Černá Hora (Ukázka, strana 99)

„ R o z p ad Ju g o s låv ie a cesta k samostatnosti

Dne . Ä?ervence zmÄ›nil MiloĹĄevićův reĹžim jednostrannÄ› dosavadnĂ­ Ăşstavu. MiloĹĄević se snaĹžil zĂ­skat silnĂ˝ mandĂĄt, kterĂ˝ by mu umoĹžnil vlĂĄdnout i po roce , kdy mÄ›lo jeho prezidentskĂŠ obdobĂ­ vyprĹĄet. NovÄ› mÄ›l bĂ˝t zvolen přímo, volebnĂ­ pravidla vĹĄak postavila ÄŒernou Horu na roveĹˆ jednoho z celkem volebnĂ­ch okruhĹŻ. ÄŒernohorskĂ˝ parlament oznaÄ?il zmÄ›ny za nelegĂĄlnĂ­ puÄ?, směřujĂ­cĂ­ k unitarizaci stĂĄtu. UĹž . Ä?ervence proto pĹ™ebrala Ä?ernohorskĂĄ republika zbĂ˝vajĂ­cĂ­ pravomoci federĂĄlnĂ­ vlĂĄdy. SvazovĂĄ republika JugoslĂĄvie pĹ™estala fakticky existovat. Voleb jugoslĂĄvskĂŠho prezidenta a parlamentu se na rozdĂ­l od srbskĂŠ opoziÄ?nĂ­ koalice (DOS) vÄ›tĹĄina Ä?ernohorskĂ˝ch stran odmĂ­tla ĂşÄ?astnit. VolebnĂ­ ĂşÄ?ast v ÄŒernĂŠ HoĹ™e tak . zåří Ä?inila jen %. VĹĄechna parlamentnĂ­ kĹ™esla obsadila za tÄ›chto podmĂ­nek SNP. VÄ›tĹĄinu Ä?ernohorskĂ˝ch hlasĹŻ zĂ­skal MiloĹĄević, rozhodujĂ­cĂ­ byl vĹĄak nĂĄzor srbskĂ˝ch voliÄ?ĹŻ, kteří jeho hazardnĂ­ pokus o prodlouĹženĂ­ vlĂĄdy tentokrĂĄt odmĂ­tli. Po nÄ›kolikadennĂ­ch masovĂ˝ch protestech uznal MiloĹĄević vĂ­tÄ›zstvĂ­ opoziÄ?nĂ­ho kandidĂĄta Vojislava KoĹĄtunici a . října odstoupil.

Od pĂĄdu MiloĹĄeviće po referendum o nezĂĄvislosti ( – ) ÄŒernohorskĂĄ politickĂĄ reprezentace odmĂ­tala zformovat spolu s vĂ­tÄ›znou srbskou opozicĂ­ novou federĂĄlnĂ­ vlĂĄdu podle Ăşstavy, jejĂ­Ĺž nedĂĄvnĂŠ zmÄ›ny jasnÄ› odvrhla jako jednostrannĂŠ a nelegitimnĂ­. PĹ™edstavitelĂŠ DOS vĹĄak nejevili ochotu jednat o volnÄ›jĹĄĂ­m, reĂĄlnĂŠ situaci pĹ™iměřenÄ›jĹĄĂ­m svazku obou republik. NovĂ˝ bÄ›lehradskĂ˝ establishment byl pohlcen akutnĂ­mi problĂŠmy samotnĂŠho Srbska, v postoji k Ä?ernohorskĂŠ identitÄ› a stĂĄtoprĂĄvnĂ­ budoucnosti pak leckdy zaujĂ­mal jeĹĄtÄ› nesmiĹ™itelnÄ›jĹĄĂ­ stanoviska, neĹž svrĹženĂ­ srbĹĄtĂ­ socialistĂŠ. Na federĂĄlnĂ­ Ăşrovni proto DOS vytvoĹ™il koalici s SNP, v jejĂ­mĹž Ä?ele stanul mĂ­sto Momira Bulatoviće, příliĹĄ blĂ­zkĂŠho MiloĹĄevićovi, jeho jmenovec Predrag. ÄŒernohorskĂŠ vedenĂ­ legitimitu takovĂŠ vlĂĄdy neuznalo. PĹ™ed koncem roku se pak DPS v Ä?ele s Djukanovićem poprvĂŠ jednoznaÄ?nÄ› pĹ™ihlĂĄsil k myĹĄlence obnovy nezĂĄvislosti. Volby, konanĂŠ v dubnu , mÄ›ly deďŹ nitivnĂ­ zmÄ›nu politiky legitimizovat, vĂ˝sledek vĹĄak nebyl dostateÄ?nÄ›

UkĂĄzka elektronickĂŠ knihy, UID: KOS168734

Pád M ilo š evi će a referendum o nezávi sl os t i

přesvědčivý. Koalice DPS a SDP získala %, a porazila tak prosrbskou koalici vedenou SNP s %. Dalších % pak získali liberálové, vystupující jak proti svazkům s Bělehradem, tak proti Djukanovićovým nedemokratickým praktikám. Mandát DPS byl nezpochybnitelný, nikoli však absolutní. Vzhledem k nevelkému náskoku příznivců samostatnosti se Djukanović neodvažoval vyřešit situaci jednostranným vyhlášením referenda, na jehož podmínkách se rozpolcená černohorská politická scéna nedokázala shodnout. Srbská strana černohorské iniciativy, prosazující zrušení federace dohodou mocenských elit bez konzultace občanů po vzoru Československa, nebo přeměnu SRJ v konfederální svazek dvou států, odmítala či aspoň odkládala. Po několika měsících patové situace se obě strany ocitly pod silným nátlakem EU, která se obávala dalšího růstu nestability na Balkáně. Série vleklých jednání pod patronátem šéfa evropské diplomacie Javiera Solany vedla . března k uzavření Bělehradské dohody, která SRJ transformovala ve „státní unii Srbska a Černé Hory“ (SČH), volný svazek států s jedinou mezinárodní subjektivitou. Po třech letech existence soustátí měla mít Černá Hora právo uspořádat referendum o své samostatnosti. Hybridní podoba nového státu umožňovala, aby jej všechny zúčastněné strany prezentovaly jako svůj úspěch: šlo o novou verzi srbsko-černohorské integrace, o krok vpřed k nezávislosti i o vítězství bruselského nátlaku. Nový stát měl společná ministerstva zahraničí, obrany, mezinárodních hospodářských vztahů, vnitřních hospodářských vztahů a ochrany lidských práv, šéfové těchto resortů byli zároveň členy rady ministrů, tj. vlády v čele s prezidentem SČH jako nejvyšším představitelem společného státu. Zástupci do jednokomorového parlamentu byli delegováni nepřímo, na základě výsledků republikových voleb. Bělehradská dohoda se pochopitelně nesetkala s porozuměním radikálních příznivců nezávislosti. Liberálové a sociální demokraté vyvolali krizi vlády, DPS však spolu s projugoslávskými stranami disponovala dostatkem hlasů, aby dosáhla schválení dohody v černohorském parlamentě. Liberálové nato oslabili DPS vytvořením koalic s probělehradskými stranami na lokální úrovni, voliči však této politice nebyli nakloněni. V předčasných volbách v říjnu získala koalice DPS

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168734

R o z p ad Ju g o s láv ie a cesta k samostatnosti

a SDP %, koalice pro společný stát vedená SNP %. Novým premiérem se stal překvapivě, ale prozíravě Djukanović, který se chtěl vyhnout případné porážce v nadcházejících prezidentských volbách. V nich ve druhém kole zvítězil jiný kádr DPS, dosavadní premiér Filip Vujanović, s nímž si tak Djukanović prohodil funkci. Silný mandát zabezpečil DPS dalších pár let u moci. Strana jich využila k urychlení privatizace, budování dopravní infrastruktury za štědré pomoci USA, EU a humanitárních organizací, udržování politické polarizace společnosti a přípravám na referendum. Realizace Bělehradské dohody trvala celý rok, unie Srbska a Černé Hory tak začala fungovat až počátkem března . Prvním prezidentem SČH se stal Černohorec Svetozar Marović, který se netajil ambicí zůstat i prezidentem posledním. Unie Srbska a Černé Hory byla od počátku ještě volnějším svazkem, než stanovovala Bělehradská dohoda. Jednotný ekonomický prostor neexistoval, obě republiky si uchovaly odlišnou měnu (Srbsko dinár, Černá Hora euro), vlastní národní banky a jiné celní tarify. Černá Hora disponovala svým ministerstvem zahraničí již v nejtemnější Miloševićově éře a v rámci SČH vedla zcela samostatnou diplomacii, která myšlenku zachování společného státu soustavně a nezakrytě zpochybňovala. Společné ministerstvo zahraničí v čele s Vukem Draškovićem tak jen suplovalo neexistující resort srbský. Chabá institucionální struktura Unie Srbska a Černé Hory navzdory rozdílným názorům jejích zakladatelů nahrávala fakticky spíše černohorské pozici. Malá legitimita společných institucí, Podgoricou nadále cíleně oslabovaných, vedla ke zvyšující se lhostejnosti srbské populace vůči potenciálnímu odtržení přímořské republiky, byť se většina relevantních srbských stran k myšlence unie nadále nepřestávala hlásit. Před vypršením tříleté „záruční lhůty“ srbsko-černohorské unie se příznivci a odpůrci nezávislosti na černohorské politické scéně nedokázali dohodnout ani na základních pravidlech konání referenda. Jeho organizace se proto ujala EU, která prosazovala co nejdelší udržení stávajícího provizoria. Klíčovou roli sehráli slovenští diplomaté Miroslav Lajčák, vyslanec představitele EU pro zahraniční politiku Javiera Solany, a František Lipka, jenž se stal předsedou černohor-

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168734