čihař
pozemních jednotek na jih, zabránil jejich obklíčení a následně podnikl kroky k úspěšné evakuaci do Velké Británie. Tam se podílel na reorganizaci československé pozemní jednotky a současně od 25. 8. 1940 do 13. 1. 1941 zastával funkci náčelníka štábu MNO. Byl členem Kárného výboru MNO a rovněž členem Státní rady. Zároveň od zahájení činnosti Československého Červeného kříže ve Velké Británii 1940 až do 24. 2. 1943 byl jeho prvním úřadujícím předsedou. Zasloužil se o zřízení a chod Fondu československých obětí gestapa. Jeho službu vlasti přerušila nemoc, které v londýnském exilu podlehl. In memoriam byl jmenován divizním generálem (1946) a vyznamenán Československým válečným křížem 1918, Československým řádem Sokol s meči, dvakrát Československým válečným křížem 1939, Československou medailí Vítězství, Československou revoluční medailí, Československou vojenskou pamětní medailí se štítkem F-VB, La Croce al Merito di Guerra, Ordinul Steaua României eu spade in gradul Comandor cu paglica de Virtute Militaria. L: Druhý pěší pluk – Francie, červen 1940, Chester 1940, passim; V. Vuk, Proti přesile. Kapitoly z československých vojenských osudů od Mnichova po La Manche, Londýn 1942, passim; E. Čejka, Bitva o Francii, 1994, passim; týž, Československý odboj na Západě (1939–1945), 1997, passim; Z. Vališ, Divizní generál in memoriam J. Č., in: Vojenské rozhledy 3, 1994, č. 4, s. 171–173; Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, 2005, s. 49–50; Tomeš 1, s. 214. Zlatica Zudová-Lešková
ČIHÁKOVÁ, Marie Zdeňka viz BABOROVÁ-Čiháková, Marie ČIHAŘ, Jaromír, * 13. 4. 1887 Soběslav, † 9. 8. 1971 Říčany u Prahy, právník, úředník Syn profesora, posléze ředitele učitelského ústavu; v souvislosti se změnami otcových působišť prožil dětství a rané mládí postupně v Soběslavi, Jičíně a Praze, kde 1906 maturoval na Akademickém gymnáziu. 1906–11 studoval práva na české univerzitě v Praze a dosáhl doktorátu práv; poté absolvoval advokátní a soudní praxi. Zároveň se věnoval historii výtvarného umění a podnikl studijní cesty do Mnichova a Paříže; 1913–14 studoval dějiny umění a archeologii na pražské české univerzitě. Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě, z větší části na balkánské frontě; do civilu se vrátil v prosinci 1918. Od ledna do června 1919 pracoval v Patentním úřadu při ministerstvu obchodu. Počátkem července 1919 nastoupil do Kanceláře prezidenta republiky, kde pak prošel různými referáty (mj. sociálním, školským, ceremoniálním), působil jako tajemník prezidenta T. G. Masaryka a posléze kancléře P. Šámala. 1936–38 byl přednostou sekretariátu prezidenta E. Beneše a 1938–45 prezidenta E. Háchy; 1936 se stal ministerským radou (jmenování sekčním šéfem v době německé okupace odmítl). Významně se podílel na budování Kanceláře prezidenta republiky a po čtvrtstoletí
78 patřil k jejím kmenovým úředníkům. Během druhé světové války spolupracoval s domácím odbojem, kterému poskytoval důvěrné zprávy z okruhu prezidenta Háchy a informace o situaci na Hradě; udržoval kontakty s P. Šámalem i jeho synem Jaromírem, s Vladimírem Grégrem, Veleslavem Wahlem starším i Veleslavem Wahlem mladším (s ním až do května 1945). Koncem války spolu s lesníkem Janem Vejšickým podporoval partyzánskou skupinu v polesí Běleč-Lánská obora. Pro své působení v prezidentské kanceláři za protektorátu byl po osvobození opakovaně prověřován; 29. 8. 1945 mu bylo vydáno osvědčení o národní spolehlivosti. Znechucen poválečnými poměry na Hradě však koncem 1945 požádal o roční neplacenou dovolenou a po dovršení šedesáti let odešel 1947 na vlastní žádost do penze. 1946–48 pracoval jako generální tajemník Ústředního svazu pro cizinecký ruch. Po únoru 1948 se s celou svou rodinou přestěhoval do Senohrab, kde v následujících letech vyvíjel mnohostrannou osvětovou činnost. 1953 mu byl jako činiteli tzv. buržoazního režimu snížen důchod na 210 korun, proto musel znovu nastoupit do zaměstnání a 1953–60 pracoval ve Státní pedagogické knihovně J. A. Komenského v Praze, 1960–65 v Pedagogickém a Archeologickém ústavu ČSAV; 1965 mu byl navrácen plný důchod. V pozůstalosti zanechal memoárové rukopisy Vzpomínky na dětství a mládí, Jak jsem se tam dostal. První léta v kanceláři presidenta T. G. Masaryka a Dr. Emil Hácha a kancelář presidenta republiky a protektorátu v letech 1938–45. L: OSND 1/2, s. 1017; Padlým hrdinům. Památník obětí Československé sociální demokracie v osvobozeneckém zápase 1939–1945, 1947, s. 45–46; J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878–2005, 2005 (2. vyd.), s. 43. Josef Tomeš
ČIHAŘ, Václav, * 24. 9. 1900 Jablonec nad Nisou, † 4. 10. 1981 Praha, orientalista, chetitolog Po maturitě na pražském malostranském gymnáziu studoval 1919–24 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze slovanskou, baltskou a staroindickou filologii a indoevropskou srovnávací jazykovědu. Byl žákem prof. J. Zubatého. 1924–27 pokračoval baltskou filologií na univerzitě v Rize (Lotyšsko), kde zároveň působil jako lektor češtiny a slovenštiny. 1929–40 byl činný jako spolupracovník a spoluredaktor Ottova slovníku naučného nové doby. Ve třicátých letech studoval v semináři pro klínopisné bádání a dějiny starého Orientu FF UK v Praze u B. Hrozného jazyky starověkého Předního východu, zejména chetitštinu, a 1933–35 tam působil jako knihovník. Od 1935 byl správcem knihovny a sbírek Orientálního ústavu v Praze a tajemníkem redakce časopisu Archiv orientální. 1949 získal titul doktora filozofie (PhDr.) na Masarykově univerzitě v Brně. 1951 se stal vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu pro obor maloasijské filologie (chetitologie). V padesátých a šedesátých letech přednášel na FF UK v Praze chetitskou jazykovědu. 1964 získal titul
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168697
79 kandidáta filologických věd (CSc.). V Orientálním ústavu ČSAV byl zaměstnán do prosince 1969. Publikoval řadu příležitostných článků v zahraničním i českém denním tisku, přispíval do Masarykova naučného slovníku, Ottova slovníku naučného nové doby, časopisu Slovanský přehled v oboru slovanské, baltské, staroindické filologie, srovnávací jazykovědy a orientalistiky. Úzce spolupracoval s B. Hrozným a podílel se na vydání řady jeho pozdních i posmrtných děl. Těžiště Č. vědecké práce tkvělo v oblasti výzkumu maloasijských jazyků, zvláště pak skladby chetitského jazyka. D: knihy: Syntaktická bádání v oblasti jazyka chetitského. Primitivní větné útvary a věty nominální v jazyce chetitském, 1963; články a studie: Bibliographie des travaux scientifiques de M. Bedřich Hrozný, in: Archiv orientální 11, 1939, s. 140–154; Nejstarší jazyky a národy Předního Orientu ve světle nejnovějšího bádání, in: Nový Orient 3, 1948, s. 83–86; Bibliographie des travaux de Bedřich Hrozný, in: Archiv orientální 17, 1949, s. 1–20; Stará Kréta ve výzkumech profesora Hrozného, in: Nový orient 4, 1949, s. 46; V. Č. – J. Klíma – L. Matouš (ed.), Symbolae ad studia Orientis pertinentes Frederico Hrozný dedicatae I–V, in: Archiv orientální, 17–18, 1949–1950; Zu den neuen Forschungsresultaten auf dem Gebiete der vorgriechischen Sprachschichten im östlichen Mittelmeer, in: tamtéž 20, 1952, s. 584–597; Bedřich Hrozný und die Hethitologie, in: tamtéž 21, 1953, s. 167–174; O knihovnách, archivech a písařských školách starověkého Orientu, in: Nový Orient 8, 1953, s. 79–81; Zaříkadla a kletby starých Chetitů, in: tamtéž, s. 133–134; Die charakteristischen Züge des mediterranen Substrats, in: Archiv orientální 22, 1954, s. 406–433; Chetitské umění, in: Nový Orient 9, 1954, s. 42–43; Syntaktische Forschungen auf dem Gebiete der hethitischen Sprache 1, in: Archiv orientální 23, 1955, s. 331–363; About the Libraries, Archives and Writing Schools of the Ancient Orient, in: New Orient Bimonthly 1, 1962, 3/4, s. 113–116; Etruskové a Malá Asie, in: Nový Orient 22, 1967, s. 312–314. L: H. (Jaromír Hruška), K osmdesátinám, in: Katolické noviny 32, 1980, č. 39; týž, Kytice vzpomínek, in: tamtéž 33, 1981, č. 45; R. Bertulis, Čehu valodnieks Vaclavs Čiharžs un baltistika, in: Valodas aktualitates – 1984, Riga 1985, s. 24–28; Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté..., 1999, s. 99–100. Jiří Prosecký
ČIHULA, Josef, * 28. 10. 1871 Mladá Boleslav, † 2. 7. 1940
Jičín, historik, pedagog Vystudoval (po krátkém pobytu v semináři) historii a geografii na filozofické fakultě české univerzity, kde byl žákem J. Golla. Zabýval se tehdy především vztahy českých zemí a německé reformace, zejména pak osobou Martina Luthera. Později odešel do Jičína, kde působil jako středoškolský profesor a stal se ředitelem na tamním reálném gymnáziu. Věnoval se také práci v městském zastupitelstvu. 1919–22 byl jičínským starostou a působil v řadě spolků a jako dlouholetý kronikář města. 1897 vyšla v Českém časopise historickém jeho první studie Martin Luther a Čechové podobojí a téhož roku samostatně i další práce, Poměr Jednoty Bratří českých k Martinu Lutherovi. Obě sice pouze rozváděly starší Gollovy teze o Lutherových názorech na Husa, ale přinášely i nové doklady a hodnocení. Opravovaly starší názory především A. Gindelyho. Později Č. vydal práci o Janu Žižkovi a překládal řadu historických prací, především z němčiny.
číla D: Poměr Jednoty Bratří českých k Martinu Lutherovi, 1897; Jan Žižka z Trocnova, 1924. L: Kutnar, s. 531; Kdy zemřeli…? 1967–1970 a 1935–1936, 1970, s. 31; KSN 3, s. 67. Tomáš Burda
ČIKL, Václav Alois, * 13. 1. 1900 Slavětín u Litovle, † 4. 9.
1942 Praha, pravoslavný duchovní Pocházel z chudé rolnické rodiny. Vystudoval gymnázium v Litovli a po maturitě se rozhodl pro duchovní dráhu. Stal se spolupracovníkem biskupa Matěje Pavlíka (vladyky Gorazda), představitele pravoslavného směru v Církvi československé a posléze zakladatele české pravoslavné církve, pod jeho vedením završil bohoslovecká studia a 1924 od něho přijal kněžské svěcení. 1924–38 působil jako první duchovní správce pravoslavné náboženské obce v Přerově (tvořené věřícími z tehdejších soudních okresů Přerov, Kroměříž, Kojetín a Zdounky). Výrazně se zasloužil o překonání jejích těžkých počátků a o její postupný rozvoj ve třicátých letech, přičemž vedle duchovní činnosti se věnoval i kulturně osvětové práci. V březnu 1938 byl přeložen jako farář do Prahy, kde se stal představeným katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Za německé okupace navázal spojení s domácím odbojem a po atentátu na R. Heydricha 27. 5. 1942 poskytl (společně s dalšími představiteli pravoslavné církve) ve svém kostele úkryt československým parašutistům, podílejícím se na atentátu. Vzápětí po prozrazení tohoto úkrytu byl 18. 6. 1942 zatčen gestapem, 3. 9. 1942 odsouzen spolu s kaplanem V. Petřkem, biskupem Gorazdem a předsedou rady starších J. Sonnevendem k trestu smrti a následujícího dne na pražské kobyliské střelnici popraven. Zatčena byla i jeho manželka Marie, roz. Klyšová (1907–24. 10. 1942), popravena v koncentračním táboře v Mauthausenu; dcery Olga (* 1931) a Taťána (* 1934), deportované do internačního tábora ve Svatobořicích, válku přežily. Po Č. byla přejmenována ulice v Praze, kde před svým zatčením s rodinou bydlel.
L: M. Ivanov, Atentát na Reinharda Heydricha, 1979, passim; J. Čvančara, Akce atentát, 1991, passim; Tomeš 1, s. 215; P. Aleš – Č. Kráčmar, Svatá paměť mučedníkům – Před sto lety se narodil o. V. A. Č., in: Hlas pravoslaví 56, 2000, č. 10; J. Fidler, Atentát, malý encyklopedický slovník, 2002, s. 42, 163, 164. Josef Tomeš
ČÍLA, Antonín Mikuláš, * 6. 1. 1883 Nová Paka, † 31. 5. 1983 Praha, účastník 1. odboje, důstojník, výtvarník Druhé křestní jméno Mikuláš přijal při pravoslavném křtu. Otec Petr Č. byl zakládajícím členem Sokola, divadelním ochotníkem a kostelníkem, Č. mladší bratr Bohumír Č. (1885–1973) byl akademickým malířem, významným restaurátorem a autorem církevních maleb, nejmladší bratr Otakar Č. (1894–1977) akademickým malířem, legionářem v Srbsku
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168697
číla
a Rusku, poručíkem 3. střeleckého pluku, žánrovým portrétistou. Č. absolvoval odbornou keramickou školu v Bechyni, 1903–09 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru profesora K. V. Maška. Od dětství byl aktivní v Sokole, velmi dobře cvičil, zúčastnil se několika přeborů v lehké atletice. Připravoval se k profesuře kreslení, jevil zájem o dekorativní umění (sokolské diplomy, pohlednice) a užité výtvarnictví (sklo, porcelán). Ve skupině 97 příslušníků Sokola prošel tělocvičným kursem České obce sokolské a z podnětu jejího náčelníka J. Vaníčka byl zařazen mezi 93 vybraných borců, kteří odjeli do Ruska hájit slovanský sokolský tělovýchovný systém: od 1906 se totiž na ruských školách povinně vyučovalo tělocviku a akce měla zabránit prosazení německého Turnvereinu. Od ledna 1910 působil Č. v Oděse jako profesor tělocviku a kreslení na státních středních školách, kadetce a od 1911 na univerzitě, s B. Horálkem založil místní sokolskou jednotu. Na jaře 1912 vedl veřejné cvičení žactva oděského okruhu před carem, téhož roku byl v čele oděského Sokola delegován na VI. všesokolský slet do Prahy. O rok později na veřejném cvičení v Petrohradě díky jeho aktivitám car oznámil, že sokolskou soustavu uznal za jedinou platnou pro ruské střední školy, vojenská učiliště i sportovní jednoty. Počátkem 1914 obdržel Č. jmenování inspektorem tělesné výchovy. V červenci 1914 vstoupil dobrovolně do ruské armády, 26. 8. byl zařazen do 1. roty České družiny. Stal se členem jazykové komise jejího velení pro povelovou a výcvikovou terminologii, byl autorem prvních českých vojenských předpisů, s J. J. Švecem zavedl oslovení bratře podle sokolského vzoru, pro štáb 3. ruské armády generála R. Dimitrijeva kreslil vojenské mapy a situační náčrty. V únoru 1915 založil výcvikový kurs dobrovolníků z řad karpatských zajatců od Tarnówa, od května velel četě. Při ústupu z Karpat onemocněl cholerou, za rekonvalescence v Oděse ho v lednu 1916 vláda pověřila realizací prvního kursu branné přípravy obyvatelstva. Byl členem vojenské komise a delegátem kyjevského sjezdu Svazu česko-slovenských spolků na Rusi, od května 1916 s M. Němcem výcvikovým důstojníkem zajatců v rámci tvořící se Československé brigády. Na podzim 1916 velel 12. rotě 1. střeleckého pluku (vyšli z ní budoucí armádní generálové B. Boček, K. Klapálek a L. Svoboda, s nimiž Č. udržoval celoživotní přátelství). V čele 7. roty 3. střeleckého pluku se zasloužil o vítězství u Zborova a Travotluk, poté převzal 1. rotu, na podzim 1917 v hodnosti kapitána I. prapor, v listopadu se stal zástupcem velitele pluku. Po incidentu se sovětskou mocí zastupoval velitele ukrajinské vojenské skupiny (mjr.), účastnil se bitev u Čeljabinsku, Kyštymu, Jekatěrinburgu, Jegozy, Tavatuje, Verch-Něvjinsku aj., na přelomu 1918–19 velel 3. pluku. V červnu 1919 převzal velení 10. pluku Jana Sladkého Koziny (pplk.), úseku transsibiřské magistrály u Kamarčagy a československé posádky v Krasnojarsku, kde se oženil. Vzápětí byl postaven do čela pěší gardy a v Irkutsku předal jménem československého vojska Kolčakův zlatý poklad o 48 vagonech zlata sovětské vládě.
80 Z Vladivostoku přivezl na lodi Edellyn 30. legionářský transport. 1920–22 v hodnosti plukovníka velel 10. pěšímu pluku, 1922–28 pak 9. pěší brigádě ve Vysokém Mýtě, přičemž absolvoval vojenský kurs ve Francii. Do hodnosti brigádního generála byl povýšen 1923. Následujícího roku 1924 se stal zatímním velitelem 4. pěší divize v Hradci Králové, 1928–34 zastupoval zemského vojenského velitele v Brně, od září 1934 do ledna 1938, kdy byl penzionován, předsedal Odvolacímu kárnému výboru ministerstva národní obrany. Za mobilizace v září 1938 stanul dočasně v čele V. sborové oblasti. V období protektorátu udržoval ilegální spojení s generály M. Němcem (1939) a Z. Novákem (1944). Během povstání v květnu 1945 vedl dejvicko-bubenečské revoluční velitelství. Obětavě organizoval činnost a veřejná vystoupení legionářů. Mezi válkami byl místopředsedou, po osvobození předsedou Kruhu starodružiníků, na podzim 1938 zasedal ve vedení jednotné Obce legionářské, na jejíž obnově se 1968–69 podílel. Od 1973 byl předsedou Historické komise legionářů a účastníků prvního odboje. Po druhé světové válce udržoval kontinuitu legionářské ideje i jako výtvarník tvorbou řady pohlednic a pamětních listů s odbojovými motivy. Vypravěčské nadání nepřetavil do knižní podoby. Č. měl tři děti: překladatelku Taťánu Č., akademického malíře Nikolaje Č. a architekta Jiřího Č. L: OSND 1/2, s. 1304; A. M. Č., Rozvědky České družiny, 1924; P. Dějev, Výtvarníci legionáři, 1937, s. 88n.; J. Fidler, Zborov 1917, 2003, s. 112n.; J. Fidler – V. Sluka, Encyklopedie branné moci RČS 1920–1938, 2006, s. 94; Tomeš 1, s. 215; ČBS, s. 100; KSN 3, s. 68. P: ANM Praha, fond Kruh starodružiníků. Martin Kučera
ČÍLA, Bohumír, * 16. 5. 1885 Nová Paka, † 13. 2. 1973 Pra-
ha, malíř, restaurátor Byl bratrem generála Antonína Mikuláše Č. (1883–1983) a malíře Otakara Č. (1894–1977). Studoval na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze. Pobýval na stipendiu v Paříži. Účastnil se výstav v Praze (1937) a Pardubicích (1938). Získal Turkovu cenu hl. m. Prahy a řadu dalších ocenění. Maloval podobizny (Generál Syrový, Hercegovka, Stětí sv. Jana, Fariseus a publikán), figurální kompozice a náboženské výjevy, vyzdobil i několik kostelů, mj. v Praze-Holešovicích (sv. Antonín), Loděnici a Komíně u Brna, provedl restaurační práce v České koleji v Římě (1911, cyklus obrazů ze života sv. Václava, fresky a sgrafita), na freskách v kostelech v Pelhřimově (1919), Ledči nad Sázavou (1930–31), Havlíčkově Brodě (1931), v klášteře při kostele P. Marie a Karla Velikého v Praze na Karlově, na hradě Rožmberk (1923), v zámcích v Roudnici, Pardubicích (1930–31), v Liběchově (Navrátilovy nástěnné výjevy). V Praze od počátku dvacátých let restauroval malby stěn v letohrádku Amerika (s M. Duchkem), v kapli sv. Eligia v Klementinu, ve dvou tzv. Mozartových salonech na Bertramce, ve Staroměstské radnici arkýř kaple,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168697