S a m o s t at n é Fin s k o
98
pneumatiky, televizory… Začátkem 90. let se soustředila na mobilní telefony (ty se ve Finsku mj. díky velkým vzdálenostem rychle rozšířily) a dnes je jedním z největších světových koncernů na trhu telekomunikací, zaměstnávajícím tisíce lidí v mnoha zemích. Nové technologie ovšem vytvářejí hospodářský růst, ale ne už tolik nových pracovních míst a nezaměstnanost je stále problém (v roce 2003 je nezaměstnanost cca 9 %). V roce 2002 ve Finsku jako v jediné ze skandinávských zemí začala platit nová evropská měna, euro. V roce 2000 byla přijata nová ústava (mj. omezila tradičně silné pravomoci prezidenta a dala větší moc parlamentu) a prezidentkou byla zvolena dosavadní ministryně zahraničí, sociálně-demokratická politička Tarja Halonenová (* 1943). Tarja Halonenová symbolizuje změny ve finské společnosti na počátku třetího tisíciletí. Prezidentského úřadu se poprvé ujala žena, navíc neprovdaná, ale žijící v tzv. volném svazku (to je ovšem ve Finsku běžné a kromě toho se Tarja Halonenová už jako prezidentka za svého druha vdala), která nebyla členkou luteránské církve (prezident je přitom formálně hlavou církve a 86 % Finů jsou členy církve, byť jen menšina z nich jsou „aktivní“ věřící). Po parlamentních volbách v roce 2003 formovala vládu Strana středu, sociální demokraté a Švédská lidová strana. Funkce premiéra se (rovněž poprvé ve finské historii) ujala žena, Anneli Jäätteenmäkiová ze Strany středu. Dosavadní premiér Paavo Lipponen se stal předsedou parlamentu. Anneli Jäätteenmäkiová byla však premiérkou pouze do konce června roku 2003. Podala demisi proto, že ve volební kampani použila utajované informace z prezidentské kanceláře o jednáních v prosinci 2002, kdy premiér Paavo Lipponen měl americkému prezidentu Georgi Bushovi slíbit finskou podporu v případné válce s Irákem, ač většina Finů byla proti válce, a následně lhala parlamentu o původu těchto informací. Premiérem se pak stal Matti Vanhanen, rovněž ze Strany středu. Na počátku třetího tisíciletí je Finsko spokojená a svobodná země, která je ovšem součástí většího evropského společenství a globálního světa. Poloha na okraji Evropy se právě počátkem třetího tisíciletí ukazuje být výhodou – Finsku se do značné
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168987
99
Desi gn mo derní ho s v ě t a
míry, i když ne úplně, vyhýbají problémy s terorismem, organizovaným zločinem, s epidemiemi.
Design moderního světa – kultura v druhé polovině 20. století Mezinárodně nejznámějším „produktem“ finské kultury druhé poloviny 20. století je design. Nábytek, sklo, textilní výrobky aj. jsou vždy promyšlené tak, aby dobře sloužily, jsou často originální, ale nikdy samoúčelné, charakteristická je pro ně jednoduchost a inspirace přírodními tvary. Důležité je, že výrobky finského designu se nejen předvádějí na výstavách a v katalozích, ale také se běžně užívají ve finských domácnostech. Designu nábytku se věnuje firma Artek, založená už v roce 1935 Alvarem Aaltem a jeho ženou Aino. K nejznámějším sklářským výtvarníkům patří Tapio Wirkkala (1915–1985), Kai Franck (1911–1989) či autor známých skleněných ptáků Olavi Toikka (* 1931), nejvýznamnějšími sklárnami jsou Iittala a Nuutajärvi (obě sklárny v roce 1987 fúzovaly, ale jejich názvy existují dál jako samostatné značky). V textilním designu dosáhla mezinárodního uznání firma Marimekko (založená roku 1951), pro niž jsou charakteristické velké květinové vzory a pruhy jasných barev. V architektuře nadále působí Alvar Aalto, a jeho vliv, zejména citlivé zasazení staveb do okolní krajiny, je ve finské architektuře patrný dodnes. Spojení architektury s přírodou je dobře vidět v „zahradním městě“ Tapiola u Helsink z počátku 50. let, k jehož architektům patřili mj. manželé Reima (1923–1993) a Raili (* 1929) Pietiläovi, nebo v „kostele ve skále“ (Temppeliaukiokirkko) v Helsinkách, který byl postaven v roce 1969 prodle projektu bratří Tuoma (1931–1988) a Tima (* 1928) Suomalainenových. Sepětí s přírodou je charakteristické i pro nejznámější dílo sochařky Eily Hiltunenové (* 1922). Je to svérázný pomník Jeana Sibelia, přezdívaný nehrající varhany z roku 1967. Varhany z nerezové oceli jsou umístěny v Helsinkách, na skále nedaleko břehu moře. Finská vážná hudba rozvíjí v 2. polovině 20. století tradici opery. Nejvýznačnějším skladatelem je Aulis Sallinen (* 1935),
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168987
S a m o s t at n é Fin s k o
100
autor řady oper, mj. Kullervo (na kalevalské téma) či Červená čára (podle románu Ilmariho Kianta). Za zmínku stojí letní operní festival v Savonlinně, pořádaný každoročně od roku 1967. Mezinárodního úspěchu a uznání dosáhla operní pěvkyně Karita Mattilaová (* 1960) a dirigenti Esa-Pekka Salonen (* 1958) a Jukka-Pekka Saraste (* 1956). Zajímavým jevem je finská rocková hudba. V 70. a 80. letech měly finsky psané a zpívané texty minimálně stejný význam jako hudba. Řada rockových zpěváků psala nejen hudbu a texty svých písní, ale také poezii a prózu, s rockem někdy spojenou jen zcela volně. Typickými „rockovými“ autory jsou Juice Leskinen (* 1950), M. A. Numminen (* 1940) či Kauko Röyhkä (* 1959). V 90. letech pak dosáhly věhlasu i v zahraničí skupiny Leningrad Cowboys a Waltari, v tzv. etno hudbě dívčí skupina z Laponska Angelin tytöt (Girls from Angeli) a Värttinä, která vychází z lidové hudby ugrofinských národů. První finský film byl natočen sice již v roce 1907 a první mluvený film v roce 1931 (a první barevný film v roce 1956), ale významnější roli film začíná hrát až po 2. světové válce. Původně divadelní a později filmový režisér Edvin Laine (1905–1989) proslul zfilmováním románů Väinö Linny Neznámý voják a Pod Severkou a dramatického cyklu Niskavuori Helly Wuolijokiové. Neznámý voják z roku 1955 byl dlouho nejoblíbenějším finským filmem. Svého času (v roce 1952) dosáhl mezinárodního uznání film Bílý sob režiséra Erika Blomberga (1913–1996), exotický příběh z Laponska. Laponsku se věnuje i známý režisér Rauni Mollberg (* 1929), k jehož nejznámějším filmům patří Země je hříšná píseň a Milka – film o tabu, natočené podle baladických románů spisovatele Timo K. Mukky (1944–1973). Od začátku 80. let je ovšem nejslavnějším a mezinárodně nejúspěšnějším finským režisérem Aki Kaurismäki (* 1957), který ve svých filmech, například Stíny v ráji (1986), Mraky odtáhly (1996), Juha (1999, svérázné zpracování klasického románu Juhaniho Aha) či Muž bez minulosti (2002) ukazuje odvrácenou tvář „globálního úspěšného Finska“, obyčejné lidi, kteří vzdorují osudu. Režisérem je i jeho bratr Mika Kaurismäki (* 1955), jehož filmy se vesměs odehrávají v zahraničí (LA Without a Map, 1998). Literatura se po prohrané válce odvrací od politiky. Dobovou skepsi a rozčarování z toho, jak krutou hru sehrála historie
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168987