1 7 4 0 až 1 84 9
98
dvorní a státní kanceláře pro zahraniční záležitosti“, tj. ministerstva zahraničí. Z tohoto místa Kounic řídil skoro čtyřicet let osudy habsburské monarchie. Svou státnickou dráhu zahájil ve Vatikánu a pokračoval v ní v Paříži; příklon k Francii dovršil sjednáním sňatku dcery Marie Terezie Marie Antoinetty s králem Ludvíkem XVI. Kounic usiloval o spojenectví habsburské monarchie s Francií. Pronikl do tajů „salonní“ versailleské politiky, kterou v té době ovládala markýza de Pompadour, a doslova vyšlapal cestičku k dohodě s Francií. Tím bylo ukončeno staletí trvající nepřátelství Rakouska s Francií. Za pobytu na Západě si Kounic osvojil osvícenské racionalistické zásady, které pak postupně uváděl v život v habsburské monarchii. Jednalo se o řadu reforem v oblasti financí, vojenství a správy. Tím se nevyhnutelně dostával do konfliktu s církví (prosadil omezení církevní pravomoci ve věcech manželských, zrušení řady svátků a některých procesí). Podobně jako jeho děd a praděd byl i Václav Antonín vášnivým sběratelem uměleckých děl všeho druhu a opravdovým znalcem umění. Jeho zásluhou dosáhly rodové sbírky evropské úrovně. Když ho František II. propustil ze státních služeb (1792), dožíval exkancléř ve svém vídeňském paláci, pohřben byl ve Slavkově u Brna; v letech 1993–95 byla rakev s jeho mumifikovanými ostatky vystavena v kapli slavkovského zámku, pak byla přemístěna do zdejšího kostela sv. Jana Křtitele. K další významné změně došlo za vlády nejstaršího syna Marie Terezie Josefa II. (1780–90), který pokračoval v reformách své matky. V roce 1782 sloučil Moravu a české Slezsko v jediný politický útvar – v Moravskoslezskou zemi se společným guberniem (sídlem bylo Brno, předsedou gubernia se stal zemský hejtman jako guvernér); přestavba gubernia vstoupila v platnost rokem 1784 a orgán fungoval do roku 1849. O rok později byla zavedena nová soudní organizace na Moravě, která oddělovala soudnictví od správy; současně byl zřízen moravskoslezský zemský soud se sídlem v Brně. Reformy ve státní správě dokončil císař Leopold II. (1790–92), který rokem 1791 restituoval starší zemské a stavovské zřízení na Moravě; moravský zemský sněm mohl zasedat podle starých obyčejů, byla mu navrácena zákonodárná a vládní moc, výkonnou moc si podržely zeměpanské úřady panovníka. Současně se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168995
99
Refor m y
obnovila činnost zemského výboru; tento stav trval do roku 1848. Snaha moravských stavů obnovit tradiční „holdovací markraběcí rituál“ při korunovaci Leopolda II. v Praze nebyla vyslyšena; jen při zpáteční cestě z Prahy do Vídně se Leopold krátce zastavil v Brně na „poholdovacích“ slavnostech. Podobně neúspěšní byli stavové ve svých požadavcích v případě korunovace nového českého krále (a moravského markraběte) Františka II. (1792–1835). Státní zásahy v duchu merkantilismu směřovaly i do hospodářství. První kroky byly učiněny již za vlády Karla VI.; ten zasáhl dvěma právními kroky: generálním cechovním patentem (1731) a generálními cechovními artikuly (1739), jež rušily autonomii cechů a zaváděly povinný vandr. Současně byl v roce 1731 vydán nový celní tarif pro Moravu, na který navázala Marie Terezie v roce 1752 novým celním sazebníkem a celním řádem (hlavní celnice byly zřízeny v Brně, Olomouci a Mikulově). K podpoře manufakturního podnikání byla v roce 1751 zřízena v Brně Úvěrní banka a současně zde vznikl manufakturní úřad (Zemská živnostenská a tovární inspekce), o dva roky později přeměněný na manufakturní kolegium. Počty manufaktur na Moravě postupně narůstaly, za vlády Josefa II. byly odstraněny poslední překážky, které bránily příchodu nekatolických podnikatelů a odborníků a zamezovaly vzestupu manufakturní výroby, obchodu a zemědělství. Na prvním místě v průmyslové výrobě stálo na Moravě soukenictví a vlnařství, k jejich rozvoji přispěla rovněž ztráta většiny Slezska. Vláda se na území Moravy snažila urychlit růst průmyslové výroby a rozvinout v tradičních plátenických a soukenických oblastech manufakturní výrobu. K roku 1807 se uvádí na Moravě 44 továren (manufaktur): v Brněnském kraji jich bylo 26 (z toho 24 textilních), v Hradišťském tři (sklárny), v Jihlavském rovněž tři (textilní), v Olomouckém osm (z toho šest textilních), ve Znojemském byly čtyři (z toho tři textilní) a v Přerovském kraji továrny nebyly. Po slezských válkách nastal také rychlejší vývoj v zemědělství, což způsobil znatelný růst populace. Počet obyvatel Moravy k roku 1791 dosáhl 1 316 000 lidí. Na Moravě se uvádělo 406 000 domácností, z nichž bylo skoro 230 000 zemědělských, 44 000 zemědělsko-řemeslnických, 52 000 řemeslnic-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168995
1 7 4 0 až 1 84 9
100
kých a 80 000 „jiných“. Dokonalou evidenci poddanské půdy (rustikálu), ale i měšťanských domů a řemesel přinesl tzv. tereziánský katastr z roku 1748, který na Moravě nahradil lánové rejstříky; o devět let později byl doplněn druhým katastrem, který prováděl i soupis panské půdy (dominikálu). K evidenci veškeré hospodářské i užitkové půdy v zemi se v letech 1785 až 1789 připravoval tzv. josefinský katastr, který stejně zdaňoval poddanskou i panskou půdu. Na vesnici se pěstovalo hlavně obilí (pšenice, žito, ječmen), chovaly se ovce a hovězí skot, na jižní Moravě se prosazovalo ovoce, zelenina a vinná réva. Poklidné roky na moravském venkově byly občas vystřídány neklidným obdobím. To jednak způsobovala neúroda ( jako v letech 1766–69, která přinesla v následujících letech 1770–71 velký hladomor), jednak selské nepokoje (například v roce 1775 na bludovském a zábřežském panství na severní Moravě nebo na některých panstvích Znojemska). Reakcí na tyto selské rebelie byl poslední robotní patent pro Moravu (vydaný v září 1775), přinášející úlevu hlavně sedlákům. Důležitý přelom v poměrech na vesnici přinesl patent Josefa II. o zrušení nevolnictví (1781), který umožňoval poddaným svobodně se stěhovat, uzavírat manželství, posílat děti na studia a do učení a rušil dvorskou službu. Robotní a další poddanské povinnosti zůstaly však zachovány.
Péče o školství a vědy, církevní poměry Z praktických podnětů jako reformy státoprávní či hospodářské vycházela i reforma školství. Zvýšení úrovně vzdělání mělo sloužit zejména k urychlení hospodářského růstu. Zvláště nižší školství bylo po třicetileté válce zdevastováno a násilně rekatolizováno. Obecné školy byly závislé na blahovůli vrchnosti, vyšší a vysoké školství ovládali jezuiti. K zlepšení situace mělo přispět zavedení povinné školní docházky (1774) pro děti od šesti do dvanácti let (do tohoto roku navštěvovalo na Moravě školy na 10 000 dětí, o deset let později jich bylo již 68 000). K rozvoji věd na Moravě jistě přispělo založení učené společnosti Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis (první akademie věd v celém mocnářství) v březnu 1746 v Olomouci (o pět let později však zanikla). O více než půl století
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168995