ENCYKLOPEDIE BOHŮ A MÝTŮ PŘEDKOLUMBOVSKÉ AMERIKY
OBĚŤ Camazotz (Netopýr smrti) velmi působivě líčí kniha mýtů ➚ Popol Vuh. V klasickém mayském období se na malované keramice objevují netopýří bytosti v doprovodu znaků smrti, jakými jsou oční bulvy nebo zkřížené hnáty. Bohové s netopýřími atributy hráli významnou úlohu v kultuře Zapotéků. Ve velkém počtu se s nimi setkáváme především na figurálních pohřebních nádobách z pálené hlíny, tzv. urnách, pocházejících z předklasického a především z klasického období. Zapotécká netopýří božstva mají lidskou postavu a zvířecí hlavu a k jejich určujícím znakům patří okrouhlé uši v horní části hlavy, zubatá tlama s velkými špičáky a hřebenovitý výběžek uprostřed čela. Na krku často mívají náhrdelník z čepelí listovitého tvaru, patrně kamenných čepelí obětních nožů, jde tedy o narážku na obětní rituály. V ➚ Monte Albánu, monumentálním středisku zapotécké kultury, byla nalezena obličejová maska netopýřího božstva sestavená z jadeitové mozaiky (➚ jadeit) a s očima z lastur. Také v poklasickém Mexiku byly netopýří bytosti často zobrazovány jako symbol stínání hlav. O tom nás přesvědčují četná aztécká zobrazení, na nichž stylizovaní netopýři nesou lidské hlavy. I zde mají netopýří bytosti na křídlech nebo na čenichu motivy pazourkových čepelí. Také aztécká netopýří božstva Tzinacantli, žijící v ➚ podsvětí, byla obávána jako poslové smrti. kk
OBĚŤ – v předkolumbovské Mezoamerice měly dary (či povinné dávky) lidí bohům nebo zemřelým předkům různou povahu a také obětní rituály nabývaly mnoha podob. Velmi charakteristické pro Mezoameriku jsou lidské oběti, jejichž rozpětí sahá od obřadního sebetrýznění, které spočívalo ve zraňování různých částí těla, aniž vedlo ke smrti, až po rituální zabíjení a sebevraždy (➚ sebeobětování). Lidská obě. představovala to nejcennější, co vůbec bylo možné bohům nabídnout. Neznamenala tedy degradaci lidského života, alespoň v ideální rovině, spíše jeho vrcholné ocenění. Převážná většina mezoamerických bohů právě lidské oběti ústy svých kněží požadovala a opačný postoj byl spíše výjimkou – například v jednom z příběhů o ➚ Quetzalcoatlovi (jenž v této konkrétní situaci vystupuje jako nejvyšší ➚ kněz v ➚ Tollanu), ve sporu s ➚ Tezcatlipocou prosazuje, aby lidé na 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168817
OBĚŤ znamení opravdové, dokonalé zbožnosti obětovali bohům pouze ➚ motýly, ➚ hady, ptáky a placky z ➚ kukuřice. Rituální zabíjení lidských obětí bylo nepochybně známo již v klasickém období, avšak v období poklasickém, zejména mezi Aztéky, se rozrostlo do nebývalé míry. Mytologický smysl lidských obětí vysvětluje například kniha Quiché Mayů ➚ Popol Vuh, která uvádí, že jde o částečnou splátku lidských stvoření bohům za to, co pro ně udělali. Bůh Tohil, patron jedné rodové linie quicheských Mayů, požadoval od lidí, aby obětovali lidská srdce a ➚ krev za dar ohně, který jim poskytl, a v opačném případě jim hrozil zničením. Především se ale lidé odměňovali bohům za jejich sebeobětování při ➚ stvoření země a lidstva. Násilí spojené s lidskými obě.mi tak bylo zároveň aktem usmíření, vyvážením násilí, které bohové spáchali sami na sobě. Podle jedné z aztéckých verzí mýtu o stvoření země Quetzalcoatl a Tezcatlipoca snesli bohyni Tlaltecahua (manželku boha ➚ Tlalteuhctliho) z nebes, proměnili se v hady, popadli ji každý za jednu ruku a jednu nohu a roztrhli ji vejpůl. Polovina bohyně se stala ➚ oblohou, druhá polovina zemí. Ostatní bohové pak stvořili z jejích vlasů stromy, z její kůže květiny, z jejích očí studny, ➚ jeskyně a prameny, z jejího nosu údolí a kopce a z jejích ramen ➚ hory. Zpustošené tělo bohyně Tlaltecahuy zajiš.uje lidem potravu, ale za to si bohyně žádá lidská srdce, nebo alespoň ovoce postříkané lidskou krví, jinak v noci strašlivě naříká. Mytický příběh bohů ➚ Nanahuatzina a ➚ Tecciztécatla, tak jak jej zachytila jiná z verzí mýtu o stvoření, ukazuje, že morální kodex obyvatel starověké Mezoameriky oceňoval opravdovost, skromnost, šlechetnost a bezprostřednost oběti. Jen takový přístup mohl přinést její skutečné naplnění. Zároveň se v uvedeném mýtu setkáváme s přesvědčením, že pouze krvavé oběti mohou zachovat pohyb vesmíru, že božskou energii lze udržovat jen tím, ze se bohové budou sytit potravou pro ně vhodnou, tedy krví a masem. Především Aztékové chápali řád vesmíru jako nestabilní a dynamický, se střídavými obdobími řádu a zmatku, života a ➚ smrti. Řád nemohl být obnoven bez obětí a rituálního prolévání krve lidí i bohů. Protože byli Aztékové přesvědčeni, že právě jim bylo svěřeno poslání přispívat k obnově čtvrté éry světa (➚ stvoření), dosáhla jejich horlivá snaha odvrátit zkázu těžko uvěřitelných rozměrů. Nad důležitou smlouvou o symbióze mezi lidmi a ➚ Sluncem (lidé živili Slunce a to jim dávalo světlo a teplo, tedy život) měl bdít ten, kdo tak dával životní sílu oběma – jak Slunci, tak lidem – aztécký ➚ kněz–obětník (tlamacazque). Lidské oběti ve významných okamžicích aztéckého ➚ kalendáře se počítaly na stovky a tisíce. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168817
ENCYKLOPEDIE BOHŮ A MÝTŮ PŘEDKOLUMBOVSKÉ AMERIKY
OBĚŤ Mayové, ačkoli se lidským obětem v žádném případě nevyhýbali, zároveň zdůrazňovali potřebu rituálů sebeobětování formou různých způsobů pouštění krve, jemuž se věnovali především příslušníci vyšších tříd (➚ vládce). Unikátní je však mayská verze rituálu „obětního beránka“, jakkoli o ní nemáme podrobnějších zpráv. Podle některých pramenů ale Mayové zakončovali jeden z rituálů pokání – soukromou či veřejnou zpově` – zabitím osoby, která vylíčení hříchů vyslechla. V aztéckém prostředí představovali nejcennější obě. váleční zajatci – čím byli statečnější a vyšší hodnosti, tím více byli cenněni. Při méně důležitých obřadech byli zabíjeni otroci, výjimečně ženy a děti (většinou při obřadech plodnosti a vody). Naopak Mayové spíše volili dětské oběti (často sirotky nebo otroky koupené v dalekých krajích), nebo. pokládali za vhodné, aby lidé zasvěcení bohům byli nesposkvrnění. Stejně tak „panenská voda“ (maysky zuhuy), užívaná při obětních obřadech, se sbírala ze skalních prohlubní nebo kalichů květin: byla to voda, která se neznečistila dotekem půdy. Všem obětovaným ovšem mezoamerické náboženství slibovalo š.astný posmrtný život v ➚ podsvětí nebo službu průvodců Slunce. Variant rituální smrti bylo bezpočet. Nejčastěji kněží zabíjeli tak, že vyřezávali kamenným nožem (tecpatl) zaživa srdce oběti položené na homolovitém kameni, zvaném tepatl, přidržované za ruce a za nohy čtveřicí nižších kněží. Mrtvé tělo pak shodili z příkrého schodiště pyramidy a hlavu později připojili k ostatním na „zdi vlasů“ (tzompantli), k nekonečným řadám lebek se zbytky tkáně a vlasů, naražených na kůlech. O přímé souvislosti tohoto typu obětí se slunečními nebo naopak deš.ovými rity svědčí i poetická aztécká jména pro srdce obětovaných, známé již z toltéckého ➚ Tollanu – cuauhnochtli (orlovy rudé plody kaktusu) – a pro jejich krev – chalchiuhatl (vzácná voda), xochiatl (voda květů), teoatl (božská voda) apod. V Tollanu byly nalezeny reliéfy s vyobrazeními ➚ orlů pojídajících plody kaktusu. Orel se kaktusovými plody neživí; na reliéfu ale symbolizuje Slunce. A když si tyto plody pozorně prohlédneme, rozpoznáme v nich lidská srdce, srdce padlých bojovníků nebo obětovaných zajatců. Vše je tedy metaforou: orel–slunce pojídá kaktusové plody–srdce. Aztékové přejali tuto symboliku beze zbytku. Vycházející Slunce–orel, vystřelující žhavé šípy, byl v jejich představách provázen na vrchol oblohy obětovanými nebo padlými bojovníky a při pádu západní oblohou „božskými ženami“ (➚ cihuateteo), které zemřely při porodu nebo ve válce. Mrtvá obě. byla někdy stahována z kůže, do níž se pak oblékali kněží ztělesňující jednotlivá božstva – především ➚ Xipe Toteka. Docházelo tak 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168817