Litva (Ukázka, strana 99)

n R e pu b lik a o b o jího náro da ( – )

teránskými Švédy ve skutečnosti nespojovalo stejné náboženství. V jednáních se Švédy trvali Radvilové na respektování práv katolické církve a tzv. kėdainskou smlouvu podepsali i nejvyšší představitelé katolické církevní hierarchie. To si ale nikdo nechtěl pamatovat. Za údajnou spolupráci se Švédy byli se země vyhnáni ariáni. Litevská šlechta proti tomu již neprotestovala. Měnila se situace i ve vztazích s pravoslavnými. V zemích, které Zikmund August připojil k Polsku, se formovala idea nábožensky a politicky motivované vzpoury. Polské politické elitě chyběla dvě staletí litevské zkušenosti s Rusí a pochopení pro silně pociťované nároky pravoslavné šlechty na rovnoprávnost. Poláci také nevyšli ani krokem vstříc požadavkům na vytvoření třetího národa v Republice. Kozácká povstání na Ukrajině, trvalý problém v . století, potlačovali hlavně silou. V roce byla konečně v Brestu Litevském uzavřena církevní unie, která však nezaručila svým věřícím ani dostatek ochrany, ani prestiže. Na rozdíl od katolických, uniatští biskupové neměli zaručené právo na místo v senátu. Pro ruskou šlechtu, která se postarala o vznik unie, posloužila řeckokatolická víra jenom jako stupeň ke konečnému přechodu na katolictví. Uniaty brzo zůstali jen lidé z nižší vrstvy společnosti. Z pravoslavných, kteří unii neuznali, se stali z tolerovaných rovnoprávných občanů nenávidění rozkolníci, disunité. A navíc ještě byli po tzv. perejeslavlském aktu Bohdana Chmelnického podezřelými ze spolčování s Moskvou. Po „Potopě“ se objevila i první usnesení sejmu, která popírala dřívější náboženské svobody. V roce bylo zakázáno konvertovat na protestantskou víru. V letech , a byla nekatolíkům odepřena práva zastávat nejvyšší státní úřady. Roli ochránců jinověrců tak převzaly zcela paradoxně Rusko a Prusko – státy, v nichž žádné zákony o náboženské rovnoprávnosti neexistovaly. Náboženské argumenty sloužily jako důvod pro zásahy do záležitostí Republiky, což posilovalo podezření, že každý jinověrec je potenciální zrádce.

Hospodářská krize Upevnění tzv. druhého nevolnictví a zavedení folvarků mělo zpočátku příznivé důsledky pro naplnění jak státní, tak i šlech-

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168999

Věda, hi stori cké p ovědomí , j a z y ky n

tických pokladen. Poptávka po východoevropském zboží – obilí a dřevu – byla tak velká, že městští kupci dokázali na přelomu . a . století velice úspěšně konkurovat šlechtě, která byla osvobozena od placení mýt. Tehdy vyrostla v západní části Litvy hustá síť městeček s magdeburským právem. Rozkvět měst ale netrval dlouho. Zavedení folvarků a robot odpoutala selská hospodářství od povinnosti shánět peníze, což v konečném důsledku znamenalo oslabení vnitrostátního trhu. Měšťanský stav byl oslabován též zvykem šlechty obcházet městské kupce a najímat si na prodej zboží ze svých statků stálého agenta – Žida. Tato skutečnost přispěla k tomu, že finanční pozice židovských komunit a jejich procentuální podíl v obyvatelstvu měst stále rostl. Na druhou stranu narůstal odpor proti židovské komunitě a začaly se vyskytovat i výtržnosti zaměřené zejména proti jejich majetku. Ve . letech . století začaly být pociťovány důsledky celoevropské hospodářské krize. Snížila se poptávka po zemědělském a lesnickém zboží a klesala hodnota peněz. Dalším otřesem byly v polovině . století války, po nichž následoval hladomor a epidemie. Počet obyvatel na Litvě klesl z , milionu téměř na polovinu, na , milionu. Po „Potopě“ se většina městeček zase vrátila k vesnickému způsobu hospodaření. Opět se rušily folvarky a statkáři zaváděli zpět peněžní rentu. Tento trend nezměnila ani tzv. severní válka ( – ), po níž následovala další demografická krize. Až během dalších let . století nastal pomalý hospodářský růst. s výjimkou snah několika aristokratů – Radvilů či Antoního Tyzenhauze (Anatanas Tyzenhauzas) – kteří zakládali první manufaktury, převládala na Litvě jednoduchá zemědělská produkce. Objevila se jen snaha zlepšit obchodní cesty. V roce byl s podporou Michała Ogińského (Mykolas Oginskis) dostavěn kanál spojující povodí Němenu a Dněpru.

Věda, historické povědomí, jazyky Litevská kultura období baroka kopírovala křivku celého politického a hospodářského vývoje společnosti. Do poloviny . století vyprodukovala vilniuská akademie první díla místních vědců. V oborech humanitních věd si některá z nich zaslouži-

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168999

n R e pu b lik a o b o jího nåro da ( – )

la mezinĂĄrodnĂ­ uznanĂ­ a byla pouŞívĂĄna jako příruÄ?ky na evropskĂ˝ch univerzitĂĄch, napĹ™. Logika ( ) Martina Smiglesia (Martynas Smigleckis), Praxe vĂ˝mluvnosti ( ) Sygismunda Lauxmina (Zigmuntas Lauksminas), Poetika ( ) Mathiase Casimira Sarbieviuse (Motiejus Kazimieras Sarbievijus). Univerzita se stala ohniskem politickĂŠho a sociĂĄlnĂ­ho myĹĄlenĂ­, ĹĄĂ­Ĺ™ila evropskĂŠ znalosti o fyzice, matematice a astronomii, pĹ™ednĂĄĹĄely se na nĂ­ praktickĂŠ nauky potĹ™ebnĂŠ pro vojenskĂŠ umÄ›nĂ­. Ĺ˝ivoty svatĂ˝ch ( ) prvnĂ­ho rektora akademie Petra Skargy se staly nesmĂ­rnÄ› populĂĄrnĂ­m dĂ­lem novĂŠ katolickĂŠ hagiograďŹ e. V dĹŻsledku „Potopy“ vĹĄak ztratili jezuitĂŠ konkurenci v podobÄ› protestantskĂŠho ĹĄkolstvĂ­. Akademie nerostla poÄ?tem ŞåkĹŻ, ani ĂşrovnĂ­ profesorĹŻ. JejĂ­ humanitnĂ­ proďŹ l se zaÄ?al příliĹĄ odliĹĄovat od evropskĂ˝ch univerzit, kterĂŠ se zaměřovaly na praktickĂŠ a přírodnĂ­ vÄ›dy. V roce bylo vydĂĄno prvnĂ­ tiĹĄtÄ›nĂŠ dĂ­lo o historii LitevskĂŠho velkoknĂ­ĹžectvĂ­ Kronika polskĂĄ, litevskĂĄ, ĹžemaitskĂĄ a celĂŠ Rusi. Autorem byl Maciej Stryjkowski (Motiejus Strijkovskis), PolĂĄk ve sluĹžbĂĄch litevskĂ˝ch magnĂĄtĹŻ. PĹ™edstavovala pokus spojit legendu o příchodu svobodymilovnĂ˝ch římskĂ˝ch patricijĹŻ s polskĂ˝m mĂ˝tem o sarmatskĂŠm pĹŻvodu jejich spoleÄ?enskĂŠho uspořådĂĄnĂ­. Ĺ˜Ă­manĂŠ prĂ˝ pĹ™iĹĄli do zemÄ› obsazenĂŠ sarmatskĂ˝mi kmeny. O Sarmatech bylo od antickĂ˝ch autorĹŻ znĂĄmo, Ĺže mÄ›li ve zvyku Ĺ™eĹĄit vĹĄe na spoleÄ?nĂ˝ch schĹŻzĂ­ch. Stryjkowski zdĹŻrazĹˆoval, Ĺže litevskĂ˝ stĂĄt – podle tradice vlastnÄ› římskĂ˝ – pĹ™evzal hodnÄ› od RusĹŻ, kteří byli příbuznĂ­ polskĂ˝m SarmatĹŻm. TĂ­mto zpĹŻsobem se snaĹžil poukĂĄzat na vzĂĄjemnou propojenost nĂĄrodĹŻ Republiky a vymyslet ideologii, na nĂ­Ĺž by se mohl zaklĂĄdat v Lublinu vytvoĹ™enĂ˝ polsko-litevskĂ˝ stĂĄt. StrijkowskĂŠho kompilĂĄtoĹ™i v . stoletĂ­, pĹ™edevĹĄĂ­m jezuita Alberta Viiuka Kaialowicze (Albertas VijĹŤkas KojalaviÄ?ius), autor latinskĂŠ Historie Litvy ( – ), mÄ›li ale tendenci vynechĂĄvat prĂĄvÄ› Ä?ĂĄsti o Sarmatech a Rusi. Ignorovali zĂĄsluhy RusĹŻ na velkoknĂ­ĹžectvĂ­ ve prospÄ›ch vÄ›tĹĄĂ­ho vĂ˝znamu zĂĄpadokĹ™esĹĽanskĂŠ Litvy. MĂŠnÄ› patrnĂŠ bylo v historickĂ˝ch dĂ­lech ze . stoletĂ­ i Polsko. V duchovnĂ­ produkci . stoletĂ­ se objevila i perspektiva nemajetnĂŠho ĹĄlechtice z etnickĂŠ Litvy, kterĂĄ byla vĂ­ce lokĂĄlnÄ› vlasteneckĂĄ a takĂŠ vĂ­ce provinÄ?nĂ­. NicmĂŠnÄ› posĂ­lenĂ˝ litevskĂ˝ egocentrismus by se nedal vysvÄ›tlit jenom pĹŻ-

UkĂĄzka elektronickĂŠ knihy, UID: KOS168999