Třetím pozitivním bodem mého sebezpytování se stal kontakt s mládeží. Měla jsem pocit, že mě dost obohacuje a zanechává, minimálně na duši, pořád mladou. Těšilo mě to do okamžiku, kdy jsem se dočkala zvídavého dotazu od jednoho primána, zda už i za mého mládí existovala fotografie? Rázem mi došlo, o jaké pitomosti se vlastně opírám, a co víc, jaké hlouposti mě utvrzují ve fixní ideji, že moje práce učitele je v naší společnosti k něčemu dobrá. Zkusila jsem najít něco skutečně pragmatického. Vybavila se mi moje výplatní páska, zamítnutá hypotéka, ojeté auto a nelichotivý mediální obraz kantorů. Musel to být právě tento smutný okamžik, kdy jsem pochopila, že chci-li si zachovat lidskou důstojnost, musím ze školství odejít. Moje reálná situace ovšem kupodivu neskýtala tak mnoho možností k radikální změně. Nejspíš proto, že pracovní trh je obsazen mladými dravci s dokonalou znalostí jazyků, počítačů a skvělou image. A stárnoucí učitelka se do podobného schématu moc nehodí. Takže nezbývá než zapudit lítostivé myšlenky, vyndat červenou propisku a otevřít seminární práce. Není totiž vyloučeno, že je v tom můj osud, nebo možná prokletí. Vybavuji si „Školu, základ života“, a říkám si, že všechno se opakuje. Byrokracie se ve škole od dob profesora Kolíska totiž takřka vůbec nezmenšila, ba naopak. Dnešek se svým školním a rámcovým vzdělávacím programem zcela jistě vede, a řekla bych, že úspěšně dovedl papírování k naprosté dokonalosti. Na co není ve škole papír, jako by neexistovalo. Ale ještě jsou tu děti. Přes veškeré nářky o tom, že dnešní mladá generace je příšerná, si s touto zafixovanou ideou dovolím polemizovat. Ostatně, podobné hlášky o zkažené mládeži trousil už Sókrates, a jak si dnes antiku idealizujeme. Děti jsou naším obrazem, a byť my máme někdy pohled trochu rozostřený, jsou v podstatě stále stejní. Jen místo pošťuchování se a psaníček házených přes celou třídu, píší SMS či chatují. Randí po netu a scházejí se na facebooku. Už dávno nekupují „jabčák“, jako kdysi my, ale radši kouří trávu. Mají prostě těch lákadel mnohem víc, což 95 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169019
se ve finále může někdy ukázat jako docela zápřah, ustát to. Ale i tak se, podobně jako všechny generace předchozí, vymlouvají ze zkoušení, nechtějí psát písemky ani domácí úkoly, utíkají za školu a vymýšlejí legrácky. Je-li vztah na obou stranách katedry vyvážený, je vlastně škola docela příjemné místo k životu. A to tvrdím i poté, co mě zamyšlený sekundán podrobil zkoumavému pohledu a lítostivě vysvětloval: „Paní učitelko, víte, kdybyste vypadala jako Pamela Anderson, tak bych sem snad chodil i rád!“ A nakonec jsou tady i ještě prázdniny, i pro ty má smysl ve školství zůstávat. S vědomím, že mě to i přes všechny výtky baví, jsem asi odsouzená k dožití před tabulí, děkuji všem svým milým studentům, kteří mě už řadu let přesvědčují, že naše mladá generace vůbec není hrozná, ba naopak. Na závěr bych chtěla upozornit, že veškeré postavy a události jsou kompilátem, takže nevycházím ze žádné konkrétní paní učitelky vyjma sebe, a veškeré podobnosti se živými osobami jsou čistě náhodné. Za laskavé korektury děkuji Ludmile Lukavské, která vše přečetla, opravila a text by tudíž měl být prost všech gramatických chyb. Objeví-li se nějaké, připisuji je na vrub svéráznému počítači, případně tomu, že kovářova kobyla (tedy já) chodí prostě bosa. A máte-li k dispozici vlastní školní perličky či kuriózní poznámky, pošlete je za mnou školní tramvají...
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169019
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS169019