Navíc mou ženou se mohla stát Emilie Lorantová! Můj příběh nabíral na obrátkách. Emilie Lorantová! V tom jménu bylo tolik obsaženo, bylo jako náhrdelník na její šíji, jako ty nejlepší šaty na ženě jen velmi průměrného vzhledu; to jméno ji celou zavinulo a jako andělská křídla ji vynášelo vzhůru, zatímco za ní se táhla dlouhá historie její rodiny, velkolepý příběh klenoucí se nad staletími. Co proti tomu mohly být drobné kazy na její povaze a tělo málo dokonalé – kdo by odolal představě, že se miluje s Lorantovou, se jménem, které bylo samo o sobě dosud tak nedostupné, že jen jeho vyslovení vzbuzovalo velkou rozkoš. Emilie dala najevo zájem. Co víc bych si mohl přát – já, sotva dostudovaný mladík z bezvýznamné rodiny. To bych teprve začal žít! A navíc jsem měl pořád strach – moje styky s Aliou dosud mohly vrhnout svůj stín do mého příběhu a sňatek s dívkou z tak slavné a zámožné rodiny mi mohl poskytnout nejen ochranu, ale snad i vymazat v očích ostatních poklesek, který jsem po právní stránce sice vyřešil rozchodem, ale neztišil tak v sobě neklid. Ten se čas od času stále ozýval a já znovu prožíval toto období v tíživých snech. V té době se vůbec začaly dít podivné věci. Některé rody, posedlé příběhem, se draly na nové, vyšší pozice, vrhaly se do nových dobrodružství a neváhaly použít lecjakých prostředků, aby těch pozic dosáhly. Lorantovi utrpěli značné ztráty, a co hůře, zdálo se, že přišli o část Vladařovy přízně. Do očí bijící nespravedlnost, rozohnil jsem se, když jsem poprvé směl vstoupit do paláce Lorantových. Působivé fresky zobrazující vzestup rodu a jeho péči o malomocné lemovaly schodiště až k hlavnímu sálu, kde se ten večer konala velká slavnost. Starý Lorant si mě vzal stranou. Seděli jsme v malém salonku, skromném na první pohled, kdyby ovšem většina věcí nebyla z ryzího zlata, slonoviny a pravých perel. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168829
Rodina Lorantových zbohatla na lepře. Malomocenství bylo svého času opravdovým zlatým dolem. Jakmile do země začaly proudit davy nemocných a rychle se rozrůstaly o nově nakažené, Lorantovi pochopili, že se jim otvírá možnost zbohatnutí, o jakém se jim dosud ani nesnilo. Neváhali a založili v zemi leprosárium, první útulek svého druhu pro nebožáky, kterým odpadávaly kusy masa z těla. Řeklo by se, že to byl promyšlený podnikatelský záměr. Dary se totiž jenom hrnuly. Do leprosária denně vjížděly vozy plné zlata a vonných olejů od všemožných hříšníků, kteří chtěli vykoupit svá provinění, na něž nemohli přes veškerou snahu zapomenout, stejně jako v jeho prospěch upisovali velké majetky příbuzní postižených, kteří chtěli uchlácholit své svědomí. Jenom těch vdov, které zanechaly svůj majetek malomocným, těm samým, na které když pohlédly, omdlévaly odporem. Sám Vladař udělil leprosáriu četná privilegia, a to všechno jenom proto, že leprosárium nechávalo zapomenout na hroznou chorobu, která se šířila zemí a z lidí nemilosrdně dělala odporné přízraky. Brzy se potvrdilo to, co si Lorantovi mysleli od samého začátku. Péče o malomocné, jestliže se jí hned zpočátku dají rozumné meze, není tak nákladná, aby na ni padly všechny dary. Nesmí se jen naslouchat každému požadavku, který spíš než potřebou je pouhou destilací čirého zoufalství nebo naopak rozmaru. Dárci se stejně o osud nemocných nezajímali, hlavně když je neměli na očích, aby jim připomínali všudypřítomné nebezpečí a smrt. Rodina Lorantových tak mohla utěšeně bohatnout. Lepší společnost ji nejprve nechtěla zvát mezi sebe, protože to byli lidé přiliš spjatí s obávanou leprou, ale později, zatímco malomocných ubývalo a majetku přibývalo, paměť postupně ochabovala a zábrany padaly jedna za druhou, až zanedlouho se už nikdo 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168829
nepozastavil nad tím, že si dcera Lorantových bere syna nejvyššího komořího. Lepra nakonec zmizela úplně, ale leprosárium ještě desítky let vybíralo dary a předvádělo světu pár zbylých malomocných, kterými už byli jenom mrzáci, kteří o své končetiny a kusy těl přišli bůhvíjakým nedůstojným způsobem. A za dalších pár let na tom všem už nezáleželo ani za mák. Bohatství leželo v náručí Lorantových a po jeho původu se nikdo neptal. Vladař vyznamenání, které uděloval za činy hluboké lidskosti, pojmenoval právě po nich. Lorantův řád. Za chvíli mělo být všechno jinak. Mezitím se ze mě stal Medikus s velkým M. Pár týdnů po svatbě s Emilií mě Vladař jmenoval nejvyšším medikusem v celé zemi. Bylo to nejdůležitější postavení, jakého jsem já, z neurozeného rodu, mohl dosáhnout. Můj strýc krveřezbář a moje tisícichorobná babička – a teď já, nejvyšší Medikus. Byli jsme ctižádostivá rodina a já jsem doufal, že moje děti už budou začínat svůj život z lepších pozic a nebudou muset spoléhat na vratkost tisícichorobných babiček. Zanedlouho jsem dostal od Vladaře velký a významný úkol: stvořit novou nemoc („Hrozny kamenů dotvoří stélu bytí“). Vladař toužil košatit svůj Velký Dějinný Příběh a potřeboval vylidnit oblasti na severu Země, kde chtěl vybudovat nový velký palác uprostřed lesů a jezer. Byla to krajina plná modři a zeleně, pryskyřičných vůní a mechové měkkosti. Žili tu převážně rybáři a uhlíři, města tu nebyla, jen menší osady. Já tehdy na vrcholu svých sil (i když částečně jsem svou sílu ještě nedoceňoval, zatímco v některých ohledech jsem ji jako jiní muži přeceňoval, ale to jsem pochopil až později), jsem se pustil do úkolu, který pro mě byl tak lákavý. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168829