98 že chtějí pokračovat v obchodě. Námořníci je nechali vystoupit na palubu a zpočátku se zdálo, že MacKayovy obavy byly vskutku plané. Po chvíli se však v zátoce objevily další pirogy a zakrátko se na palubu lodi šplhalo několik desítek Sališů. Důstojník, který měl službu, si všiml, že většina Indiánů s sebou nepřináší žádné kožešiny. To v něm vzbudilo oprávněné podezření, že něco není v pořádku, a probudil �orna a MacKaye. �orn vyběhl na palubu a při pohledu na tak velký počet Indiánů si rychle uvědomil nebezpečí, které hrozí celé lodi. Ihned nařídil zvednout kotvu a rozvinout plachty, avšak v témže okamžiku Sališové spustili válečný pokřik, odhodili kožešinové kabáty, pod nimiž ukrývali tomahavky a kyje, a vrhli se na posádku. První padl Lewis, po něm MacKay a hned nato po zoufalém boji kapitán �orn. Během několika minut byl zbytek prakticky neozbrojené posádky přemožen a zmasakrován včetně Jamese �orna, kapitánova šestnáctiletého bratra. Jen čtyřem mužům, kteří se nacházeli v ráhnoví, se podařilo proběhnout na záď do kabiny, kde byly uloženy muškety a kde také našli smrtelně zraněného Lewise. Palba z mušket pak přinutila útočníky, aby co nejrychleji vyklidili bojiště a hledali spásu na břehu. Během večera se zbývající čtyři muži rozhodli vsadit vše na jednu kartu – pod rouškou noci opustit Tonquin a pokusit se ve člunu dopravit zpět k ústí Kolumbie. Lewis, jenž pro zranění nemohl podstoupit tak dlouhou cestu, trval na tom, že zůstane na lodi a prodá draze svůj život. Druhého dne se v zátoce objevilo několik kánoí. Opatrně kroužily kolem škuneru, zatímco jejich posádky se snažily zahlédnout na lodi známky života. Konečně u zábradlí spatřili muže, který na ně mával rukou. O chvíli později kolem stovky Sališů zaplavilo palubu. Indiáni se vrhli na bedny se zbožím, které jim běloši původně přivezli na výměnu, a prakticky nikdo se nestaral o to, kam se poděl onen neznámý muž. Mezitím od břehu přijížděly další
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168814
99 kánoe a pirogy s obyvateli vesnice. A pak náhle zátokou zaduněl ohlušující výbuch, škuner se roztrhl na několik částí a za hlučného klokotání a víření vody se potopil. Díky Lamazovi, který přežil nejen masakr posádky (nenávist Sališů byla namířena v prvé řadě proti bělochům), ale i explozi, máme dost přesný popis následků této katastrofy. Podle jeho pozdější výpovědi zahynulo na dvě stě obyvatel vesnice. Krátce po výbuchu hladinu moře pokryly trosky lodě a roztříštěných kánoí. Desítky zraněných Sališů se pokoušely plavat v ledové vodě, avšak jen hrstka z nich dosáhla břehu. A pak po několik dní vlny vyplavovaly nohy, ruce a ostatní části lidských těl na kamenitou pláž. Ještě téhož dne přivlekli Sališové do vesnice čtyři zubožené muže – čtyři námořníky, kteří se v noci pokoušeli zachránit ve člunu. Silný vítr je však zahnal zpět ke břehu, kde k smrti vyčerpaní usnuli. K ránu je však našli Indiáni, což zpečetilo jejich osud. Lamazu měl možnost s nimi mluvit krátce před tím, než je umučili, a od nich se dozvěděl, jak vlastně došlo k explozi. Lewis věděl, že mu zbývá jen pár hodin života. Buď zemře na zranění, na ránu nožem do zad, kterou mu zasadil jeden z útočníků, nebo ho Sališové najdou živého a postaví ho k mučednickému kůlu. V jeho srdci však plála touha po odvetě. Sališové musí být za tento podlý čin potrestáni. V jeho hlavě uzrál plán. Počká, až se bude loď hemžit zrádnými Indiány, a pak zapálí sudy se střelným prachem v podpalubí. Když ti čtyři potom zaslechli výbuch, věděli, že smrt jejich druhů byla pomstěna. Lamazu byl držen na ostrově prakticky jako vězeň, avšak po několika měsících se mu podařilo uprchnout a vrátit se do Astorie. Podle výpovědi svědků zpráva o tragickém osudu Tonquinu zastihla Johna J. Astora večer, krátce před návštěvou divadla. Na otázku svého přítele, jestli by neměl návštěvu divadla odložit, Astor jen suše poznamenal: „Chcete, abych zůstal doma a oplakával ty, kterým už stejně nemůžu pomoci?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168814
100 Bez ohledu na to, že druhá část výpravy vedená Huntem dorazila do Astorie a posílila tamější posádku a že americká loď Beaver v květnu 1812 přivezla zásoby potravin, střeliva a další zboží pro výměnný obchod, Astorův projekt byl v této chvíli odsouzen k zániku. V roce 1812 vypukla válka s Anglií a na podzim příštího roku se u ústí Kolumbie objevila britská válečná loď Raccoon. Ve stejné době ke tvrzi dorazila skupina traperů a úředníků Severozápadní společnosti, kteří se domáhali rozhovoru s šéfem Astořanů D. McDougallem. Agenti kanadské kožešinové společnosti postavili McDougalla před hotovou věc. Buď prodá tvrz, všechny zásoby a kožešiny připravené k odvozu za cenu, kterou mu nabídnou, nebo Angličané prostě tvrz obsadí. Při pohledu na řadu děl, jejichž ústí se černala na boku Raccoona, McDougall věděl, že nemá na vybranou. Podle dochovaných dokumentů souhlasil s prodejem všech zásob a kožešin za třetinu skutečné ceny. Někteří trapeři zůstali, většina však odmítla pracovat pro Angličany a vypravila se zpět na východ. A Astor? Ten si rychle uvědomil, že Saint Louis bude i v budoucnu střediskem kožešinového obchodu, a proto tam přesunul značnou část investic a svých lidí. Činnost Americké kožešinové společnosti se pak stala nedělitelnou součástí kožešinového byznysu v této oblasti a ovlivňovala nejen ceny kožešin, ale i široký sortiment dováženého zboží. V důsledku bezohledných obchodních praktik se jí brzy podařilo nejen zlikvidovat většinu konkurence, ale také akumulovat značný kapitál. Astor zemřel roku 1848 jako jeden z nejbohatších mužů Ameriky a jeho jmění se odhadovalo na dvacet milionů dolarů. Čtenáře bude možná zajímat, že jeho pravnuk, též John Jacob Astor, přední americký finančník, zahynul v roce 1912 během tragické cesty zámořského parníku Titanic. Po rozpadu Missourské kožešinové společnosti vystupují do popředí další dvě historické postavy – generál Wil-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168814