O b d o b í ro p n é ho b o omu 1973–1985
98
byl stimulován rychlým procesem urbanizace, vytržením bývalých kočovníků z tradičních kmenových pout i hromadným přílivem zahraničních dělníků. Tak vznikla v saúdskoarabských městech rozsáhlá masa lidí vytržených z původních sociálních vazeb, fakticky vyloučená ze společnosti, ohrožená ztrátou svých tradičních hodnot a strachem ze záplavy cizích myšlenek, přicházejících ze Západu. Dalším faktorem rozvoje islámských hnutí byla diskriminace náboženských menšin, především šíitů, soustředěných ve Východní provincii al-Hasá. Promítlo se sem i odmítání wahhábitské interpretace sunnitského islámu hidžázským obyvatelstvem (a částí duchovenstva), což byl odraz regionálních antagonismů. Z mezinárodních faktorů působila především první fáze revoluce v Íránu. Rozhodující příčinou však patrně byl hluboký rozpor mezi oficiálně hlásaným puritánským wahhábitským islámem, který byl ideologickým základem vlády Saúdovců, a nevázaným životem saúdských princů i vysokého duchovenstva, rozsáhlá korupce a to, že předpisy islámu byly jinak uplatňovány vůči vládnoucí oligarchii a jinak vůči řadovým obyvatelům. Nelze pominout ani absenci politických institucí nebo organizací, jejichž prostřednictvím by mohly nižší vrstvy společnosti prosazovat své zájmy. Proto agitace muslimských radikálů a hesla návratu k ortodoxnímu islámu nacházely úrodnou půdu. Roku 1975 byla založena Organizace islámské revoluce Arabského poloostrova (OIRAP). Šlo převážně o šíitskou organizaci, úzce spjatou s fundamentalistickým hnutím ájatolláha Chomejního v Íránu. Ve svém programu hlásala návrat k původnímu islámu, očištěnému od pozdějších nánosů, svržení saúdské monarchie jakožto protiislámského režimu, který musí být nahrazen islámskou republikou, a požadovala důsledné zavedení islámských příkazů a norem do každodenního života. Ve své propagandě útočila jak na marxismus, tak na nacionalistickou ideologii, které údajně prokázaly svou neschopnost vyřešit problémy muslimských zemí, přitom však nevylučovala taktickou spolupráci s organizacemi jiných ideologických směrů. Po vítězství islámské revoluce v Íránu stála OIRAP v pozadí masových protimonarchistických demonstrací, které se konaly ve Východní provincii v letech 1979–1980. Vzhledem k jejímu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169032
99
Vzni k mi l i tantní ch i sl ámských h n u t í
proíránskému postoji se však po vypuknutí irácko-íránského konfliktu její vliv zúžil na šíitskou menšinu. Vzniklo i sunnitské radikální hnutí Salaf al-sáleh (Salafijín), které se podílelo na obsazení mešity v Mekce roku 1979 a přes popravy řady jeho členů pokračovalo v činnosti i v 80. letech. V roce 1983 byla skupina jejich členů zatčena při vojenském výcviku v Asíru. V roce 1978 se v Hidžázu někteří duchovní postavili otevřeně proti saúdskému oficiálnímu wahhábismu. Dne 21. prosince kádí (muslimský soudce) šajch Muhammad Saíd ve svém poselství odsoudil wahhábitskou interpretaci islámu jako odporující skutečné víře a prohlásil, že žádný skutečný muslim nemůže následovat takové kacíře, jakým byl Abd al-Wahháb. Odsoudil vládu saúdské dynastie jako vládu udržovanou silou moci proti vůli sunnitského obyvatelstva v Hidžázu, Šammaru a al-Hasá a vyzval sunnitské obyvatelstvo, aby usilovalo o zlepšení svého postavení, v případě nutnosti i násilnými prostředky. Dne 22. listopadu 1979 vyzval medinský imám (představitel muslimské obce) šajch Muhammad Obejd hidžázské sunnity k boji za autonomii Hidžázu. Nejznámějším vystoupením militantních muslimů bylo obsazení Velké mešity v Mekce v předvečer prvního dne 15. století (podle muslimského kalendáře). Tato akce, která šokovala celý muslimský svět, následovala po řadě drobných nepokojů v létě 1979. Uvnitř královské rodiny vznikly v politických i hospodářských otázkách rozpory, někteří princové vystoupili s požadavkem omezení těžby ropy a zvýšení její ceny, zmírnění tempa průmyslového rozvoje a očištění království od nezdravého vlivu Západu. V září byly v saúdskoarabských městech rozšiřovány letáky s nejrůznějšími hesly: návrat k puritánským normám islámu, svržení despotických a zaprodaných vládců, vyhnání všech cizinců, ustanovení demokratické vlády v zemi. Nedaleko Mekky se objevily ozbrojené skupiny, které začaly verbovat stoupence do svých řad. Na tyto akce saúdský režim odpověděl vlnou zatýkání. Dne 20. listopadu 1979 skupina asi pěti set ozbrojenců obsadila rozsáhlý komplex Velké mešity v Mekce. Vzbouřenci se rekrutovali z kmenů Otajba, Kahtán, Mutajr i jiných kmenů,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169032
O b d o b í ro p n é ho b o omu 1973–1985
100
tradičně nepřátelských vůči Saúdovcům, i z cizinců, žijících v Saúdské Arábii. Někteří z nich byli studenty Islámské univerzity v Mekce. V jejich čele byl Džuhajman ibn Sajf al-Otajba, bývalý člen Národní gardy, a jeho švagr Muhammad ibn Abdulláh al-Kurajší, který se údajně prohlásil mahdím (mesiášem) a oznámil, že zavede boží spravedlnost na Zemi. Z mešity obklíčené Národní gardou i jednotkami armády Džuhajman pomocí tlampačů vyzýval jednak k přímému dodržování příkazů koránu, jednak útočil na saúdský rod jako na bandu nevěřících, která podporuje bezbožnost, nespravedlivost a korupci. Odsoudil oficiální duchovenstvo, starající se jen o své hodnosti, své povýšení a svá privilegia i prince, kteří spekulují s pozemky … mrhají veřejnými prostředky, a označil je za opilce, kteří vedou nevázaný život za zdmi svých krásných sídel a paláců. Uvedl řadu konkrétních případů korupce, do kterých byli zapleteni příslušníci dynastie a vyzval obyvatelstvo k povstání. Mimo akce v Mekce se další menší skupiny pokusily ovládnout mešitu v Medině a v Taífu, zaútočily na rozhlasovou stanici v Džiddě. Reakce saúdského režimu na tyto události byla panická. Na 72 hodin bylo přerušeno veškeré telekomunikační spojení se zahraničím i uvnitř země, do Mekky bylo vysláno několik tisíc vojáků, kterým v důsledku nedostatečné koordinace velení se teprve po několika dnech podařilo za účasti elitní jordánské jednotky a speciálního francouzského protiteroristického komanda zatlačit povstalce z horních pater mešity do podzemních katakomb. V tomto labyrintu chodeb vzbouřenci, vybavení zásobami zbraní i potravin, vzdorovali do 3. prosince. Dne 9. ledna 1980 byl Džuhajman a dalších 62 vzbouřenců, kteří přežili obléhání, popraveni. Jejich útok prohlásila saúdskoarabská vláda za akci náboženských fanatiků – odpadlíků – bez politického pozadí. Nicméně je zřejmé, že se na ní nepodíleli pouze islámští fundamentalisté. Americký deník International Herald Tribune uvedl, že podle názoru nejmenovaného saúdského činitele náboženští extrémisté tvořili jen část útočníků. V době útoku na Velkou mešitu v Mekce došlo zároveň pod přímým vlivem íránské revoluce k nábožensko-politickým nepokojům v ropné Východní provincii, kde je soustředěna šíitská menšina. Již začátkem roku 1979 zde došlo k menším pra-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169032