KRAB (jap., lid.) – japonský termín kani (lat. Cancer) označuje velkou skupinu krabů čistě mořských i sladkovodních, žijících zejména při ústích řek do moře. Od nejstarší doby Japonci kraby považovali za symbol životní síly a znovuzrození. Přispěla k tomu zřejmě schopnost regenerace utržených krabích končetin a shazování krunýřů. Na souostroví Rjúkjú se udržoval zvyk nechat přes tělíčko novorozeněte přelézt kraba. Věřilo se, že tak do čerstvě narozeného dítěte přejde životodárná síla. KRABIČKA, TRUHLIČKA (kor. ham), (starokor.) – v korejské mytologii schránka sloužící k seslání prvních králů či zakladatelů významných rodů na zemi (▶Tcharhe, ▶Kim Alči, zakladatelé ▶Karak). Stejnou funkci má i šňůrka nebo provaz, po níž se nebeské dary dopravují a která má symbolizovat světovou osu. KRÁLÍK (jap., šint., tao., lid.) viz ZAJÍC, KRÁLÍK KRÁVA, BÝK kor. so, (starokor.) – v korejských představách původně totemové zvíře, později jedno ze zvířat ▶zvířetníku (býk). V šamanismu jsou kráva a kůň průvodci zemřelých na onen svět, o čemž svědčí i sporé záznamy o pohřebních rituálech. V mytologii se objevuje v legendě o narození ▶Tongmjonga/Čumonga, kterého nechá král ještě ve vaječné skořápce pohodit mezi krávy a koně. Ti mu však neublíží, naopak ho ochraňují.
98
KŮŇ (jap. uma), (jap., šint., pozd.) – v pořadí sedmý symbol dálnovýchodního ▶zvířetníku. Koně hráli v Japonsku vždy významnou roli nejen v praktickém životě, ale i v náboženských představách. Japonci věřili, že šintoistická božstva ▶kami při svém příchodu na zem přijíždějí na koni. V ▶šintoistických svatyních byli proto ve staré době chováni posvátní koně šimme („boží kůň“), zpravidla bělouši. Později byli svatyňoví bělouši z praktických důvodů nahrazeni dřevěnými figurkami či obrázky. Přítomnost posvátných bílých koní, ať živých, či neživých, byla ve svatyni důležitá, neboť jejich uši měly zaslechnout nejen modlitby a přání návštěvníků svatyně, ale i skrytá pokání hříšníků a zločinců, kteří toužili být od svých přestupků očištěni. Posvátní koně šimme bývali do svatyní darováni vyznavači svatyňového božstva a byla jim projevována mimořádná úcta a péče. Zvlášť významnou roli hráli při místním svátku, neboť na nich přijíždělo božstvo, jemuž je svatyně zasvěcena. V ten den byl kůň šimme pečlivě vyhřebelcován, ozdoben, osedlán krásným sed-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168834
lem a na šarlatových hedvábných stuhách veden ve svátečním průvodu. Poté, co se přestali koně ve svatyních chovat, se již před staletími mezi věřícími ujal zvyk zavěšovat při modlitbách k božstvům kami ve svatyni dřevěné votivní destičky s obrázkem koně zvané ema („malovaný kůň“). Na destičkách byl buď jeden kůň, anebo koně dva. Jednalo-li se o pár koní, jeden z nich byl bílý a druhý černý, což souviselo s vírou, že černý kůň přivolává déšť a bílý jej naopak zastavuje. Zpočátku se na votivních tabulkách ema jednalo výhradně o obrázek koně, ale postupem času se začaly objevovat i tabulky s jinými motivy, nezřídka jinotajnými. Přesto se i nadále jmenují ema. Kůň má v Japonsku souvislost i s ▶buddhismem, neboť ochránkyní koní je dle lidové víry Bató Kannon, bohyně ▶Kannon s koňskou hlavou.
[k]
KŮŇ kor. mal), (starokor.) – v Koreji jedno z totemových a svatých zvířat, jehož funkcí je zprostředkovat komunikaci mezi nebesy a zemí. Oznamuje příchod prvního sillského vládce ▶Pak Hjokkoseho, když náčelníci spatří u studny nespecifikovanou záři a naříkajícího koně bílé ▶barvy, který se posléze vznese vzhůru. V mýtu o založení státu Pujo se kůň zastaví u kamene, pod nímž je nalezen budoucí král Kumwa. Kůň je ovšem také součástí lidského života a ve státě ▶Kogurjo býval velmi ctěn. Královští koně nářkem upozorňovali na blížící se smrt svého pána. Bílý kůň jako vzácnost bývá darem pro panovníka a atributem bohatství a moci. Zvláštní je užití motivu koně v mýtu o ▶Tongmjongovi/Čumongovi, který dostane za úkol pást stádo koní. Ze zvířat si vybere nejlepší, nicméně aby si je mohl ponechat, použije lest: trápí koně hlady a díky tomu mu král zubožené zvíře ponechá. Kůň jako zvíře poměrně běžné se objevuje v mnoha legendách, připomeňme koně nejznámějšího starověkého hrdiny Kim Ju-sina, zvyklého chodit k pánově milé. Kim Ju-sinově matce se synovy návštěvy nelíbí a Kim Ju-sin přísahá, že dívku už nikdy nespatří. Kůň však jednou v noci k jejímu domu dojde a Kim Ju-sin, aby neporušil daný slib, jej zabije. Podobný motiv najdeme u zakladatele Korjo Wang Kona. Ve středověkých hrdinských vyprávěních dostávají výjimeční mladíci koně, který urazí za den tisíc mil (Čchollima). KWANKONG, KWANSONGČEGUN (kor.) – původně čínský bůh války Kuan Jü. Jeho kult byl v Koreji dáván do souvislosti s vojenskými úspěchy. Podle legendy právě on zprostředkoval čínskou pomoc Koreji během korejsko-japonské války, když ve snu nabádal čínského císaře, aby vyslal do Koreje vojska. Standarty s jeho podobiznou se pak užívaly i ve válce samotné. Během 16. století mu byly postaveny čtyři chrámy
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168834
v provinciích a dva v hlavním městě, všechny pod čínským dohledem, a také za čínského finančního přispění. Bylo to i proto, že se Čína sama cítila být ohrožena Mandžuy a prostřednictvím Koreje si zabezpečovala přízeň v nadcházejících střetech. V Koreji byl jeho kult chápán vulgarizovaně, tedy tak, že se Kwankongův duch objeví v nejpotřebnější okamžik bitvy a porazí nepřítele, jako tomu bylo v korejsko-japonské válce koncem 16. století. Posléze se stal objektem uctívání korejských ▶neokonfuciánů. Existoval jednak jeho tajný, domácí kult, jednak kult veřejný, a to zejména za posledního krále a císaře Koreje Kodžonga, během jehož vlády došlo k japonské anexi Koreje (1910). Proto je možné se domnívat, že v Koreji té doby byl kult čínského generála chápán stejně jako v době střetu s Japonci v 16. století. Koncem 19. století se objevila šamanka, která tvrdila, že je převtělením Kuan Jüa, a ovlivnila královský dvůr natolik, že dal postavit v palácovém komplexu Kuan Jüovu svatyni. KWANNON viz KANNON BOSACU KWANUM, KWANSEUM (kor.) – bódhisattva, původně Avalókitéšvara, čín. Kuan-jin. V Koreji chápána jako bohyně s přívlastky „tisíciruká“ a „tisícioká“, ochránkyně matek a dětí. Často se k ní chodí modlit bezdětní rodiče. Kwanum se do korejského panteonu včlenila s příchodem sekty Chua-jen (kor. Hwaom). K její „tisíciokosti“ se váže jedna z populárních buddhistických legend, v níž ji slepé dítě žádalo písní o oko a ihned po jejím přednesení prohlédlo. Kwanum bývá zobrazována různě, většinou s ▶lotosem, ▶broskví či větévkou vrby, s větším počtem rukou (maximálně 40 párů) a očí, také s mnoha tvářemi (nejčastěji 27). Může také plout na lístku lotosu, na ▶draku nebo číst knihu. Najdeme ji v buddhistických klášterech, ale i v soukromých svatyních nebo domácích oltářících šamanek prakticky až do 20. století. Viz též Kannon bosacu.
100
LIDOVÁ VÍRA, LIDOVÁ NÁBOŽENSTVÍ (jap.) – Japonský termín minkan šinkó označuje celou šíři a bohatství různých rituálů, kultů a místních věr, které jsou praktikovány a předávány v lidových vrstvách mimo tradiční etablovaná a organizačně podchycená náboženství (tzv. kisei šúkjó), ▶buddhismus nebo ▶šintó. Lidová náboženství minkan šinkó nemají žádného zakladatele ani posvátné texty, jsou z generace na generaci předávána ústně a jejich rituály vykonávají na rozmanitých místech prostí lidé, aniž by při nich byla třeba přítomnost kněze či svatostánku. Lidové kulty nicméně převzaly mnohé šintoistické či buddhistické praktiky (např. zaklínací formulky). Různé formy lidového náboženství, sou-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168834