dvora. I tam se však zapletl do dalšího skandálu, když na sebe uvalil podezření, že se účastnil příprav atentátu na Františka II. Rákócziho. Za Josefa I. byl pak přijat do habsburských služeb, kde působil podobně jako Bořek u dvorské komory. Měl-li téměř každý merkantilista nepřátele, musel mít také ochránce. Schierlovi nepochybně pomáhal prezident dvorské komory, další z Josefova okruhu spolupracovníků, hrabě Starhemberg. Osobní život Bořkův známe sice útržkovitě, nicméně lze o něm asi tvrdit, že byl poměrně úspěšný. Alespoň v oblasti hmotného zajištění to nepochybně platilo. Měl v Praze dům, spíše malý palác U tří jetelových lístků (v nynější Karmelitské ulici 378/17) na Malé Straně. V tehdejším okolí Prahy pak pěknou, architektonicky hodnotnou zahradu s malým letohrádkem. Letohrádek sice zanikl v pozdějších válkách, které Prahu postihly, a Bořkova villegiatura tak zmizela z pražské mapy. Nezmizelo však Bořkovo jméno. V pražském místopise žije dodnes, i když ve změněné podobě, takže většina Pražanů o tom nemá tušení: pražská vilová čtvrť ve Střešovicích, sama o sobě také architektonicky zajímavá, uchovává ve svém názvu Ořechovka (Vořechovka) pozměněné sice, nicméně přece jen z původního svého názvu – Bořekovka – odvozené jméno. I Bořek měl zřejmě bratra, který také asi nebyl zcela bezvýznamnou osobou (byl jím snad Jiří Antonín František Bořek, jehož stopy lze sledovat v knihovně strahovského kláštera), ale sourozenecký tandem jako Schierlů v bořkovské rodině nevznikl. Dobovou atmosféru i charakterové rysy mnohých intelektuálů, kteří se pohybovali v okolí mocných tehdejšího světa a chtěli na ně působit, vykresluje ještě několik podrobností, z našeho hlediska možná malicherných a okrajových, tehdy ale významných. Zvláště pro muže, kteří mohli nabídnout jen své schopnosti a pronikavý úsudek, musely být důležité. Jde o šlechtické tituly a heraldické symboly. Otec bratří Schierlových byl vojákem a tak prý získal nobilitaci. Nicméně jejich šlechtictví bylo zřejmě problematické, nejednou byli oslovováni i bez svého titulu. Bořek sice žádný přídomek neměl, zato jeho portrét zdobí ne právě jednoduchý znak, který svědčí o jeho šlechtictví. Kde nebo jak je však získal, nevíme. Sledujeme-li počátek vlády Josefa I., napadá člověka bezděky sportovní výraz o letmém startu. Ani jeho vláda v Čechách není výjimkou. Co nový panovník přinášel, bylo připraveno již dříve. Jak se mladý vladař postupně ujímal vlády, jak mezi ním a jeho pozdějšími spolupracovníky vznikal vzájemný vztah ještě za vlády jeho předchůdce, o tom byla již řeč.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168733
První náběh k nové hospodářské politice státu je spojen již s posledními roky 17. století. Dvorská administrativa tehdy vyvinula pozoruhodnou iniciativu, která se cestou jakési ankety obracela samozřejmě i do Čech. Šlo nejen o zjištění aktuálního stavu hospodářských poměrů, ale i o hledání případných východisek pro další hospodářskopolitické aktivity ze strany státu. Tehdy se také objevují první nejisté úvahy o tom, že podobný úkol může trvale plnit jen zvláštní státní orgán. Zpočátku nebylo jasné, jaká bude jeho pravomoc a jakou činnost bude vyvíjet. U politických projektů vede jejich uskutečňování vždy k novým organizačním opatřením, k institucionalizaci. V době Josefovy vlády se heslem dne staly rozmanité komise a deputace, nejspíše v reakci na nové hospodářskopolitické podněty. Tyto komise a deputace byly sestavovány na podkladě stavovského a byrokraticko-odbornického klíče. S jednou z nich – s komisí pro povznesení a zvelebení královských měst – jsme se již výše setkali. Expertní a odborný prvek v ní představoval Bořek. Jinak byla složena převážně ze šlechtických a stavovských hodnostářů, při čemž – i to je třeba zdůraznit – byly respektovány tradiční funkce nejvyšších zemských úředníků, tedy těch, jejichž postavení bylo spojeno se státoprávní samostatností českého státu. Kromě Přehořovského a Bořka byli jejími členy resortně příslušní funkcionáři: podkomoří královských a královských věnných měst Jan Václav Obitecký z Obitec a hrabě Jan Karel Valdštejn, nejvyšší mincmistr hrabě František Petr Kokořovec, za sbor místodržících hrabě František Ignác Vratislav a z české komory její rada Jan Rudolf Volbram Brandelinský ze Štěkře. V pozitivním smyslu podnítila práce komise některé nařizovací akty, které spadají do doby Josefovy vlády. Byla to instrukce z 10. prosince 1706, upravující hospodaření měst obecními příjmy. Do stejné kategorie patří nový taxovní řád, o jehož vydání panovník rozhodl roku 1709, publikovaný však až po jeho smrti v roce 1711. Upravoval vybírání poplatků, zejména soudních, u magistrátů pražských měst. Platil například i pro Karlovu univerzitu. Ještě významnějším činem, spadajícím hned do samotného počátku Josefovy vlády v Čechách, bylo zřízení další komise. Ta se měla zabývat hospodářskou politikou, a panovník podpořil její vznik svým rozhodnutím z 23. října 1709. Komise, která v úředních aktech i v literatuře vystupuje pod rozmanitými jmény, se začíná označovat také jako deputace, což mělo být nepochybně výrazem její rostoucí úřední prestiže. I ona byla složena podle stavovského klíče. Duchovní stav zde, vedle pražského arcibiskupa hraběte Jana Josefa Breunnera, zastupoval hrabě František Vratislav, a zejména pak pro99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168733
bošt pražské metropolitní kapituly Daniel Josef z Mayern. Snad právě nositel tohoto jména nebyl jen pouhým reprezentantem svého stavu, ale také člověkem věci znalým. Daniel Josef Mayer, jak se původně jmenoval, byl nepochybně vynikajícím církevním hierarchou i obdivuhodným mužem. Nakrátko dosáhl i toho nejvyššího možného místa, když se stal pražským arcibiskupem. Znalost hospodářské problematiky je ale u něho možno předpokládat z jiných důvodů. Svoji duchovní dráhu zahajoval v Krušných horách, v Přebuzi, v oblasti, která tehdy procházela konečnou agónií své někdejší slávy z dob dolování stříbra. Panský stav reprezentovali všudypřítomný hrabě Přehořovský jako justiční expert a patrně i „podnikatel“ hrabě Heřman Černín, nejvyšší purkrabí a věřitel, který dvoru poskytl mimořádnou úvěrovou výpomoc. Dále již známí členové městské komise, která se takto personálně propojila se stavovskou deputací: hrabě František Ignác Vratislav, Volbram Brandelinský a jeden z posledních potomků rodu kdysi z nejmocnějších v zemi, Jaroslav Florián Švihovský. Rytířský stav byl zastoupen osobami Petra Mikuláše Straky z Nedabylic, Václava Arnošta Markvarta z Hrádku a Václava Hložka za Žampachu. Všechno to byli potomci starých rodů nižší šlechty, která ovšem nyní ztrácela na svém významu. Jde o zajímavé spojení nové průbojnosti s jistou dekadencí. Tu tvoří skutečnost, že šlo většinou o jedny z posledních potomků vymírajících rodů, nebo i potomky vůbec poslední (jako u Brandelinského). Řada z nich také zápasila s přepjetím podnikatelských sil (to platí o Přehořovském) nebo s nákladným životem, neodpovídajícím již jejich možnostem (Švihovský byl manželem Isabely ze Salmu, s jejímž jménem je v Praze spojena výstavba půvabné zahrady v podhradí, zdobené známým hudebním pavilonem). Snad i to je přivádělo do řad vyznavačů nové ekonomické politiky, kde hledali východiska ze svých nesnází. Ne náhodou mnohé z nich nebo jejich potomstvo postihlo vyhlášení kridy neboli konkurzu na jmění. Kdo zaslouží zvláštní pozornost, je Markvart z Hrádku. Podobně jako Přehořovský byl Markvart podnikatelem. Na rozdíl od Přehořovského, jehož podnikání mělo riskantní až hráčský charakter, byl Markvart podnikatelem manufakturním; podílel se na zbrojní výrobě. Poměrně nejméně lze říci o zástupcích městského stavu. Známější z nich je jen Bohuslav Jan Voříkovský z Kunratic, zástupce pražské patricijské rodiny, která se posléze povznesla mezi nižší šlechtu. Často se dnes díváme na komisionální projednávání určité záležitosti skepticky a jsme někdy ochotni právě v tom vidět dokonce jen průhledný úskok, jak dosáhnout jejího formálního vyřízení či jak nepohodlnou věc zprovodit ze světa. Toto o komisích a deputacích Josefovy 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168733