kého stavu. Já sám jsem s Toufarem zacházel vždy slušně. Je třeba říci, že jediný já jsem měl odvahu u Máchy protestovat, rozumí se proti jeho metodám, byl jsem starší než ostatní. (…)“ 8) Josef Čech dále vypravuje: „Měl jsem stále před očima tiskovou konferenci, na kterou měl být Toufar přivezen, a bál jsem se, že v důsledku Máchova zákroku to bude zmařeno. Šel jsem pak za Toufarem na celu a ptal se ho, jak mu je. Odpověděl mi, že už dobře. Nezdálo se mi, že by vypadal tak zle, že by se nemohl zúčastnit rekonstrukce, nevšiml jsem si, zda má modřiny v obličeji či ne, ale musím uvést, že světlo na cele bylo velmi špatné. Skoro polotma. Pamatuji se, že jsem mu ohmatával chodidla a cítil jsem, jak je má napuchlé. Řekl jsem mu, aby se prošel po cele, což provedl. Ptal jsem se ho, zda může jet do Číhoště, a on odpověděl, že ano. Na základě toho jsem rozhodl, že rekonstrukce bude přece jen provedena, a Toufar byl krátce poté odvezen do Číhoště. (…)“ 9) Vypovídá JUDr. Karel Čížek: „Byl jsem zrovna na poradě u dr. Čepičky, když orgány ministerstva vnitra hlásily dr. Čepičkovi, že farář Toufar se doznal. (…) Namítal jsem tehdy, že je nutno Toufarovu verzi prověřit, a dr. Čepičkou bylo rozhodnuto, abych jel do Valdic, vyslechl Toufara a pak odejel do Číhoště, kde s Toufarem bude provedena přímo v kostele rekonstrukce. Tentýž den v odpoledních hodinách jsem byl ve Valdicích ve věznici ve výslechové místnosti, kam byl předveden muž asi padesátiletý, vyšší a silnější postavy. Byl mi představen jako farář Toufar. Představil jsem se mu jako prokurátor. Toufar byl přiveden bez šátku na očích. Od dveří k židli, na kterou si sedl, tj. několik kroků, šel sám, nikdo ho nemusel podpírat. Je pravda, že šel těžce jako nějaký starý člověk. Nevšiml jsem si, že by měl nějaké modřiny či podlitiny. Světlo tam bylo sice mizerné, ale myslím si, že bych je nepřehlédl, kdyby je v obličeji skutečně měl. Požádal jsem Toufara, aby mi vyložil, jak ‚zázrak‘ provedl, a on mi to sám souvisle vylíčil. Šlo o mechanismus provádění hýbání křížku, který spočíval v tom, že na obrubníku kazatelny byl zatlučen hřebík (šindelák), na tomto hřebíku viselo z drátu vyrobené dvojoko v podobě osmičky, od tohoto dvojoka byl po zdi natažen tenký drát k převodu v prostoru někde nade dveřmi do sakristie, odtud se drát lomil směrem k oltáři a zde byl připevněn ke křížku. Křížek byl zajištěn dole na podstavci z jedné strany podvazkovou gumou, z druhé strany nějakou pružinou a celý mechanismus byl v klidu v době, kdy drát na kazatelně visel na hřebíku v místech středu dvojoka. Když se do obou ok zasunul palec a ukazováček a pohybovalo se drátem tak, že se tyto prsty střídavě dotýkaly hřebíku, dělal křížek výkyvy na oltáři tak, že se nakláněl do úhlu snad až 45 stupňů. Je přirozené, že jsem nějaké dotazy měl, ale rozhodně jsem ho k výpovědi nenutil a jeho výpověď působila věrohodným dojmem. Po celou dobu našeho jednání, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168802
které trvalo 15–20 minut, byli však s námi ve výslechové místnosti jeden nebo dva příslušníci StB. (…) Na závěr jednání jsem se ho ptal, zda by nám to mohl ukázat na místě samém, jak to provedl, a on řekl, že je k tomu ochoten, že pouze nemůže na nohy. Na nohách měl bačkory. (…) Pokud se týká jeho chůze, domníval jsem se, že může trpět revmatismem. K tomuto jednání došlo někdy večer, protože se už v místnosti svítilo. Pak se hned jelo do Číhoště. (…)“ 10) Strážný Stanislav Hrdlička pomáhal vést Toufara z budovy věznice k autu. Toufar měl zavázané oči a na nohou bačkory dalšího strážného, Václava Táborského. Bačkory byly na nártu rozříznuté, aby se do nich nateklé nohy vůbec vešly. Rekonstrukce v Číhošti se prováděla proto, aby nejen přiznání Josefa Toufara přesvědčilo veřejnost, ale právě natočený dokument v podobě informačního či osvětového ¤lmu dokázal pravdu o číhošťském zázraku. Na připravované tiskové konferenci mělo být ještě podpořeno Toufarovo doznání přesvědčivějším důkazem, a tím je přece živý obraz. Do Číhoště odjely z Valdic čtyři automobily. V jednom z nich cestovali Josef Čech a prokurátor Čížek, ve zbývajících pak příslušníci vyšetřovatelské skupiny. Farář Toufar jel ve voze s Bohumilem Košařem a Stanislavem Cvíčkem, který ony chvíle přibližuje v následující výpovědi: „Do Číhoště jsme vezli Toufara v Tudoru. Toufar seděl na zadním sedadle. Toufara k autu přivedl dozorce Hrdlička, držel ho za loket, neboť Toufar šel těžko a byl celý nějaký zmožený. (…) Na tváři měl velkou modřinu. Vyjížděli jsme po večeři, mohlo být mezi 19. a 20. hodinou. Pamatuji se, že se Toufar bál a ptal se mne, kam ho vezu. Odpověděl jsem, že do Číhoště, a když během cesty poznal, že je to pravda, tak se uklidnil. V souvislosti s tím dodávám, že jsem ho vezl proto, že vůči vyšetřovatelům byl alergický, zatímco mne neznal. Ptal jsem se ho, od čeho má modřinu na tváři, a on mi odpověděl: ‚Ani Vám to nemohu vykládat, tomu byste nevěřil! To byste musel vidět, jak se mnou ten zrzavý vyšetřovatel (zřejmě myslel Máchu) zacházel.‘ Někde v Jičíně mi říkal, že by se rád něčeho napil, a protože jsem si vezl v termosce čaj nebo kávu, tak jsem mu dal napít. Dále jsem mu dal nějaké sušenky, aby se najedl. Říkal, že ho to posílilo, a pamatuji se, že v souvislosti s tím řekl, že má nebo měl žaludeční vředy, že tedy ve věznici nejí moc a že by správně měl držet dietu. Když se najedl sušenek, udělal si vzadu pohodlí. Nabízel jsem mu k přikrytí deku, ale on odmítl. V průběhu cesty usnul a možná třetinu cesty prospal. Během cesty si na žádné potíže nestěžoval. Mám takový dojem, že jsme cestou zastavili. Možná, že chtěl na stranu. V průběhu cesty se zmínil také o tom, že vyšetřovatele pokládal za normální lidi, kteří musí plnit nařízené úkoly, a to, když jej vyslýchal ten silnější (myslel zřejmě Hrabáka), ale že si úplně změnil 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168802
o nich mínění poté, když jej vyslýchal ten zrzavý. Když jsme se rozhovořili o zázraku, měl jsem dojem, že tomu věří, že se o zázrak skutečně jednalo. Hovořil něco o dýmu a na moji námitku, že to mohlo být odpařování nějaké tekutiny z koberce pod vlivem slunečních paprsků, namítal, že by se zase křížek nehýbal. Dále dodával, že má-li to být podle církevních regulí zázrak, že musí být provázen nějakým utrpením věřících. A dovozoval, že to se stalo, že on trpí a že je to pro podepření, respektive prokázání skutečného zázraku. Do Číhoště jsme přijeli asi ve 22 hodin. Tam už na nás čekalo asi 15–20 lidí, kteří se měli zúčastnit rekonstrukce.“ 11) Rekonstrukce v Číhošti musela proběhnout narychlo, vše muselo klapnout, neboť druhý den začínalo v Praze slavnostní zasedání ÚV KSČ a Klement Gottwald chtěl podat zprávu o protistátní politice katolické církve a hlavně o tom, jak se zinscenoval zázrak v Číhošti. Proto snad nebyly upozorněny ani okresní orgány v Ledči nad Sázavou. Potvrzují to všichni: předseda ONV Konopka, předseda OAV NF Sláma i velitel SNB Goldbricht. Ani jeden z nich se rekonstrukce v Číhošti nezúčastnil. Akci však zajišťovali příslušníci StB z Jihlavy, kteří hlídali všechny přístupové cesty ke kostelu. Stále panoval strach z obyvatel Číhošti. Velmi důležité svědectví podává Josef Solař z StB Jihlava: „O tom, že Toufar bude přivezen a že bude provedeno ¤lmování ‚zázraku‘, jsem věděl předem, říkal to náš velitel s. Zita. V době, kdy přijíždělo auto s Toufarem, jsem byl před kostelem, a protože auta nesměla vjíždět do vsi, šel jsem jim naproti. Auto zastavilo v určité vzdálenosti před Číhoští. (…) Jedna z vystupujících osob se rozkašlala, přičemž se jednalo o takový nezdravý kašel. Takovým způsobem kašlou starci či nemocné osoby. Když přišel kašlající blíže, poznal jsem, že je to starší muž. Byl to zřejmě Toufar. (…) Zároveň jsem slyšel, jak divně dýchá, byl to těžký a sípavý dech. Trochu mi to připadalo chroptění. Když přišel do kostela, kde bylo světlo, povšiml jsem si ho blíže. Měl takový ustaraný vrásčitý obličej. Bylo mi jasné, že s ním není něco v pořádku, a usoudil jsem, že byl asi bit. I během pobytu v kostele stále pokašlával a stále tak sípavě dýchal. Naříkat jsem ho neslyšel. Bylo to spíše vzdychání. (…)“12) Jak viděl v těchto chvílích Josefa Toufara zástupce náčelníka technického oddělení na velitelství StB v Praze Jan Bokr: „Pamatuji se, že farář Toufar vypadal velmi špatně. Byl bledý v obličeji, markantní byly jakési škrábance na pravé tváři a nápadně suché a rozpraskané rty. Viděl jsem, že jde velmi těžce a pomalu. Pamatuji se, že se chytil pravou rukou za břicho na pravé straně, a mám dojem, že to udělal několikrát. Po celou dobu jeho pobytu v kostele mu někdo pomáhal tím, že ho držel pod paží. (…) Po odvezení Toufara z Číhoště jsme se ptali opera100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168802