n I s l á mská revoluce
98
z íránských fondů 12 miliard dolarů, zmrazených v amerických bankách. Mezitím se šáh uchýlil do Panamy a Baní Sadr spolu se svým ministrem zahraničí Kotbzádem zahájil rozhovory s panamskými úřady o vydání šáha do Íránu. Šáh však našel exil v Egyptě a 23. března 1980 odletěl do Káhiry. Na poli mezistátních vztahů vzrůstalo napětí mezi Íránem a sousedním Irákem. V té době už Saddámem Husajnem ovládaný Irák se obával, že íránská revoluce zaktivizuje šíitskou většinu obyvatelstva, která žila zcela v područí menšinových sunnitů, resp. Husajnovy strany Baas. Irák přitom vědomě porušil alžírskou dohodu z roku 1975 a 22. září 1980 zaútočil na Írán. Saddám Husajn však podcenil situaci a i přes nepřipravenost íránských ozbrojených sil nešlo opominout základní demografická a zeměpisná fakta. Počet obyvatel Íránu tehdy třikrát převyšoval počet Iráčanů. Navíc Tehrán dělí od Bagdádu 850 kilometrů, přičemž 650 kilometrů z této vzdálenosti se nachází v Íránu. Během prvních několika měsíců se zdálo, že Iráčané jsou úspěšní. Do konce roku 1980 se zmocnili významného opěrného bodu za řekou Kárún – města Chorramšahr – a vynutili si evakuaci civilního obyvatelstva. Zároveň v roce 1980 vystěhoval Saddám Husajn do Íránu na 40 000 iráckých šíitů. Tento proces pokračoval během celé války a počet vysídlenců nakonec přesáhl 400 000. Navzdory iráckým úspěchům se íránským leteckým silám podařilo poškodit těžební a průmyslová zařízení v Basře natolik, že Irák nebyl schopen exportovat ropu ze svých jižních ropných polí. Koncem března 1981 uskutečnili Íránci skutečný protiúder a během následujících měsíců byly irácké jednotky zatlačeny na úroveň původní hranice mezi oběma státy. Mezitím se prohlubovaly vnitropolitické rozpory mezi Stranou islámské republiky a prezidentem. Prezident zároveň ztratil podporu Chomejního. Baní Sadr se přidal na stranu vůdce modžáhedínů – Masúda Radžavího. Nakonec v červenci 1981 oba raději emigrovali do Francie. 28. června vybuchla v hlavním ústředí Strany islámské republiky bomba, jež zabila několik desítek lidí, mezi nimiž byli ájatolláh Beheští, čtyři ministři, 72 poslanců parlamentu a několik vládních úředníků. Nové prezidentské volby proběhly 24. července a prezidentem byl
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168982
99
Vláda Baního Sadra a íránsko-irácká v á l k a n
zvolen dosavadní premiér Radžáí. 5. srpna 1981 zvolil parlament ájatolláha Mohammada Džaváda Báhonara ministerským předsedou. Radžáí a Báhonar spolu s ředitelem teheránské policie přišli 30. srpna v kanceláři ministerského předsedy o život při výbuchu další bomby. Parlament poté jmenoval prozatímním premiérem jiného duchovního, Mahdavího Káního. V nových prezidentských volbách, konaných 2. října, zvítězil Alí Chámeneí a ministerským předsedou se stal Mír Hosejn Músaví. Zároveň probíhaly přestřelky mezi vládními silami a modžáhedíny. Modžáhedíni, kteří také spáchali úspěšné atentáty na mnohé náboženské činitele, se stali nejaktivnější opoziční silou proti novému režimu. Později ale byli nuceni přesídlit do Iráku či do Francie. Po rámcovém uklidnění situace v centrálních částech Íránu mohla vláda urovnat poměry i v Kurdistánu. Kurdské hnutí bylo podporováno iráckým režimem, i když v Iráku Saddám Husajn Kurdy sám terorizoval. K oslabení kurdských partyzánských aktivit došlo v roce 1983, kdy nastal rozkol mezi Demokratickou stranu Kurdistánu a marxistickou kurdskou stranou Kúmele (Kúmele-je šúrešgarí-je zahmatkešán-e kordestán-e írán). Kromě toho íránská vláda odhalila spiknutí v čele s Kotbzádem, který byl popraven. Druhá fáze války s Irákem začala v červenci 1982, kdy po dvou měsících íránských úspěchů na frontě byl Irák zcela vytlačen z íránského území. Tehdy si naopak íránská politika vytýčila za cíl odstranit Saddáma Husajna z funkce prezidenta a vymáhat válečné reparace. V období, kdy Írán zaznamenával úspěchy ve válce s Irákem, došlo k izraelské invazi do Libanonu, což vedlo Írán k vyslání vlastního kontingentu „strážců revoluce“ (zárodek dnešního Hizballáhu) na pomoc místním šíitům. Tento íránský krok ještě více posílil strach místních arabských vládců, ale i evropských mocností, a tak v roce 1984 získal Irák řízené střely francouzské výroby, jimiž ostřeloval íránská ropná zařízení v Perském zálivu. Írán na to reagoval útoky na tankery převážející veškerou arabskou ropu s argumentem, že zisky z ropy slouží Iráku k financování nákupu zbraní. Toto období je známo jako válka tankerů. Vzhledem k úspěchům na poli válečném se v průběhu roku 1983 stabilizovala íránská vnitropolitická situace. Začaly půso-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168982
n I s l á mská revoluce
100
bit nové státní instituce, byla obnovena ministerstva. V prosinci 1982 byla zvolena Rada expertů (Madžles-e chobregán), jež dostala za úkol zvolit nástupce Chomejního. Sám Chomejní upřednostňoval ájatolláha Montazerího. Rada nakonec Montazerího zvolila, nikoli však jako nástupce, ale jako zástupce (káem makám). Na jaře 1984 proběhly nové parlamentní volby. Premiérem se stal opět Mír Hosejn Músaví. V roce 1985 byl zvolen Chámeneí do funkce prezidenta na čtyřleté období. Začátkem roku 1985 začala třetí fáze války. Během ní se Írán snažil vymanit z diplomatické izolace a hledal mezinárodní podporu ve válečném konfliktu. Zlepšily se jeho vztahy s konzervativními arabskými státy jako Saúdská Arábie a Omán. Irák reagoval na íránské diplomatické aktivity zintenzívněním útoků na íránské tankery v Perském zálivu. Na to Írán odpověděl zostřením útoků na kuvajtské tankery, načež Kuvajt začátkem roku 1987 požádal SSSR a USA o ochranu pro své lodě převážející ropu. Závěrečné období osmileté války je označováno jako válka měst, neboť během roku 1988 vypálil Irák na íránská města 190 řízených střel. Tyto střely sice nezpůsobily v Írány větší škody, ale jejich psychologický účinek byl velmi působivý. Téměř 30 % obyvatel Tehránu uprchlo z města. 2. července 1988 USA – dle vlastního vyjádření omylem – sestřelily íránské civilní letadlo nad Perským zálivem. Nikdo z cestujících nepřežil. Bez ohledu na tento incident 18. července 1988 Írán přijal rezoluci OSN číslo 598, jež znamenala uzavření příměří s Irákem. Dne 4. února 1989 vydal ájatolláh Chomejní proslulou fatvu (nábožensko-právní výnos), v níž odsoudil k trestu smrti spisovatele Salmana Rushdieho za „rouhačskou“ knihu Satanské verše. Tento krok vedl ke zhoršení vztahů s Velkou Británií a Evropským společenstvím. Předpokládaný nástupce Chomejního – ájatolláh Montazerí – v únoru 1989 ostře kritizoval poměry v zemi. Krátce nato však byl v březnu 1989 donucen Radou expertů rezignovat na funkci nástupce. Ájatolláh Chomejní zemřel 3. června 1989 a Rada expertů (Madžles-e chobregán) zvolila za vůdce dosavadního prezidenta, ájatolláha Chámeneího. V srpnu 1989 pak byl zvolen dosavadní předseda parlamentu Alí Akbar Hášemí Rafsandžání do funkce prezidenta.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168982