182
DESFOURS
do exilu. Usadil se v Chicagu, kde vybudoval prosperující restauraci. Od 1949 byl členem výboru Rady svobodného Československa, současně aktivně působil v mnoha krajanských a exilových organizacích (mj. předseda odbočky Československé národní rady americké v Chicagu, předseda československých organizací Velkého Chicaga a sekretář výboru české školy Karla Havlíčka) a pravidelně přispíval do českého exilového tisku, zejména do Hlasu národa. L: Pejskar 2, s. 258; M. Pehr a kol., Cestami křesťanské politiky. Biografický slovník k dějinám křesťanských stran v českých zemích, 2007, s. 59−60. P: Archiv Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Praha, osobní spis F. D. Michal Pehr
DESFOURS (též DES FOURS) de Mont et Athienville, Nikolas, * asi 1588, † 5. 12. 1661 Hrubý Rohozec u Turnova,
vojevůdce Pocházel ze staré šlechtické rodiny původem z Lotrinska, která se v 16. století za Rudolfa II. objevila v Čechách. Bojů třicetileté války se zúčastnil od počátku na straně císařských jako poručík lotrinského rejtarského pluku. Ve srážce s českým stavovským vojskem u Lomnice nad Lužnicí (9. 11. 1618) byl zajat. V řadách svého pluku pravděpodobně bojoval v bitvě na Bílé hoře. 1625 se nacházel jako plukovník ve vojsku Albrechta z Valdštejna, který ho pro jeho brutalitu a kořistnictví chtěl zbavit velení. Označil ho za mor, který nadělal více škod než celá armáda. Nicméně 1628 mu Valdštejn udělil v léno Hrubý Rohozec a Malou Skálu na Turnovsku a dal do zástavy panství Semily a Sloupno. 1629 byl D. povýšen do stavu říšských svobodných pánů a 1632 na generál-vachtmistra. Patřil k těm císařským vojevůdcům, kteří se postavili proti Valdštejnovi. Těžil proto z konfiskací valdštejnského majetku po generalissimově zavraždění (25. 2. 1634) a výše zmíněná panství získal do dědičné držby. 1634 byl jmenován podmaršálkem a povýšen do stavu říšských hrabat, 1638 získal český inkolát. Stal se zakladatelem české větve rodu, která se od druhé poloviny 18. století (po dědictví majetku a titulu 1798) psala D.-Walderode a např. Hrubý Rohozec držela až do konce druhé světové války. Byl dvakrát ženat, poprvé (od 1627) s Annou Eufemií z Eggenberka, podruhé (od 1642) s Barborou Markétou, hraběnkou Khuenovou von Belassy († 1674). Po D. smrti se stal dědicem a nástupcem syn Albrecht Maxmilián (1629–1683), za něhož byl 1678 na panství zřízen fideikomis. L: Wurzbach 3, s. 251–253; RSN 4, s. 144; OSN 7, s. 351; KSN 3, s. 288; J. Pekař, Valdštejn 1630–1634. Dějiny valdštejnského spiknutí 1, 1933, s. 176, 180, 201; G. Mann, Wallenstein. Sein Leben…, Frankfurt am Main 1971, rejstřík; J. Janáček, Valdštejn a jeho doba, 1978, rejstřík; P. Mašek, Modrá krev, 1999, s. 61; J. Polišenský, Valdštejn. Ani císař ani král, 2001, rejstřík; J. Kollmann, Valdštejnův konec. Historie 2. generalátu 1631–1634, 2001, rejstřík. Dušan Uhlíř
DESFOURS-WALDERODE, Mikuláš Vladimír, * 28. 8. 1877
Křetín u Letovic, † 1. 3. 1941 Praha, velkostatkář, historik, sběratel Potomek lotrinského šlechtického rodu, jehož příslušník, plukovník Nicolas D. (? 1588–1661) získal 1628 mj. zámek Hrubý Rohozec. Byl synem Theodora Gabriela D. (1841 až 1894) a Augusty Gabriely, roz. Coudenhove (1855–1933). Absolvoval řádové gymnázium v Kremsmünsteru. Potom sloužil v armádě (1898 poručík, posléze rytmistr). Po dosažení zletilosti se 1901 jako nejstarší syn ujal fideikomisu Hrubý Rohozec – Smržovka. 1903 byl jmenován komořím. První světové války se účastnil na italské frontě (1915–17), od 1917 byl členem panské sněmovny. Měl úzkou vazbu na císaře Karla a ve sněmovně se sblížil s historikem Jaroslavem Gollem. Po rozpadu Rakouska-Uherska žil na Hrubém Rohozci. Ve 20. a 30. letech 20. století se marně snažil uchovat své statky nedotčené pozemkovou reformou, ač mu pomáhali mj. jeho přátelé historici Josef Pekař a Josef Vítězslav Šimák. 1911 byl jmenován dopisujícím členem ústřední komise pro ochranu a průzkum historických a uměleckých památek ve Vídni (Zentralkommission für Denkmalpflege). Po čtyřech semestrech na vídeňské právnické fakultě přestoupil na filozofickou fakultu. Studia ukončil 1921 na Německé univerzitě v Praze, kde získal doktorát za disertační práci Beiträge zu einer Biographie des Grafen Anton Friedrich Mittrowsky, 1770– 1842. Od mládí se zajímal o rodovou historii a genealogii. Seznámil se s jabloneckým archivářem Karlem Fischerem, který z jeho podnětu pořádal rodinný archiv Desfoursů. D. převzal péči o vlastní rodový archiv, věnoval se genealogickým studiím za pomoci zámeckého kaplana a vlastivědného badatele Jana Křtitele Hájka. Značné finanční prostředky uvolňoval na rešerše v domácích i evropských archivech. Pečoval rovněž o umělecké sbírky svého sídla a podporoval činnost turnovského muzea. 1903 se oženil s dcerou rakouského diplomata Helenou Isabelou, roz. Wydenbruckovou, s níž měl syna Karla Bedřicha (1904–2000). Po rozvodu si 1922 vzal její sestřenici Gabrielu Karolinu, roz. Wydenbruckovou, která mu porodila syny Maxe Josefa Karla (1923–1945) a Ludvíka Viléma Mikuláše (1925–1944). Měl ještě 1907 narozenou nemanželskou dceru Marii Evu Zaunerovou. Jeho bratrem byl diplomat Kuno Theodor (1879–1956), držitel velkostatku Potštát. L: J. Macek, Rodinný archiv D.-W. (1230) 1503–1942. Inventář, 1976; B. Č., Rohozecký pán zemřel, in: Radostná studánka 2, 1940–1941, s. 127; totéž, in: Pojizerské listy 56, 1941, č. 19, s. 4. P: SOA Litoměřice, fond Rodinný archiv D.-W., Hrubý Rohozec. Sbírky Mikuláše D.-W.; NA Praha, Sbírka autografů II, Sbírka genealogická D.-W.; ZA Opava, fond Velkostatek Potštát. Hana Kábová
DESIDERIUS viz BOETTINGER, Hugo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168698
183 DESSAUER, Joseph, * 28. 5. 1798 Praha, † 8. 7. 1876
Mödling u Vídně (Rakousko), hudební skladatel, pianista, obchodník Pocházel z rodiny obchodníka textilem a měl převzít rodinný podnik. Současně studoval hudbu u ředitele konzervatoře Fridricha Dionysa Webera a Václava Jana Tomáška. Pohyboval se v pražských salonech, stýkal se s osobnostmi uměleckého a politického života (též s Františkem Palackým) a podporoval patriotické snahy. 1821/22 a 1831/32 podnikl koncertní cesty po Itálii, Francii a Anglii, navázal kontakty se zahraničními nakladateli, kteří vydali několik jeho prací (Doblinger, Novello, Mechetti, Ricordi, Schlesinger), a seznámil se s vynikajícími umělci (F. Liszt, G. Meyerbeer, H. Berlioz, R. Wagner, ad.). 1825, po otcově smrti, převzal pražský obchod. 1837 se usadil ve Vídni. Komponoval již poměrně málo, patřil zato k vyhledávaným osobnostem pro široké kulturní zájmy (sbíral umělecké předměty, autografy ad.). 1842 a 1843 cestoval do Paříže a stýkal se s Chopinem, který mu věnoval své Polonézy, op. 26. Ke konci života onemocněl a stáhl se do soukromí. Jeho tvorba nebyla rozsáhlá. Její nejhodnotnější, již současníky ceněnou součástí bylo asi 100 písní, patřících po stylové stránce k časnému romantismu. D. se zabýval i písněmi evropských národů, včetně slovanských, a citlivě je adaptoval, komponoval sbory, komorní a drobné klavírní skladby. Ve své době slavila úspěch některá jeho jevištní díla, napsaná ve starším stylu číslové opery. Pro operu Lidwinna zvolil D. libreto pražského básníka Carla Egona Eberta podle staré pověsti z českých zemí o potrestané touze po penězích. Premiéra 1836 byla velmi dobře vypravena, s technickými triky a efekty romantického divadla. Trvalejší úspěch měla D. komická opera Ein Besuch in St. Cyr z prostředí francouzského dvora Ludvíka XIV. D: Slavische Melodien, op. 44, 45, 51; Lidwinna (Stavovské divadlo Praha 30. 9. 1836); Ein Besuch in St. Cyr (libreto E. Bauernfeld, Drážďany 6. 5. 1838); Paquitta (romantická zpěvohra, libreto O. Prechtler, dvorní divadlo Vídeň 30. 1. 1851); Dominga oder Die Schmuggler in den Pyrenäen (komická opera, libreto A. Baumann, premiéra dvorní divadlo Vídeň 5. 5. 1860). L: F. Pazdírek, Universal-Handbuch der Musikliteratur aller Völker 7, 1907, s. 225–227 (soupis vydaných skladeb); nekrolog: E. Hanslick, Zur Erinnerung an J. D. und A. W. Ambros, in: Neue Freie Presse 19. a 26. 7. 1876; O. Teuber, Geschichte des Prager Theaters 3, 1888, s. 255–256 (Lidwinna), 280 (Ein Besuch in St. Cyr); HS 1, s. 231; Grove 5, s. 399; MGG 5, s. 907; J. Ludvová a kol., Hudební divadlo v českých zemích – Osobnosti 19. století, 2006, s. 110; LDM 1, s. 281; Oesterreichisches Musiklexikon 1, 2002, s. 312–313; O. Sertl, J. D. (1798–1876)…, Univerzita Innsbruck, disertační práce 1951 (kde bibliografie). Jitka Ludvová
DESSOIR (též DESSORI), Ferdinand August, * 29. 1. 1836 Breslau (dnes Wrocław, Polsko), † 13./15. 4. 1892 Drážďany (Německo), herec Pocházel z rodiny jednoho z nejvýznamnějších německých herců 19. století Ludwiga D., původním jménem Leopolda Dessauera (* 15. 12. 1810 Poznaň, Polsko, † 30. 12. 1874 Berlín, Německo) a herečky Therese Dessoirové, roz.
DESTINNOVÁ
Reimannové (* 12. 6. 1810 Hannover, Německo, † 7. 4. 1866 Mannheim, Německo). Otec podnikl velké turné do Prahy, Brna, Vídně a Pešti. Po narození D. se manželství rozpadlo a 1842 byli rodiče rozvedeni. 1851 si matka vzala syna, který do té doby vyrůstal na venkově, k sobě. V 50. letech jej definitivně přitáhlo herectví a pod matčiným vlivem se začal v Mannheimu vzdělávat. 1852 debutoval ve Freiburgu im Breisgau v roli knížete ve hře Dorf und Stadt. 1855 hrál v Mohuči, pak v Heidelbergu, 1856 ve Vídni, 1857 ve Štětíně, kde ztvárňoval komické i charakterní role a hrál v buffách. Hostoval v Kasselu, 1857–61 získal delší angažmá v Lipsku. 1861 se oženil s Jenny Jenkeovou a odešel do Rigy. 1861 až 1863 působil v Brémách, 1863–64 ve Výmaru (též jako režisér a představitel komických i vážných charakterních rolí), 1864–67 v dvorním divadle v Berlíně. Do Výmaru, kde na čas zakotvil jako hlavní režisér a herec, se vrátil 1867. V Breslau (Vratislavi) působil 1868–69 (Lobetheater), 1870 se stal členem drážďanských dvorních scén (Verband der Hofbühnen). 1877–78 hrál v Hamburku (Thalia Theater), 1878–79 řídil drážďanskou scénu (Residenz Theater). 1880 odešel za angažmá do Prahy, kde vyučoval mimo jiné českou herečku Ludmilu Danzerovou-Dvořákovou, pak působil v Petrohradě a ve Vídni. K jeho významným rolím milovníků a charakterním rolím patřily mj. Mephistopheles, Jago, Carlos, Shylock, Falstaff. Příbuzným D. byl Max Dessoir (* 8. 2. 1867 Berlín, Německo, † 19. 7. 1947 Königstein im Taunus, Německo), významný německý psycholog a historik umění, zakladatel pojmu parapsychologie. L: The Jewish Encyklopedia, New York 1901–06, s. 536; L. Eisenberg, Das geistige Wien 5/1, Wien 1893; F. J. von Reden-Esbeck, Deutsches BühnenLexikon 1, Eichstätt –Stuttgart 1879; O. G. Flügen, Biographisches Bühnen-Lexikon der Deutschen-Theater, München 1892, s. 56–57; Brockhaus’ Kleines Konvesations-Lexikon 1, 5. vyd., Leipzig 1911, s. 413; ADB 5, s. 77 (v hesle Leopold D.); DBE 2, s. 498. P: Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek Dresden, osobní pozůstalost. Marcella Husová
DESTINNOVÁ, Ema (též Emma, Emmy DESTINN, vl. jm.
Kittlová), * 26. 2. 1878 Praha, † 28. 1. 1930 České Budějovice, operní zpěvačka Nejstarší z pěti dětí Emanuela Kittla a Jindřišky, roz. Šrůtové. (Rodný dům v Praze, Kateřinské 7, je označen pamětní deskou.) Byla pokřtěna jako Emilie Paulina Jindřiška (Věnceslava). Otec, vlastník rozsáhlého majetku v Praze a v Milešově nad Vltavou, byl velkým příznivcem a mecenášem umění, v jeho pražském domě se scházela uměnímilovná společnost. Matka, po níž D. zdědila nadání, se v mládí věnovala studiu zpěvu. Oba rodiče podporovali v dětech lásku k hudbě. Hudební vlohy se u D. projevily již v pěti letech, kdy začala hrát na housle, později se učila i na klavír. Otec svěřil pěveckou výuku dcery manželům Loewovým. Mezzosopranistka Marie Loewová,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168698
DESTINNOVÁ
roz. Dregerová, vystupovala na německých a italských scénách pod pseudonymem Destinn. Thomas Loewe byl výborným pedagogem. Umělecké jméno od své učitelky přijala později žačka z vděčnosti. D. studovala 1892–97 pěveckou metodu bel canta, houslové hře ji učil vynikající houslista Ferdinand Lachner, herectví poznávala v dramatické škole Národního divadla v Praze u Otýlie Sklenářové-Malé. Po odmítnutí ředitelem F. A. Šubrtem v pražském Národním divadle 1897 se D. pokusila o angažmá v drážďanské Dvorní opeře (Hofoper), které sice získala, ale nakonec tam nevystoupila. Rovněž neuspěla v berlínském Theater des Westens. Angažována berlínskou Dvorní operou (Hofoper) poprvé úspěšně zpívala 19. 7. 1898 v Krollově opeře (pobočná scéna dvorního divadla) v roli Santuzzy v opeře Sedlák kavalír P. Mascagniho. Tisk jí poté předpověděl skvělou kariéru. Tehdy přestala používat rodné jméno a začala užívat jméno Emmy Destinn. Během berlínského angažmá (1898–1909) nastudovala čtyřicet tři role a zpívala sedm set šest představení, nejčastěji Bizetovu Carmen, Mascagniho Santuzzu a Mignon ve stejnojmenné opeře A. Thomase. V červenci 1908 ji císař Vilém II. jmenoval pruskou dvorní komorní pěvkyní. Poslední berlínskou premiérou D. byla 10. 10. 1909 role Milady ve Smetanově opeře Dalibor. Deset let u berlínské opery patřilo k nejkrásnější době jejího života, protože tehdy se z neznámé zpěvačky stala světově uznávanou hvězdou. 1901–02 ji Cosima Wagnerová pozvala k vystoupení na každoročně pořádaných bayreuthských slavnostních hrách. Pozvání dokládalo mimořádnost pěveckého talentu a uznání jejího výjimečného ztvárnění wagnerovských rolí Alžběty v Tannhäuserovi a Senty v Bludném Holanďanovi, kde zpívala po boku proslulého holandského pěvce Antona van Rooy. Mimořádně úspěšné účinkování v Bayreuthu D. přineslo nabídky z evropských operních scén, Mannheimu, Lübecku, Mnichova, Londýna a řady dalších. V londýnské královské opeře Covent Garden vystoupila poprvé 2. 5. 1904 jako Donna Anna v Mozartově Donu Giovannim. Zpívala tam dvanáct tzv. jarních sezon v 225 představeních v osmnácti rolích. Londýn ji cenil ze všech působišť nejvýše, tomu také odpovídala závratná výše honorářů. Byla jmenována čestnou členkou Royal Opera Covent Garden. S Italem Enricem Carusem vytvořila nezapomenutelnou pěveckou dvojici, která se poprvé představila obecenstvu 19. 5. 1904 v Leoncavallových Komediantech (role Neddy a Cania). Triumfu se dočkali při londýnské premiéře opery G. Pucciniho Madame Butterfly 18. 7. 1905. Vzápětí účinkovali na pozvání krále Eduarda VII. v Buckinghamském paláci. Na jaře 1911 se D. zúčastnila korunovačního ceremoniálu krále Jiřího V., kde zpívala na slavnostním galakoncertu. 1919 na prvním Československém festivalu v Londýně vystoupila s výhradně českým repertoárem v Queen’s Hall, kde později uzavřela svou pěveckou kariéru na koncertu
184 k desetiletému výročí založení ČSR (16. 10. 1928). Osm plných sezon 1908–16 absolvovala ve Spojených státech amerických. V newyorské Metropolitní opeře vystoupila v jednadvaceti rolích téměř v 250 představeních. První smlouvu s Metropolitní operou podepsala sice již 1903, ale poprvé zpívala s Carusem 16. 11. 1908 za řízení Artura Toscaniniho ve Verdiho Aidě. 1921 to pak byla i její poslední newyorská role. V Metropolitní opeře účinkovala naposledy s Carusem 8. 12. 1920 jako Neda v Komediantech R. Leoncavalla. Pod vedením Gustava Mahlera ztvárnila Mařenku v prvním (německém) provedení Smetanovy Prodané nevěsty na této scéně (premiéra 19. 2. 1909). Premiéra Pucciniho opery Děvče ze zlatého Západu (La Fanciulla del West) s D. v hlavní roli Minnie, dále s E. Carusem, Pasqualem Amatem a Antoniem Scottim se stala v Metropolitní opeře kulturní událostí roku 1910. Během zkoušek předcházejících premiéře se D. sblížila s pěvcem arabského původu Dinhem Gillym (1877–1940), který se pak na několik let stal jejím životním partnerem. Mezi šestiměsíčními sezonami v Metropolitní opeře se vracela do Evropy, kde vedle scén v Hamburku, Stockholmu, Budapešti, Bělehradě, Záhřebu, Bruselu, Praze, Vídni a jinde vystupovala také ve Velké opeře v Paříži jako čestná členka opery. Pražské publikum slyšelo D. poprvé 1900 na koncertě v Rudolfinu, v Národním divadle zpívala 1901 titulní role v Bizetově Carmen a Thomasově Mignon. 1908 uvedla sérii pohostinských představení a byla jmenována čestnou členkou Národního divadla. V něm hostovala v šestnácti rolích celkem dvaaosmdesátkrát a každé její vystoupení se pokládalo za kulturní událost mimořádného významu. Naposledy v ND účinkovala 20. 3. 1924. Její hlas byl současníky hodnocen jako zcela mimořádný rozsahem i výrazem. Vynikal technickou čistotou, pevností a dynamickou rozmanitostí. Uměla jím bravurně vyjadřovat city: vroucnost, lítost, něhu nebo rozšafnost, bojovnost i zlobu. Herecký projev souvisel se snahou realisticky a emotivně zobrazit danou roli, byl tak sugestivní, že i ostatní kolegy inspiroval k nebývalým hereckým výkonům. Návrat v květnu 1916 z USA do válčící Evropy nebyl pro ni šťastný. Jako vlastenka nezakrývající protimonarchistické smýšlení musela přerušit zahraniční působení. Od podzimu 1917 koncertovala často v Čechách a na Moravě. Vlastenecký ráz jejích koncertů podporoval myšlenku vzniku samostatného státu. Navzdory pouze krátké přestávce na přerušenou kariéru po válce již plně nenavázala. 1918–24 absolvovala sice řadu operních představení a koncertů zejména na domácí půdě, ale zahraniční triumfy se jí už zopakovat nepodařilo. Vedle hudby se D. věnovala i vlastní literární tvorbě a překladům. Byla autorkou divadelních her, románů, povídek, básní a písní. První divadelní hru napsala v šestnácti letech, o dva roky později 1896 byly uvedeny její hry U cíle, Pod praporem umění a Dvojí hřích, současně se stala autorkou veršované veselohry Kroužek českých žen. Hra Nadarmo měla 1900
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168698