DOLEŽAL
a Muromja, účastnil se zajateckého samosprávného hnutí a 1. 12. 1915 podal přihlášku do České družiny. V květnu 1916 ho však zařadili v Oděse do Srbské dobrovolnické divize, kde velel četě 1. pluku a bojoval s ní v Dobrudži. 1917 v hodnosti podporučíka přestoupil do zálohy Československé brigády na Rusi v Borispolu u Kyjeva. Od počátku se účastnil formování 8. československého střeleckého pluku jako velitel 1. čety 1. roty, 1. roty a spojovací roty, od března do září 1918 velel spojovací službě 3. československé divize (kpt.). Vytvořil zásady spojovací služby pro celý Československý armádní sbor a zajistil podmínky pro jejich plnění. 2. 10. 1918 byl u Nižného Tagilu raněn. Po vyléčení se stal přednostou telegrafní služby 3. divize a při generálním štábu Československého vojska založil spojovací referát. V létě 1919 obdržel pověření vést evakuační roty na Ruském ostrově ve Vladivostoku a v červenci se vrátil do vlasti. V ČSR byl postupně referentem pro ruskou legii při generálním inspektorátu branné moci (mjr.), 1920 až 1921 velitelem IV. hraničářského praporu ve Vimperku, 1921 zástupcem velitele 5. dělostřeleckého pluku, 1922–23 přednostou 1. a 4. oddělení štábu Zemského vojenského velitelství v Brně, 1923–26 podnáčelníkem tohoto štábu (pplk.). Přitom absolvoval odborná vojenská studia. 1926 převzal nakrátko štáb Zemského vojenského velitelství v Košicích, 1927–30 velel štábu brněnského Zemského velitelství (plk.). 1930 až 1931 byl velitelem 10. pěšího pluku v Brně, 1931–33 prvním podnáčelníkem Hlavního štábu (brigádní generál), 1933–35 velitelem 9. pěší brigády v Českých Budějovicích, 1935–39 velitelem Vysoké školy válečné v Praze (od 1938 v hodnosti divizního generála). Ve dnech mobilizace velel VI. armádnímu sboru v Soběslavi, do výslužby odešel v květnu 1939. Okamžitě po nacistické okupaci se zapojil do vojenské ilegální práce, byl členem ústředního velení Obrany národa a spoluautorem operačních směrnic této odbojové organizace. Zprvu zastupoval velitele Oblastního velitelství Obrany národa pro Velkou Prahu divizního generála Bedřicha Homolu. Jakmile se Homola stal druhým velitelem Obrany národa na území protektorátu, D. ho zastupoval. 4. 8. 1941 byl zatčen gestapem, stanným soudem odsouzen k smrti a ještě týž den v jízdárně bývalých ruzyňských kasáren popraven. L: J. Galandauer a kol., Slovník prvního československého odboje 1914 až 1918, 1993, s. 33; E. Stehlík – I. Lach, Vlast a čest byly jim dražší nežli život, 2000, s. 40–41; Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, 2005, s. 58–59; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938, 2006, s. 164–165. P: VHA Praha – poslužný spis legionáře, kvalifikační listina. Martin Kučera
DOLEŽAL, Oldřich, * 1. 3. 1912 Ostrava, † 28. 11. 1983 Etching Hill (hrabství Kent, Velká Británie), letec Dětství prožil ve Vítové u Fryštáku. 1934–35 absolvoval základní vojenskou službu. Původně byl zaměstnán u firmy Baťa
294 ve Zlíně jako telegrafista v leteckém oddělení, v Otrokovicích si doplnil letecký výcvik. Okupace ho zastihla na služební cestě v Bělehradě, do vlasti se již nevrátil a složitě se dostal do Kanady, kde se přihlásil do československé zahraniční armády. Od března 1941 sloužil v hodnosti poručíka jako pilot u 313. peruti RAF; mj. jako velitel letounu Liberator na Vánoce 1943 potopil v Biskajském zálivu německou loď Alsterufer s nákladem wolframu z Japonska. Za svou službu byl v lednu 1944 vyznamenán Záslužným leteckým křížem (DFC). Po válce se vrátil do vlasti, pracoval jako šéfpilot na otrokovickém letišti, později v Praze‑Ruzyni jako civilní pilot u Československých aerolinií. V březnu 1950 pak opustil republiku, když spolu se dvěma dalšími piloty na vnitrostátních linkách změnil kurs a místo do Prahy odletěl do Erdingu u Mnichova. Za tento čin (tendenčně zachycený i v literárním zpracování J. Suchého Únos do Erdingu, 1950, a ve filmu J. Kádára a E. Klose Únos) byl odsouzen v nepřítomnosti k 25 letům těžkého žaláře, rehabilitován až 1997. D. se usadil s manželkou Květou a synem Tomášem (oba se dostali do zahraničí v jiném z unesených letadel) v Anglii, kde létal jako civilní pilot u společnosti Silver City. Zemřel na následky úrazu páteře. Ostatky byly uloženy na čestném pohřebišti RAF v Brookwoodu u Londýna. 2005 byl jmenován čestným občanem Fryštáku. L: L. Jadrníček, Městečko Fryšták, 1948, s. 381n.; M. Pagáč, Město Fryšták 1945–1995, 1996, s. 333n.; J. Mejstřík, Češi ve světě, 2000, s. 24; J. Rajlich, Na nebi hrdého Albionu 4, 2002, zvl. s. 648–657, 669 a passim; Pejskar 2, s. 278–281. Jiří Martínek
DOLEŽAL (též DOLESCHALL), Pavel, * 20. 1. 1700 Skalica (Slovensko), † 29. 11. 1778 Vyšná Boca (Slovensko), jazykově dec, překladatel, spisovatel, pedagog, evangelický duchovní Pocházel z česko‑moravské exulantské rodiny Šimona a Marie D., měl 7 sourozenců. Od 1706 navštěvoval školu v rodišti, poté se vyučil soukeníkem, řemeslu se však nevěnoval. 1720 se vydal na vandr do Šoproně, kde se dále vzdělával, ve studiu pokračoval na gymnáziu v Győru, na univerzitě ve Wittenbergu, kterou 1730 absolvoval. Působil 1730–32 jako vychovatel v Dolní Lužici, 1733–35 jako soukromý učitel ve Vídni, 1735–37 varhaník německé církve v Nemescsó poblíž Szombathelye, 1737 korektor a 1738–43 vyučoval na německé evangelické škole v Prešpurku (Bratislava). 1743 až 1746 byl opět vychovatelem a současně dvorním kazatelem v Zemianském Podhradí u Trenčína, 1746–62 evangelickým farářem a učitelem v Necpalech u Martina, od 1763 až do smrti kazatelem ve Vyšné Boce v Nízkých Tatrách. Formovalo ho bratislavské prostředí, především okruh spolupracovníků M. Bela, ideologicky čerpal z pietismu, k němuž získal sympatie v době univerzitních studií ve Wittenbergu, později ho ovlivnila díla raných osvícenců. Patřil k předním
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168700
295 dobovým jazykovědcům. Předmětem jeho zájmu se stala biblická čeština na Slovensku, z níž vyšel, pokusil se ji v domácím prostředí porovnat s její hovorovou poslovenštěnou podobou a kodifikovat ji. Dokumentuje to zejména dílo Grammatica Slavico‑Bohemica (1746), v němž popsal pravopisnou a jazykovou normu biblické češtiny v konfrontaci se slovakizovanou češtinou, resp. bohemizovanou slovenštinou, která se tehdy používala v evangelickém prostředí. Tato práce, k níž napsal úvod M. Bel, se stala jedním z pramenů pro A. Bernoláka při konstituování spisovné slovenštiny. Obsahovala také kapitoly o pravopisu, etymologii, skladbě i prozódii, přispěla ke zdomácnění přízvučné prozódie. Jako předchůdce J. Dobrovského zpracoval D. klasifikaci českých sloves, upozornil na rozdíly mezi slovenským a českým jazykem, češtinu charakterizoval jako jedno ze slovanských nářečí. Vydal i učebnici latiny Donatus… (1748) a několikasvazkový slovník, pojmenovaný podle autora nejrozsáhlejší latinské učebnice Aelia Donata, která obsahovala poučení o skloňování a časování, přísloví, bajky a otázky na cvičení důvtipu. Jeho další práce Orthographia Bohemico‑Slavica a Elementa linguae Slavo‑Bohemicae (1752) patřily k menším příručkám určeným k výuce biblické češtiny a jejímu použití v praxi. Jako pedagog kladl důraz na vyučování v mateřském jazyce. Pro potřeby škol a dětí sestavil obrázkový slabikář s veršíky na každé písmeno (1742) a veršované výtahy ze Starého a Nového zákona (1745). Byl autorem několika duchovních písní do Jakobeiho Funebrálu a latinských spisů náboženského charakteru. Věnoval se i překladům pedagogické literatury z němčiny. D: Imperatorum Romanorum nomina at symbola, Prešpurk (Bratislava) 1742; Orthographia Bohemo‑Slavica, Levoča 1742; Sama učící abeceda aneb syllabikář, Prešpurk (Bratislava) 1742; Biblí svatá rytmovňími summovňíky představená, b. m. 1745; Donatus latino‑germanico‑hungarico‑bohemicus, Prešpurk (Bratislava) 1746; Grammatica Slavico‑Bohemica…, Prešpurk (Bratislava) 1746; Elementa linguae Slavo‑Bohemicae, Levoča 1752; Vocabula symphona novomodo tyrunculorum captui accommodata, Prešpurk (Bratislava) 1760. L: J. Ďurovič, Evanjelická literatúra do tolerancie, Martin 1940, s. 234n.; P. D. – pedagóg a spisovateľ (1700–1778), Bratislava 1978; P. D. a jeho doba, in: Zborník múzea školstva a pedagogiky na Slovensku, Bratislava 1978; R. Krajčovič – P. Žigo, Dejiny spisovnej slovenčiny, Bratislava 1990, s. 78; Listy Mateja Bela (ed. J. Pavelek), Martin 1990, s. 404; Evanjelici v dejinách slovenskej kultúry 1, Liptovský Mikuláš 1997, s. 66; Slovník slovenských spisovateľov, 1999, s. 103–104; L. Ďurovič, P. D., in: Slovenská reč 65, 2000, č. 1, s. 22–32; M. Kovačka, Doležalovci a Turiec, in: Zemianske Podhradie – križovatka slovenských dejín, Nové Mesto nad Váhom 2001, s. 35 až 43; E. Tkáčiková, Chvály a obrany slovenčiny s dôrazom na P. D., tamtéž, s. 7–14; Encyclopaedia Beliana 3, Bratislava 2003, s. 465n.; BLS 2, s. 295n. Alena Táborecká
DOLEŽÁLEK, Antonín Josef, * 3. 4. 1799 Lipník nad Bečvou,
† 19. 8. 1849 Vídeň (Rakousko), tyfloped, reformátor vzdělávání nevidomých Narodil se v rodině učitele a regenschoriho, místo narození bývá uváděno též jako Lipnice. Od dětství projevoval mimořádné hudební nadání. Studoval na pražské filozofické fakultě.
DOLEŽÁLEK
1818 vstoupil v Lipníku do piaristického řádu, ten však o tři roky později opustil. Po studiích ve Vídni vyučoval na gymnáziu v Českém Krumlově, od 1825 v Praze a později v Táboře. Od 20. let se zabýval výukou nevidomých. Začal učit na škole pro nevidomé na Hradčanech, později se stal jejím ředitelem. Seznámil se s A. Klarem a s ním spolupracoval při zakládání moderního ústavu pro nevidomé v Praze, krátce působil i v Táboře a Brně. 1833 však přijal místo ředitele ústavu pro nevidomé v Pešti, který začal budovat a modernizovat. 1842 se ústav přestěhoval do nové budovy. Jako první zavedl do vyučování tělocvik, zabýval se i výchovou dětí s dalšími druhy postižení. Na škole založil pěvecký spolek Concordia, s kterým provedl rekviem za zemřelého houslistu J. Slavíka. Přátelil se též s J. Kollárem (D. zhudebnil některé jeho básně). Neuměl ale maďarsky, proto 1846 o místo přišel a odešel do Vídně. D: Nachricht von der Verfassung des Blinden‑Instituts in Pesth, Pesth 1836; Anweisung blinde Kinder von der frühesten Jugend an zweckmässig zu behandeln, Wien 1839; Ansichten über die Erziehung der Zöglinge einer Blinden‑Anstalt, Pest 1840; Erlebnisse der ungarischen Blinden‑Erziehungs ‑Anstalt, Pest 1842; Immerwährender Kalender für Blinde (Katholiken und Protestanten) vom J. 1847–1900, Wien 1847. L: RSN 4, s. 241; Wurzbach 3, s. 348; OSN 7, s. 782; MSN 2, s. 322; KSN 3, s. 414; BL 1, s. 268–269; HS 1, s. 251 (kde další literatura); J. Smýkal, Tyflopedický lexikon jmenný, 1998. Tomáš Burda
DOLEŽÁLEK, Jan Emanuel, * 22. 5. 1780 Bělá (dnes Česká Bělá) u Havlíčkova Brodu, † 6. 7. 1858 Vídeň (Rakousko), hu dební skladatel, pedagog Pocházel z kantorské rodiny. Starší literatura uváděla až do 1987 jako místo narození Chotěboř podle údaje převzatého z Dlabačova slovníku (Allgemeines historisches Künstlerlexikon für Böhmen und zum Theil auch Mähren und Schlesien, 1815). Město Chotěboř, v němž D. pravděpodobně studoval a udržoval s ním styky, se přesto dodnes nepřestalo k němu hlásit jako k rodákovi. Jako chlapec byl svědkem Mozartova krátkého pobytu v Golčově Jeníkově při skladatelově průjezdu Čechami (1791). Po gymnazijních studiích v Jihlavě, kde D. působil jako vokalista, odešel (asi 1800) do Vídně, kde studoval hudbu u J. G. Albrechtsbergera. Přivydělával si jako zpěvák, klavírista a violoncellista, později vyučoval zpěv a komorní hru. Jako violoncellista hostoval i v Praze. Komponoval písně na české, ale také slovenské obrozenecké texty i na texty německé, dále stylizované tance a salonní úpravy, jež vycházely u vídeňského nakladatele Ludwiga (Louise) Maise (spolupráce skončila Maisovou smrtí 1816). Působil jako soukromý učitel hudby a napsal též klavírní školu Navedení ke hře na pianě. 1822 se ucházel spolu s Janem Václavem Voříškem, Ferdinandem Schubertem, Ignazem Assmayerem, Simonem Sechterem a dalšími ve Vídni o místo druhého dvorního varhaníka, které nakonec získal Voříšek. D. se stýkal s českou vídeňskou menšinou a vystupoval na jejích podnicích. Pomáhal prosazovat české umělce ve Vídni. Udržoval styky
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168700
DOLEŽEL
s představiteli obrozenecké inteligence v Čechách a měl osobní kontakty s F. Palackým, F. L. Čelakovským, J. Kollárem, B. Němcovou aj. Patřil k okruhu přátel Beethovenových, s nímž se seznámil pravděpodobně prostřednictvím svého krajana Václava Krumpholze. Prováděl též Beethovenovy skladby a zůstal se skladatelem v kontaktu až do konce jeho života. D. vyprávění o Beethovenovi zaznamenal Otto Jahn a čerpali z něj Beethovenovi životopisci. Ke konci života byl domácím učitelem hudby u knížete Konstantina Czartoryského. D: Sechs Lieder von Schiller und Goethe, Wien 1810; 12 Ecossaises pour 2 Violons, 2 Clarinettes, 2 Corns, Flute, 2 Bassons e Basse…, Wien [1810] (v letech 1811–14 vyšly i v autorských úpravách pro jiná nástrojová obsazení); Douze Walzes, Wien 1811; Variations poure le Pianoforte sur un thème de Mr Umlauf tiré du Ballet, Wien 1811; Czeské pjsne w hudbu uwedené pro zpěv a klavír, Wien 1812; Douze Walzes (2. řada), Wien 1813; 9 Variations pour le Piano‑forte sur la marche de l’opera de Sargines, Wien 1814; Huit Allemandes pour le Piano‑forte, Wien 1822; některé písně otištěny též ve sbírce České zpěvy, 1812 nebo ve Věnci ze zpěvů vlastenských, 3/1837, 4/1838; Navedení ke hře na pianě, Wien [1812]. L: HS 1, s. 251n. (s chybným místem narození); Grove 5, 1980, s. 527; MGG 2000, 5, s. 1210; A. Rybička, J. E. D., in: Lumír 8, 1858, s. 665; J. Karásek (ed.), Sborník Čechů dolnorakouských, 1895, s. 20–21; A. Hnilička, Beethovenův přítel – J. E. D., in: Zvon 43, 1910, s. 666; A. Wheelock Thayer – H. Dieters – H. Riemann, Ludwig van Beethovens Leben, Berlin 1917, rejstřík; Dalibor 37, 1920, s. 76; Dunaj. Revue Čechů dolnorakouských 12, 1935, s. 236, in: tamtéž 13, 1936, s. 94, odkazy in: tamtéž 17, 1941, s. 86–87; F. Kerst, Die Erinnerungen an Beethoven (= O. Jahnem zapsané D. vyprávění), Stuttgart 1913; F. A. Soukup, Česká menšina v Rakousku, 1928; K.‑H. Köhler – G. Herre – D. Beck (ed.), Ludwig van Beethovens Konversationshefte, Leipzig 1964, rejstřík; S. Klíma, Hudebník a vlastenec J. E. D. (1780–1858), in: Hudební věda 24, 1987, s. 269–281 (správné místo narození); P. Clive, Beethoven and his World, New York 2001, s. 93; J. Kořalka, František Palacký, 1998 (přeprac. vyd. Wien 2007), rejstřík; P. Adam – S. Pavlíček (ed.), Pamětní knihy města Chotěboře, 2008, http://www.choteborskaedice.cz/pamkn/index.htm. P: Archiv AV ČR Praha, korespondence v pozůstalosti F. Palackého a F. L. Čelakovského; LA PNP Praha, korespondence v pozůstalosti J. Kollára; Knihovna NM Praha, Listy pamětní J. E. D.; Městská knihovna Praha, hudební oddělení, soubor výstřižků; SOA Zámrsk, matrika narozených farního úřadu Česká Bělá č. 2320, fol. 100. Vlasta Reittererová
DOLEŽEL, Alois František, * 20. 10. 1893 Prostějov, † 21. 7. 1984 Praha, malíř, pedagog Pocházel z katolické rodiny malého obchodníka. Za studií na reálce v rodišti (1904–11) ho ovlivnili učitelé J. Zachoval a J. Šána. Pokračoval 1911–12 na pražské AVU u prof. J. Loukoty. Záhy ze školy odešel, umělecky experimentoval a překonával osobní krizi. Studia pak dokončil u V. Bukovace, J. Preislera, V. Nechleby a M. Švabinského (1916–19), podnikl studijní cestu do Vídně a do Mnichova. Od září 1919 učil kreslení na státním dívčím reálném gymnáziu v Prostějově. 1940 se přestěhoval do Prahy, kde krátce vyučoval, pracoval ve svobodném povolání a také dožil. Již za studií na reálce namaloval několik pláten se skupinovými žánry z městského života, později vytvořil desítky krajin i portrétů, zátiší a figurálních kompozic. Vzdaloval se svým
296 impresionistickým, symbolickým, secesním, expresionistickým, fauvistickým a kubistickým počátkům a usiloval o novou syntézu obohacených moderních výtvarných prostředků. V pojetí figur se vracel k antice a baroku: využil zralost a mohutnost. Pokusil se zobrazit moderně viděné stvoření světa, vytvořit kosmogonický cyklus freskově pojatých rozměrných pláten (Chrám Etherův). Jeho realizaci nedokončil. Po meziválečném úspěchu a uznání (F. Žákavec, J. R. Marek, V. V. Štech, J. Čapek, A. Novák) se octl v izolaci, do širšího povědomí nevstoupil, byl nedoceněn a zapomenut. Znovuobjevení se dočkal 1974 a výstav v devadesátých letech. Podnikl několik studijních cest (např. do Nizozemska, Belgie, Velké Británie, Francie, Švýcarska a do Itálie) a zúčastnil se od 1924 samostatných a kolektivních výstav. Přijal členství mj. v Klubu výtvarných umělců Aleš v Brně, Dohodě českých (československých) výtvarných umělců realistů (1946–49) či ve Svazu českých výtvarných umělců (1968–84). Je zastoupen ve sbírkách NG a Galerie hlavního města Prahy, Moravské galerie v Brně, Univerzity Palackého v Olomouci, Muzea Prostějovska v Prostějově a Galerie Vysočiny v Jihlavě. Psal a 1926, 1939 a 1945 vydal vlastním nákladem teoretické studie, kratší filozoficko‑estetické úvahy 1946–47 otiskoval v časopise Skutečnost. Byl pochován v Prostějově. D: OSND 2/1, s. 197–198; M. Procházka, A. D. Katalog výstavy, 1995; Malíř figuralista A. D. (1893–1984). Soubor menších prací. Katalog výstavy, 1997 (kde neúplné soupisy díla); výběr: obrazy – Sen stavitelův, 1921; cyklus Sedm dní genese (též jako Sedm dní báje či Chrám Etherův) 1925–28; ostatní práce – návrh jeviště pro divadlo ve volné přírodě v Prostějově, 1922; scénografie Strakonického dudáka, Princezny Maleiny a Princezny Lilisut, 1923; výzdoba krematoria v Semilech; účast v soutěžích na výzdobu nádražní budovy v Olomouci a kaple sv. Jana Křtitele v katedrále sv. Víta (1938–40); teoretické studie: Sedm dní Genese. Mytus, 1926; Řád národní tvorby. Proklamace, 1939; Mythus o Etherovi, 1945; Za sloh. Proklamace, 1945; Řád světa (rkp.); výstavy samostatné, výběr: Krasoumná jednota pro Čechy, Praha Rudolfinum 1924, 1926; Beseda a Klub přátel umění, Prostějov, 1925; Klub výtvarných umělců Aleš, Brno 1926, 1928; stálá výstava ve volební síni radnice, Prostějov 1936–39; stálá výstava v aule městských škol U Studánky, Praha 1940–49; Svaz českých výtvarných umělců, Praha 1974; Hledání univerza a znovuzrození fresky, Praha 1995; Prostějov 1995; Jemniště u Benešova, 1996; Praha 1997. L: P. Marek, Bibliografie okresu Prostějov, 1990 (jmenný rejstřík); výběr: Toman 1, s. 169; F. Žákavec, A. D. Katalog výstavy, 1924; týž, K cyklu D. Katalog výstavy, 1928; J. Procházka, A. D., in: Salon 3, 1925, č. 8–9, s. 6; J. Otáhalová‑Popelová, Umělec a doba. Katalog výstavy, 1945; D. Konečný, A. D. Katalog výstavy, 1974; týž, A. D., in: Štafeta [Prostějov] 1977, č. 3, s. 3–6; A. Doležel, Komenského praxeologie, in: Studia comeniana et historica 17, 1987, č. 33, příl. s. 142–160; T. Cydlík, Z loktů mých vstoupíš v rajský stav, in: Prostějovský týden 14, 2004, č. 59, 61, 63, 65 a 67 (vždy s. 4). P: MZA Brno, fond E 67 Sbírka matrik, č. 9 522, římskokatolický farní úřad Prostějov, matrika narozených sv. 28, fol. 115. Miroslava Novotná, Gustav Novotný
DOLEŽEL (též DOLEŽAL), Emil, * 23. 2. 1903 Přívoz (Ostrava), † 6. 1. 1960 Bratislava (Slovensko), hudební skladatel Navštěvoval gymnázium v Uherském Hradišti a maturoval na vyšší hospodářské škole v Přerově, hudbu studoval
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168700