V ě k Bo u r b o n ů
98
anakreontskou a bukolickou lyriku. Zřejmě nejproslulejším dramatikem 18. století pak byl Leandro Fernández de Moratín, tvůrce elegantních a u publika populárních komedií.
Goya V architektuře na počátku století doznívalo churrigueresco, v rodinné tradici katalánských Churriguerů pokračuje Alberto, který v Salamance vytváří Plaza Mayor, jedno z nejkrásnějších náměstí na světě. Pravděpodobně nejvýznamnějším architektonickým dílem 18. století je pozdně barokní přestavba průčelí katedrály v Santiagu de Compostela, tzv. Obradoiro (F. Casas y Novoa, 1738–1750). Italští architekti Juvara a Sacchetti vystavěli v Madridu pompézní Královský palác (Palacio Real), který měl nahradit starý habsburský Alcázar, zničený při požáru. Po vzoru francouzských Versailles Filip V., jemuž se po celý život nepřestalo stýskat po Francii, budoval královský palác v La Granja, nedaleko Segovie, harmonický komplex budov, zeleně, vodotrysků a sochařských děl pod širým nebem. Nejreprezentativnější památkou novoklasicistního stylu je budova dnešního muzea El Prado navržená Juanem de Villanuevou. Sochaři pozvolna opouštěli barokní tradici polychromovaného dřeva a dávali přednost monumentálnějšímu kameni. Jejich nepříliš originální výtvory obvykle zdobily náměstí: např. kašny Cibeles, Neptuna či Apollona v Madridu. Jediným nepochybným géniem století byl pak Francisco de Goya (1746 až 1826), jehož rozsáhlé malířské dílo patří k nejcennějším španělským odkazům světovému umění. Rodák z aragonské vesnice Fuendetodos si v Madridu nejprve vydělával na živobytí jako návrhář tapisérií určených pro královské paláce. Posléze se stává oblíbeným – a přitom naprosto nemilosrdným – portrétistou madridské smetánky, včetně královské rodiny. Plátno Rodina Karla IV. (1800) představuje možná nejnelichotivější portrét mecenáše všech dob. Série 84 rytin Caprichos (Rozmary) je hořce ironickou výpovědí o tehdejší španělské společnosti: pověry, korupce, inkvizice, nevzdělanost, krutost a škodolibost. Životním předělem byla pro Goyu francouzská okupace Madridu. Liberálně smýšlející malíř vítal prakticky všechno, co Francouzi přinášeli – svobodu, modernizaci, potřebné reformy. Na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169028
99
Panovní ci dobrých rá d c ů
druhé straně byl natolik Španělem a byl současně natolik znechucen brutalitou, kterou v praxi „Galové“ předváděli, že nakonec francouzské novoty zavrhl. Pro Goyu je válka hlavně utrpením, které je jenom málokde zpodobeno tak drsně realisticky jako v jeho grackém cyklu Desastres de la Guerra (Hrůzy války) a v monumentálních obrazech (Bitva s mameluky 2. května 1808 v Madridu, Poprava povstalců 3. května 1808 v Madridu). V závěru svého života se hluchý a nemocný Goya stáhl do svého domu za Madridem (La Quinta del sordo, Dům hluchého) a ve svých pinturas negras (černých malbách s výjevy z čarodějnických sabatů a úděsných vizí) předznamenává moderní časy – jak Freudovy práce o podvědomí, tak expresionismus a surrealismus. Když umíral ve francouzské exilu, rozloučil se plátnem Mlékařka z Bordeaux, ohlašujícím impresionismus.
Panovníci dobrých rádců První Bourboni, jak se zdá, zcela jistě nebyli rozenými panovníky jako třeba první Habsburkové. Zejména Filip V. (1700–1746), král španělský a indický, jak zněl jeho ociální titul, očividně chápal vladaření jako nepříjemnou povinnost a v rámci možností se mu vyhýbal. Španělsko z toho paradoxně spíše vytěžilo, neboť brzy se začali prosazovat schopní a kompetentní ministři, kteří zemi spravovali nepochybně lépe, než by to býval svedl sám monarcha. Za Ferdinanda VI. (1746–1759) se na čele Španělska vystřídali muži jako Carvajal, Ensenada či Wall. Ti poskytli Španělsku několik let tolik potřebného míru – Ferdinand odolal všem nabídkám na zahraniční spojenectví a udržoval přísnou neutralitu – a podařilo se jim do značné míry stabilizovat nance i ekonomiku země. Jedním z nejvýznamnějších panovníků celých španělských dějin byl Ferdinandův bratr Karel III. (1759–1788), jehož dlouhá vláda byla vlastně symbolem celého reformního úsilí španělských Bourbonů. Karel se o vladaření na rozdíl od svých předchůdců zajímal a současně se dokázal obklopit skutečně talentovanými spolupracovníky. Jen málo panovníků se mohlo a může pochlubit tak dlouhou profesní kariérou: 25 let vládl Karel v Itálii, 29 let ve Španělsku. Jeho otec Filip totiž dokázal částečně a dočasně „zrevidovat“ nepříznivé závěry utrechtské
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169028
V ě k Bo u r b o n ů
100
mírové smlouvy a pro své děti v Itálii zřídil dvě bourbonské monarchie (Neapolsko a Parmu). V Neapoli měl Karel dost času na to, aby trénoval postup při reformování společnosti, která se v mnohém té španělské podobala: ekonomická zaostalost, mocná, bohatá a přitom vesměs nevzdělaná a nepodnikavá šlechta, příliš početný církevní aparát, armády chudáků, žebráků i vagabundů či přímo zločinců. Bylo poněkud paradoxní, že muž, který se měl v mnohém ohledu stát symbolem změn, byl v osobním životě ztělesněním rutiny. Jeho okolí stálo nadlidské úsilí přesvědčit krále, že má vyhodit starý klobouk a pořídit si nový. Jedl vždy totéž, celoživotní večeří mu byly polévka, pečené telecí, vajíčko natvrdo a salát, a zapíjel to vždy třemi stejnými doušky stejného vína. Jeho denní rozvrh se podobal jízdnímu řádu: vstával přesně v šest, oblékl se a čtvrt hodiny se modlil, přesně v sedm posnídal čokoládu, následovala mše a návštěva dětí, od 8 do 11 se uzavíral do pracovny a úřadoval. Odpoledne věnoval lovu (ve Španělsku se změnily dynastie, ale nikoliv hlavní zábava monarchů, Bourboni vesměs milovali lov stejně jako Habsburkové) a večer byl věnován počítání kořisti a vyprávění o loveckých zážitcích. Tento denní režim se v průběhu roku prakticky neměnil, s jedinou výjimkou: některé dny byly cele věnovány lovu. Jako vládce měl ovšem do usedlého konzervatismu daleko. Zajímal se o architekturu a urbanismus a podařilo se mu změnit Madrid tak, jako jenom málo panovníkům před ním či po něm. Netýkalo se to zdaleka jenom výstavby nových budov a náměstí (Puerta de Alcalá), širokých a pravoúhle se křižujících ulic, ale i budování moderní infrastruktury města, včetně veřejného osvětlení. Nikoli náhodou se Karlovi přezdívalo „nejlepší starosta Madridu“. Jednou z klíčových gur bourbonských administrativních reforem byl intendant (intendente), v polovině 18. století fungující již v celé evropské části impéria, v době Karlově už také v amerických koloniích. Intendant jako přímý vyslanec koruny měl kromě přísné kontroly lokálních autorit za úkol „rozhýbávat“ ekonomiku regionu, iniciovat podnikatelské aktivity, podporovat obchod, zakládat královské manufaktury atd. Takovouto energií hýřil zřejmě nejslavnější Karlův intendant Pablo de Olavide, pocházející z Peru, který se vcelku úspěšně pokusil
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169028