový stát vztahy s Velkou Británií i Francií a přirozeně s podobnými režimy v Itálii a Španělsku. Španělsko diktátora Prima de Rivery bylo prvním evropským státem, jenž otevřeně podpořil nový portugalský režim. V roce 1929 se uskutečnila oficiální návštěva prezidenta Carmony v Madridu. Vyhlášení španělské republiky (1931) fašistický režim v Portugalsku ohrozilo: republikáni nalézali v sousední zemi prostor pro přípravu protisalazarovských akcí. Ale pravicové směřování španělské republiky po roce 1933 umožnilo Salazarovi navázat s ní diplomatické vztahy a docílit internaci vůdců portugalské emigrace. Novou hrozbu pro Salazarův režim pak znamenalo vítězství Lidové fronty ve španělských volbách roku 1936, ale nacionalistické povstání v červnu a následující občanská válka znamenaly obrat. Salazarovské Portugalsko podporovalo všemi silami frankisty: dodávkami zbraní, kurýrními službami, dobrovolníky, koordinací německé pomoci i jinak. V roce 1937 portugalská vláda přerušila diplomatické styky se španělskou republikou a následujícího roku Salazar uznal frankistickou vládu za jedinou zákonnou vládu Španělska. Aniž by Portugalsko zpochybnilo dlouholeté spojenectví s Anglií, nové rozložení sil v Evropě mu umožnilo provádět samostatnější zahraniční politiku. Uvnitř země Salazarův vliv stále rostl a z předsedy vlády se postupně stal diktátor. Kromě funkce prvního ministra a ministra financí (do začátku války) Salazar obsadil i křeslo ministra války a zahraničních věcí (od roku 1936 do konce války). Jeho sílící diktátorské pozice ho však postupně zatlačovaly do izolace, neboť stále méně důvěřoval svým spolupracovníkům a aktivizoval represivní systém. Po vypuknutí 2. světové války nastalo v Portugalsku několik let relativního klidu. Hned na počátku vyhlásilo neutralitu, kterou se podařilo souhrou mnoha faktorů udržet, i když Salazarovy sympatie byly daleko více na straně Německa a Itálie než na straně Spojenců. S rovněž neutrálním frankistickým Španělskem podepsal Salazar hned po skončení španělské občanské války smlouvu o neútočení a spolupráci (1939), na niž navázalo vyhlášení tzv. Iberského bloku (1941). V portugalské zahraniční politice šlo o nový prvek tvořící určitou protiváhu tradičního spojenectví s Velkou Británií.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169036
99
1926– 1 974
Vrcholem propagandy Nového státu byl rok 1940, kdy se připomínaly dvě významné události portugalských národních dějin: 800. výročí portugalské státnosti (1140) a 300. výročí obnovení nezávislosti (1640). Při této příležitosti se konaly desítky slavnostních představení, výstav a kongresů a bylo vydáno množství oslavných publikací s typicky nacionalistickým výkladem národních dějin. Až v roce 1943 se zformovala opozice v jednotné frontě Hnutí protifašistické národní jednoty, ale skutečné střety na vnitropolitické scéně nastaly až po skončení války. Vítězství Spojenců se stalo podnětem k prodemokratickým a prosocialistickým manifestacím na území celého Portugalska. Zvláště opozice viděla ve vítězství demokratických mocností příležitost k výrazným změnám Nového státu a změnu v jeho politice by uvítaly i Velká Británie a USA. Proto byly na listopad 1945 vypsány volby do Národního shromáždění s možností účasti dalších politických skupin. Vytvořilo se nové Hnutí demokratické jednoty. Opozice si však záhy uvědomila, že k účinnému boji proti režimu by potřebovala daleko více času a nakonec se voleb neúčastnila. Tak byli znovu zvoleni jen kandidáti Národní unie, stejně jako již předtím v letech 1934, 1938 a 1942. Krátce nato vypukly rozsáhlé perzekuce namířené proti demokratickým opozičním silám. Přesto se opozice hlásila ke slovu stále výrazněji, obzvláště při každých dalších volbách do Národního shromáždění a prezidentských volbách. V době předvolební kampaně vláda obvykle uvolnila cenzuru a umožnila kandidaturu opozičních představitelů, kteří však v nerovných podmínkách buď sami odstoupili, nebo prohráli (tato situace se v letech 1949–65 opakovala několikrát). Byla to strategie, která vyvolávala zdání demokracie a odrážela případné výhrady zahraničních mocností. První poválečné prezidentské volby se konaly roku 1949 (předtím byl v roce 1942 znovu zvolen Carmona). Za opozici kandidoval generál Norton de Matos, ale nakonec odstoupil, takže Carmona neměl konkurenta. Když však prezident roku 1951 zemřel, otevřela se znovu otázka obnovení monarchie (v zahraničním exilu žili potomci někdejšího krále Miguela I., vnuk Duarte Nuno a jeho malý syn Duarte Pio). Nicméně Salazar se vyslovil proti restauraci. V prezidentských volbách se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169036
R e p ub lik a
100
představili dokonce tři kandidáti, ale jen jediný se nakonec účastnil a byl zvolen: vládní kandidát, generál Francisco Craveiro Lopes (1951–1958). V té době režim překonal první vážnou krizi a dokonce posílil své postavení, neboť západní mocnosti z obavy před rostoucím vlivem komunismu na poloostrově podpořily Nový stát. Portugalsko se tak stalo zakládajícím členem NATO (1949), a aby vyhovělo mezinárodnímu veřejnému mínění, přiznalo koloniím statut zámořských provincií (1951). V roce 1955 byl Portugalsku umožněn vstup do OSN. V zemi se projevoval ekonomický růst, Portugalsko získalo mezinárodní uznání, ale vnitropolitický život byl poznamenán perzekucemi a nárůstem opozičních nálad, dokonce i mezi politicky neutrálními občany a stoupenci režimu. V Národní unii se formovalo liberálnější křídlo, jež žádalo politické uvolnění ve vztahu k zámořským územím i k opozici a zavedení některých reforem v souladu s požadavky doby. Byli však i tací, kteří by přivítali odchod Salazara z politiky. Roku 1958 vše vyústilo do druhé velké politická krize. Projevila se v průběhu prezidentských voleb, kdy kandidatura současného prezidenta Craveira Lopese nebyla schválena a pozici vládního kandidáta zaujal dosavadní ministr námořnictva, admirál Américo Tomás, který také z voleb – zřejmě zmanipulovaných – vyšel jako vítěz (1958–74). Z opozičních kandidátů si získal největší podporu někdejší stoupenec diktatury a Salazarův obdivovatel, generál letectva působící ve vysokých funkcích, Humberto Delgado. V prezidentské kampani kladl důraz na demokratizaci, lidská práva a nutnost reforem, čímž se stal režimu nepohodlným. Během kampaně musel překonávat řadu překážek, od administrativních až po pohotovost armády. Po volbách, v nichž podle oficiálních statistik získal takřka čtvrtinu všech hlasů (ve skutečnosti jich možná bylo mnohonásobně víc), nastaly represe. Delgado byl zbaven všech funkcí, jeho stoupenci byli pozatýkáni a souzeni, on sám se uchýlil do exilu – žil v Brazílii a Alžíru – a i v průběhu 60. let (až do svého zavraždění) byl vůdcem demokratické opozice v zahraničí. V následujících letech pokračovaly politické nepokoje formou připravovaných či dokonaných povstání, došlo i k pokusu o státní převrat (1961). Zkomplikovala se situace v Indii, kde
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169036