■ Novověké dějiny
98
Sotva měsíc po skončení první balkánské války vyvolalo Bulharsko, nespokojené s mírovou dohodou týkající se oblasti Makedonie, druhou balkánskou válku. Proti Bulharsku nyní bojovali jeho bývalí spojenci, k nimž se připojilo Rumunsko a Turecko. Po šesti týdnech podepsalo Bulharsko v srpnu 1913 v Bukurešti novou mírovou dohodu. V prosinci téhož roku byly stanoveny dosud platné hranice mezi Řeckem a Albánií. Balkánskými válkami se rozsah řeckého území zvětšil o celých 68 % a přibližně stejně se zvýšil i počet obyvatelstva. V předvečer první světové války ztížila mezinárodní postavení Řecka změna, k níž došlo na královském trůnu. Po zavraždění Jiřího I. v Soluni ještě v době první balkánské války nastoupil na trůn jeho syn Konstantin. Sňatkem byl spřízněn jako švagr s německým císařem Vilémem II. a byl i militaristicky a germanofilsky orientován. Podporovala jej zejména řecká pravice, která odmítala Venizelův liberalismus. Nový král si jako velitel makedonské a epirské armády v balkánských válkách získal i popularitu v řecké veřejnosti. Jako „slávu Řeků“ a „junáka kapitána“ jej dokonce opěvovaly lidové písně a vyjadřovaly naději, že je král dovede až do Konstantinopole. Vždyť se jmenoval Konstantin, jako poslední byzantský císař. Krále podporovala i armádní klika, jejímž členem byl i jeden z jeho oblíbenců Ioannis Metaxas. S ním se znovu setkáme v kritické době Evropy meziválečných let. Teď ale Řecko ještě bylo na prahu první světové války, v níž budou proti sobě stát bloky, složené ze států zainteresovaných na Balkáně. Liberál Venizelos byl bezvýhradným stoupencem států Dohody – Anglie a Francie –, konzervativec Konstantin jako obdivovatel německého militarismu sympatizoval s Ústředními mocnostmi, k nimž se přiklánělo i Turecko a Bulharsko, které byly nespokojeny se způsobem řešení balkánských konfliktů. Vzhledem k rozporným postojům Konstantina a Venizela nebylo zatím jasné, jak bude Řecko řešit svou zahraniční politiku.
Řecko v první světové válce (1914–1918) Po vypuknutí první světové války útokem Rakousko-Uherska proti Srbsku 28. července 1914 se dostalo úsilí jednotlivých velmocí o prosazování vlivu na Balkáně a o jeho dělení do nové
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169035
99
Řecko spojencem Dohody ■
fáze. Ústřední mocnosti i mocnosti Dohody slibovaly v tajných jednáních dosud neutrálním státům, mezi nimi i Itálii, územní zisky, zaručené mírovými smlouvami po skončení války, a to často v oblastech, na něž si činily nárok Bulharsko i Řecko. Král Konstantin a jeho monarchističtí přívrženci se snažili udržet neutralitu Řecka, s čímž zpočátku souhlasil i Venizelos. Už v roce 1915 však došel k názoru, že vítězi ve světovém konfliktu se stanou státy Dohody, proto pomýšlel na vstup Řecka do války po jejich boku, zvláště když Turecko už od listopadu 1914 bojovalo na straně Ústředních mocností (Británie na to tehdy reagovala anexí Kypru). Proti Venizelovým plánům se však stavěl král Konstantin a odvolal Venizela z funkce ministerského předsedy. Tím se vyhrotilo napětí mezi monarchisty a venizelisty. Když vstoupilo i Rumunsko do války jako spojenec Dohody, vyvolali Venizelovi přívrženci na přelomu srpna a září 1916 v Soluni puč, a vytvořili tak podmínky pro Venizelův návrat na politickou scénu. V říjnu 1916 Venizelos ustanovil v Soluni vzdorovládu, která v listopadu vyhlásila Německu a Bulharsku válku. Řecko tak bylo fakticky rozděleno na „staré Řecko“ (Peloponnésos a jižní část pevninského Řecka), ovládané monarchisty, a venizelisty ovládaný Epír, řeckou část Makedonie a ostrovy. Nárazníkovou oblast země mezi oběma částmi rozděleného státu kontrolovaly britsko-francouzské oddíly. Řecko vstoupilo do období, označovaného jako Národní rozkol (ethnikos dichasmos). Postavení venizelovského Řecka se zlepšilo po vstupu Spojených států do války po boku Dohody (duben 1917) a také pádem carského režimu v Rusku v březnu téhož roku, jímž král ztratil podporu svého příbuzného Mikuláše II. Počátkem června 1917 ustoupil Konstantin nátlaku Dohody a odešel do emigrace do Švýcarska, aniž se zřekl trůnu, jehož dědicem se stal jeho syn Alexandr.
Řecko spojencem Dohody Venizelisté po svém nástupu k moci uplatňovali proti svým pravicovým monarchistickým odpůrcům velmi tvrdý postup, zbavovali je míst ve státní správě, na která pak v duchu tradičního klientelismu dosazovali své příznivce. Nová vláda se však snažila vrátit k politice ekonomických a sociálních reforem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169035
■ Novověké dějiny
100
Pozemková reforma se ovšem uskutečnila až po maloasijské katastrofě roku 1922 (viz dále), kdy bylo umožněno usazování uprchlíků z Malé Asie na řecké půdě. V oblasti školství byla důležitá jazyková reforma, uskutečněná komisí složenou ze tří významných kulturních činitelů, filozofa D. Glinose, pedagoga A. Delmuzose a jazykovědce M. Triandafyllidise. Jednalo se o zavedení živého mluveného jazyka (dimotiki) do výuky na základních školách. K definitivnímu vítězství této formy řečtiny však dojde až v roce 1976. V době válečných konfliktů musela vláda ovšem věnovat pozornost hlavně armádě. Jen její úspěchy po boku dohodových spojenců mohly po válce v mírových jednáních podpořit realizaci Velké myšlenky. Na podzim roku 1918 tvořily řecké divize téměř celou třetinu z třiceti spojeneckých oddílů tzv. Východní armády. Významně se podílely zejména na spojenecké ofenzívě, která postoupila na srbské a bulharské území a přispěla v roce 1918 ke kapitulaci Bulharska (29. září) a Turecka (30. října). První světová válka skončila oficiálně 11. listopadu 1918, řecké oddíly vstoupily po boku Britů do Istanbulu, řecké válečné lodě v čele s křižníkem Averof kotvily u bosporských břehů. Nastalá situace se zdála být plně v souladu s realizací Velké myšlenky, jejímž stoupencem byl i Venizelos, chtěl ji však uskutečnit hlavně diplomatickým jednáním.
Vývoj po první světové válce a maloasijská katastrofa (1918–1922) V prosinci 1918 odjela do Paříže řecká delegace v čele s Venizelem, aby tu připravila půdu pro předložení řeckých návrhů na mírové konferenci. Řecku šlo o získání severního Epíru (= část jižní Albánie), Thrákie, Dódekanéských ostrovů a Smyrny s širším zázemím. Řeckou delegaci podporovala především Anglie. Řecko za součinnosti britských jednotek převzalo 15. května 1919 kontrolu nad Smyrnou a širším okolím. Venizelovi se při pařížských jednáních podařilo uzavřít dohodu s tehdejším italským ministerským předsedou o vzájemné podpoře územních požadavků. Mírová smlouva uzavřená s Tureckem v Sèvres 10. srpna 1920 přiznala Řecku východní Thrákii s měs-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169035