„A výsledek?“ John Stanton zvážněl. Chvilku mlčel. „Co myslíte, mister Holbek? Co mě donutilo k tomu, abych vás pozval k velkovýrobě lepších lidí? K probuzení čistého, svatého socialismu?“ „Ach tak!“ řekl Tomáš, zatížený vlastními, úmyslně probuzenými myšlenkami. Potom dodal: „Daleko jsem se nikdy nedostal. Kolektivum mě nechávalo chladným. Týkalo se to vždycky pouze jednotlivých osob.“ „Málo procent,“ podotkl černoch, „jak by řekl doktor Stánek. Nevyvinulo se to. Byl to jen náraz, zárodek. Šlo o nenarozeného jedince. Škoda, že doktor Stánek zemřel.“ „Mnoha věcí je škoda. Jak dlouho trvá účinek nápoje?“ „Ó, v dosti pěkné intenzitě asi čtyřiadvacet hodin, pak zbudou stopy, ale zakrátko zmizí i ty.“ Tomáš vzal klidně šálek do ruky. Tekutina byla dosud horká. Smočil rty a vypil doušek. Černoch rozčileně odchrchlal. „Není to odporné, že ne?“ Nebylo to odporné. Trochu cukru úplně potlačilo charakteristickou chuť, byla-li vůbec jaká. „Kdybyste pil častěji, mister Holbek, stopy by se udržovaly déle. Já se domnívám, že by byly stále trvalejší a hlubší a po čase by se snad mohlo přestat s pitím vůbec. Člověk by byl předělaný nadobro, hodný a krásný až hanba.“ Chvíli mlčeli. Tomáš Holbek si hleděl svého nápoje. „Mně, mister Holbek, se nikdy nevedlo špatně. Já jsem mohl zapomenout na staré negry i na jejich osudy. Co mi po tom, že se člověk jiné pleti jednou rozhodl je vykořistit a zotročit! Yes. Já jsem taky zapomněl, já byl taky jen sobecký člověk. Ale teď už cítím s kolektivem, rozšířeným na všecko lidstvo...“ Černoch rozpřáhl ruce. „A to jen díky rostlině M’ma.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168760
Očima, které byly každým hnutím nápadné v jeho tmavém obličeji, sledoval Tomáše Holbeka, zdvíhajícího šálek s tekutinou k ústům. Tomáš se netvářil jinak, než jako by pil opět černochovu výtečnou kávu. „Yéés,“ přikyvoval si protáhle pan Stanton. „Může se udělat v člověku cit, pro co chce on sám. Obecně se nejdříve začne odpouštět hrubost, nevlídnost, nepřátelství a všecko takové, ba i to, čím vám někdo moc ublížil. To bude asi platit pro člověka bez nadání, obyčejného. Soudím podle sebe. Já nejsem nadán. Pak snad přijde poznatek, že jsme připraveni se obětovat. Ó, provedeme moc úspěšných pokusů!“ „Máte již plán?“ „Yes, deset plánů. Nejdříve pokus se skupinou lidí, namátkou vybraných. Kdo se k tomu dá – prostě. Pak podle zpracovaných výsledků jít dál, zainteresovat kapacity, odborníky. Třeba už ne tady u vás, víte. Jinde. V Americe. V Číně. To je jedno. Já jsem mnoho přemýšlel, mister Holbek, a mám to tady,“ černoch si ukázal na čelo, šikmo ustupující k jeho kučeravým vlasům. „Nemyslím nyní na kolektivum,“ poznamenal Tomáš Holbek. „Není třeba,“ zubil se černý, „toto zde máme teprve laboratoř.“ „Kolik je hodin?“ „Deset minut přes půlnoc.“ S velkou pozorností rozeznával Tomáš při pití slaboučkou, lupulinově nahořklou chuť, která se v ústech rychle ztrácela. Černoch, nakloněn v protějším křesle dopředu, stále pozoroval svého hosta. Ruce položil na stolek. Tomáš si všiml, že má pěstěné nehty a dva prsteny. „Za jak dlouho se má dostavit účinek?“ zeptal se, odkládaje prázdný šálek. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168760
„Za chviličku,“ polkl John Stanton. „Tráví se to rychle jako voda. Ale může to být individuální. I am sorry, nevím přesně. Já jsem po prvním pití necítil vůbec nic. Až když jsem si připravil silnější odvar. Vy máte slabý. Počítám, že jste velmi citlivý objekt. Ovšem, chcete-li jím být.“ Nabídl další cigaretu. Tomáš učinil líný, odmítavý posunek. „Mám velké starosti o svou sestru,“ pravil. „Ale měl jsem je už předtím – než jsem pil. Měl jsem je již včera – předevčírem. Měl jsem je od počátku, dříve než kdo jiný.“ Tomáš se zasmušil, vzpomínaje na bratříka Jana. „Jestliže jsem je odmítal, neznamená to, že neexistovaly.“ „Myslíte na svou sestru?“ „Rozhodl jsem se k tomu.“ „Myslete na ni, mister Holbek! Zjeví se vám její pocity.“ „Od začátku nemám pěkné pocity,“ řekl Tomáš a lehce pokrčil rameny. Pak zase přivřel oči – na černého hostitele jako by zapomínal – a snažil se vidět v duchu před sebou veselé oči sestry Evy. Viděl je, nebyly však veselé. Zároveň mu v celém těle měkce ťapkal jakýsi drobný chlad, záhadná bytůstka se sněhovýma nožkama. To nebylo nepříjemné, ale cizí. Křižující se studené stopy v něm utvořily prostorovou spleť, a poněvadž chlad z něho vycházel a opět do něho vcházel z jiné strany, byl Tomáš Holbek těmi studenými stopami jaksi opleten, takže se nemohl hnout. Nejvíce mu chladl mozek. Tam skoro zmrzly všecky myšlenky a Tomáš Holbek najednou zjistil nebo snad pudově rozeznal nemožnost myslit. K žádné představě se nemohl donutit, ani už k představě sestry Evy. Všecko utíkalo daleko, menšilo se a nezastavovalo se to. Mizelo to v bezbarvé dálce. Zbyl pocit jemného strachu. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168760