BUKOVAC
Českého časopisu historického a Časopisu pro moderní filologii. Spolupracoval rovněž s periodiky Slovo a slovesnost, Řád, Philologica pragensia, Romanistica pragensia aj. Součástí jeho díla byla i překladatelská činnost. Z italštiny přeložil například díla F. Perriho. B. se angažoval v Kruhu moderních filologů, zastával funkci člena jeho ústředního výboru. Tato organizace se ustavila 17. 9. 1956 pod vedením svého prvního předsedy anglisty prof. Bohumila Trnky a existuje dodnes. Navazuje na tradici Klubu moderních filologů (založeného 1909) a sdružuje pedagogy a vědecké pracovníky z oborů živých jazyků. D: Francesco Petrarca e la nazione boema, Trieste 1933; Březina a Dante, 1934; Poznejte italštinu!, 1947; Dante, 1949; Carlo Goldoni. Osobnost a doba, 1957 (doktorská disertace); Cvičebnice italštiny (s H. Benešovou), 1959, 1965 (2. vyd.); Vrchlický a Dante, 1965; Čechi, Slovaki i Dante, Moskva, 1965; Vrchlického překlady z Danta. Rozpravy, 1968; Dějiny italského jazyka, 1968; Michelangelo. Titán a člověk, 1941 (spoluautor); Avviamento allo studio della lingua e della letteratura italiana 1, 1957, 2, 1958 (2. vyd. 1968); Slovník spisovatelů Itálie (redakce a spoluautorství), 1968. L: Tomeš 1, s. 156; Kdo byl kdo v Československu 1, 1969, s. 110n., PSN 1, s. 288; J. Kunc, Kdy zemřeli 1967–70 a 1935–36, 1970, s. 22; MČE 1, s. 606; S. Hamplová, Sedmdesátiny univ. prof. dr. J. B., in: Časopis pro moderní filologii 49, 1967, č. 1, s. 40n.; táž, Zemřel J. B., in: tamtéž 52, 1970, s. 208; soupis prací (sestavil Z. Hampejs) in: tamtéž 39, 1957, č. 2–3, s. 180n.; doplňky (S. Hamplová), in: tamtéž 49, 1967, č. 1, s. 42n. Roman Vondra
BUKOVAC, Vlaho (pův. jm. Faggioni, Biagio), * 4. 7. 1855 Cavtat (Chorvatsko), † 23. 4. 1922 Praha, malíř V Cavtatu vychodil obecnou školu, 1866 odjel se strýcem do USA. 1871 se vrátil do vlasti, krátkodobě se věnoval námořnickému životu, 1873 se vydal s bratrem za prací do Peru, kde pracoval jako malíř písma. Od 1874 se malířsky vzdělával v San Franciscu. 1876 se vrátil do rodiště, 1877 si pochorvatštil jméno na Bukovac (teprve 1893 mu byla změna úředně schválena), téhož roku ho dubrovnický básník Medo Pucić za materiální podpory biskupa J. J. Strossmayera odvezl do Paříže, kde se na doporučení Jaroslava Čermáka zapsal do třídy Alexandra Cabanela na École des Beaux-Arts (1877–80). V Paříži navázal styky s Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem, na tamních Salonech upoutával svými obrazy z prostředí Černé Hory a Hercegoviny i akademicky koncipovanými malbami se starořeckými a biblickými tématy. Často zajížděl do Chorvatska, Dalmácie, Černé Hory a Anglie, kde portrétoval významné osobnosti. 1893 se usadil v Záhřebu, 1895 namaloval oponu pro budovu Chorvatského národního divadla, 1897 se stal předsedou Spolku chorvatských výtvarných umělců. 1898–1902 si zařídil ateliér v Cavtatu. Velký ohlas měla jeho druhá účast na benátském Bienále 1901. Pak od 1902 se usadil ve Vídni, 1903 byl jmenován mimořádným (1910 řádným) profesorem na pražské AVU, kde setrval do konce života. Jeho
302 školou prošli mj. B. Feigl, B. Kubišta, E. Filla, Z. Kratochvíl, A. Mandler, G. Macoun, F. Líbal. Své pražské působení přerušoval opakovanými návštěvami v Chorvatsku a Dalmácii, kde získával jihoslovanské oficiální zakázky. 1913 se zúčastnil instalace dekorativního obrazu Vývoj chorvatské kultury, který namaloval pro záhřebskou Národní a univerzitní knihovnu. Nadále jezdil do Anglie, kde si ho velmi cenili. Od 1900 čestný člen Jednoty umělců výtvarných, od 1913 člen korespondent ČAVU. 1918 vydal v Záhřebu autobiografii Můj život. 1919 se jako člen československé delegace zúčastnil pařížské mírové konference. Zemřel náhle po svém návratu z Bělehradu, kde portrétoval krále Alexandra. Urna s jeho popelem byla v září 1922 převezena do rodného Cavtatu. Rovněž jeho dcery Ivanka Bukovac-Javorski (1899–1978) a Jelica Bukovac-Radosavljević (1897–1967) byly malířky působící dlouhodobě v Praze. B. je nejvýznamnější chorvatský malíř přelomu 19. a 20. století, který položil základy rozvoji chorvatského moderního umění. Jako představitel akademického realismu si osvojil vymoženosti plenérismu a symbolismu. Vedle portrétu, který byl jeho hlavní tvůrčí oblastí, zvládal virtuózně akty, velké figurální kompozice a krajinářské studie. Od 1909 lnul stále více k malbě rozkládající tvary po příkladu neoimpresionistů v drobné barevné skvrny, jimiž dosahoval osobitého barevného účinku. 1911 a 1914 namaloval tři velké nástěnné a tři stropní alegorické obrazy pro Grégrův sál v pražském Obecním domě místo nemocného Františka Ženíška a s altruismem ho na obrazech podepsal. Uvnitř konzervativní české výtvarné atmosféry na počátku 20. století odchoval generaci malířů s výrazným smyslem pro světlo a barvy, z nichž někteří, sdružení ve skupině Osma, položili základy českého moderního umění. D: samostatné výstavy: 1884, Zadar; 1893, Záhřeb; 1903, Vídeň; 1915, Praha; 1925, Praha; 1988/89 Záhřeb; 2000, Praha, Záhřeb. L: Toman 1, s. 115n.; NEČVU 1, s. 96; Tomeš 1, s. 156; Hrvatska enciklopedija 2, 2000, s. 393n.; Hrvatski biografski leksikon 2, 1989, s. 464n.; V. Kružić-Uchytil, V. B. Život i djelo, Zagreb 1968 (obsahuje katalog díla, seznam výstav a bibliografii); V. B. Národní muzeum 24. února – 16. dubna 2000, retrospektivní výstava, Praha a Záhřeb. P: Galerija Bukovac, Cavtat; Moderna galerija, Zagreb. Jií Vacek
BUKOVANSKÝ, Karel Jaromír, * 20. 11. 1844 Ždánice u Ho-
donína, † 12. 12. 1932 Klobouky u Brna, pedagog, kulturně osvětový a vlastivědný pracovník K výkonu učitelského povolání byl B., syn ždánického učitele, systematicky připravován od útlého dětství. Vzdělání získal na německé hlavní škole v Hustopečích, pak 1862 absolvoval brněnský dvouletý učitelský ústav. Působil jako výpomocný učitel, čili podučitel na školách v Pohořelicích, Archlebově a v Bratčicích, od 1864 zastával místo učitele na škole v Kloboukách u Brna. 1867 složil zkoušku učitelské způsobilosti a 1868–70 pracoval jako nadučitel v Krumvíři.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168691
303 Záhy přijal lépe honorované místo učitele na (knížecí) soukromé závodní škole na Salmovci v Polské Ostravě. Po čtyřech letech přešel 1874 do nově vybudované (veřejné) obecné školy na Baranovci a tam byl 1876 ustanoven nadučitelem. 12. 10. 1885 získal jmenování ředitelem polskoostravských škol od c. k. ministerstva kultu a vyučování. Šíře B. pedagogického působení byla rozsáhlá a rozmanitá: psal české knihy pro dětského čtenáře, připravoval dětská divadelní představení, inicioval založení mateřské školky a dívčí pokračovací školy. 1876 spoluzaložil profesní organizaci s názvem Učitelská jednota slezsko-ostravská, po několik let působil v místní a v okresní školní radě. 1. 11. 1902 obdržel čestnou medaili za čtyřicetiletou věrnou službu ve školství. Aktivně pracoval až do 1907, kdy byl penzionován. B. patřil do generace konzervativně smýšlejících moravských vlastenců, kteří usilovali o emancipaci českého obyvatelstva prostřednictvím vzdělání a rozvoje kulturního života a kromě náročné práce ve školství se etablovali jako významní regionální národopisní a vlastivědní pracovníci. První zkušenosti se sběrem etnografického materiálu získal během působení na jihomoravských školách. Po příchodu na Ostravsko zaměřil svá národopisná bádání na oblast Těšínského Slezska. Zaznamenával ústní lidovou slovesnost a sbíral artefakty regionální hmotné kultury. Svou sbírkotvornou činností však obvyklé meze soukromého sběratelství překročil, a proto náležel k první generaci českých muzejníků v tehdejším rakouském Slezsku. Zprvu pořádal krátkodobé národopisné výstavy, pak vytvořil veřejnosti přístupnou stálou instalaci sbírek. Rozsáhlý materiál 1903 odprodal obci a 1904 bylo v Polské Ostravě otevřeno Muzeum K. B. Dále stál u zrodu vlastivědného muzea v Kloboukách u Brna, jež bylo slavnostně otevřeno 2. 10. 1907. Výsledky sběru ústní lidové slovesnosti publikoval na stránkách regionálních českých novin a v monografiích vydávaných vlastním nákladem. Vydáním publikace Polská Ostrava a okolí (1878), již B. přepracoval a doplnil (Dějiny Polské Ostravy, 1901), se stal prvním představitelem českého kulturněhistorického zkoumání Ostravska se zaměřením na jeho slezskou část. B. kulturněhistorické dílo vyvrcholilo zpracováním dějin města Klobouky u Brna a jeho blízkého okolí pro Vlastivědu moravskou (Klobucký okres, 1909). Rozsáhlá byla také B. publicistická činnost: byl dlouholetým korespondentem Opavského týdenníku, jehož přílohu Ostravan krátce redigoval (1880–83). Další zkušenosti získal při redigování tehdy populárního kalendáře Horník. Kalendář pro lid hornický (1875–97). Byl i vrchním redaktorem týdeníku Práce (1891–1904), místního tiskového orgánu křesťanských sociálů. V regionálním tisku publikoval často pod pseudonymy, z nichž nejčastěji užíval K. B. Ostravský, K. J. Starožitný, Slovák, Ždánský a zkratku K. J. B. S B. jménem se pojila takřka veškerá česká spolková činnost v Polské Ostravě. Po definitivním ustanovení učitelem na závodní škole založil s Antonem Mládkem, hormistrem
BUKOVANSKÝ
salmovských dolů, hornicko-čtenářský spolek Salm, jehož stanovy schválila slezská zemská vláda 21. 1. 1871. Jednalo se o třetí český čtenářský spolek v Těšínském Slezsku a první v Polské Ostravě. B. působil i jako zdatný hudebník. V mládí se pokoušel komponovat. Z hudebně nadaných členů moravskoostravské Besedy, jejímž členem se krátce po příchodu na Ostravsko stal, vytvořil nejprve pěvecký sbor a pak pěvecký spolek Lumír, jehož stanovy byly schváleny 1881. Jakmile se i v Polské Ostravě vytvořily vhodné podmínky k rozvoji kulturního života, společně s hudebním skladatelem C. M. Hrazdirou a folkloristou J. Mojžíškem založil 1893 pěvecký spolek Záboj. Byl stoupencem konzervativní staročeské politiky a angažoval se i jako místní politik: po tři volební období (1891–97) byl volen náhradníkem polskoostravského obecního výboru. Nezanedbatelný byl i B. přínos pro rozvoj moravské a slezské archeologie. Výsledky amatérského bádání v rodném kraji publikoval v práci Člověk v době předhistorické na Moravě a některé památky moravské (1880), již přijala příznivě také odborná veřejnost. Archeologicky prozkoumal tzv. lochy v Kloboukách, Brumovicích, Bošovicích, Novém Hrádku u Lukova, Lechovicích u Znojma a na Vrbici, na Ostravsku se zaměřil na průzkum lokality Mundloch v Muglinově. Výsledky bádání konzultoval s předními odborníky ve Vídni. Nalezené artefakty postupoval muzeím či z nich vytvářel vlastní sbírky, které obdobně jako národopisný materiál prezentoval veřejnosti nejprve na krátkodobých výstavách a pak ve stálých expozicích. B. odešel 1907 do výslužby a vrátil se do rodného kraje. Tam se nadále zabýval národopisnou činností, regionální historií a publicistikou. V Kloboukách u Brna, kde založil vlastivědné muzeum, Čtenářsko-pěvecký spolek a divadlo, také dožil. D: Malý deklamator. Původní básničky a krasořečenky pro mládež, 1 1874; Slezské pověsti, in: Opavský Týdenník 7, 1876, č. 20, 25, 28, 29, 33, 43 a 47; Slezské pohádky a pověsti, in: tamtéž 8, 1877, č. 7, 9, 12, 15, 19–22 a 29; Slezské báje a pověsti, in: tamtéž 9, 1878, č. 52, 10, 1879, č. 4, 18, 34n.; Slezské báje a pověsti národní, 1877; Polská Ostrava a okolí, 1878; Člověk v době předhistorické a některé památky moravské, 1880; Kytice z básní vlasteneckých, 1881; Vánoční stromeček, výběr štědrovečerních písní a deklamací pro mládež, 1882; Vlastenecké čtení pro mládež, 1886; Ignác Vondráček, 1887; Josef Wurm, 1887; Svatý otec Lev XIII., 1888; Vánoční dárek. Sbírka vánočních deklamací, písní a koled pro naši milou mládež, 1890; Císař František Josef I., 1888; Jubilejní knihovna pro naši vlasteneckou mládež, 1898; Památné dny, 1900; Dějiny Polské Ostravy, 1901; Klobucký okres, Vlastivěda Moravská, II. Místopis (č. 29), 1909; Polsko-Ostravský Kancionál, 1900. L: V. Kryšpín, Obraz činnosti literární učitelstva českoslovanského..., 1885, s. 72n.; OSN 28, s. 144; V. Prasek, Mužové o Slezsko zasloužilí. K. J. B., in: Věstník matice Opavské 7, 1897, s. 46n.; OSND 1/2, s. 785; HS 1, s. 146; Ficek 2, s. 23n.; Slezsko 1, s. 23n.; J. L. Mikoláš, K 85. narozeninám K. J. B., in: Černá země 6, 1920–1930, s. 35n.; J. Cyprián, Životní dílo K. J. B., in: tamtéž 7, 1930–1931, s. 63n.; A. Grobelný, Učitelská a vlastivědná činnost K. J. B., in: Slezský sborník 71, 1973, s. 42n.; E. Kordiovský, Nálezy lochů na Kloboucku v záznamech K. J. B., in: Z pravěku do středověku. Sborník k 70. narozeninám doc. PhDr. Vladimíra Nekudy, DrSc., 1997, s. 272n.; P. Bulín, K. J. B., in: Jižní Morava 35, 1999, sv. 38, s. 89n.; L. Heimrichová,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168691
BUKOVSKÝ Ždánický rodák na Ostravsku, in: Malovaný kraj 38, 2002, č. 3, s. 13; A. Pokludová, K. J. B., významný představitel českého národního hnutí na Ostravsku. K 160. výročí narození, in: Vlastivědné listy 30, 2004, č. 2, s. 12n.; táž, K. J. B. – pedagog, vlastivědný pracovník, archeolog, publicista a zakladatel českého muzejnictví ve Slezsku, in: Časopis slezského zemského muzea, série B, 54 – 2005, s. 26n.; táž, K. J. B. – zakladatel prvního muzea na Ostravsku, in: Přelom 19. a 20. století – období vzniku městských muzeí a jejich vývoj ve 20. století. Sborník konference muzeí konané 6.–7. října 2004 u příležitosti 100. výročí založení Muzea města Brna, 2005 (CD-ROM); M. Myška, Historicko-vlastivědný výzkum užšího Ostravska v době působení K. J. B., in: Sborník Filozofické fakulty Ostrava 2005, č. 12, s. 261n. P: MZA Brno, fond E 67 Sbírka matrik č. 6 048, matrika narozených římskokatolického farního úřadu Ždánice, sv. 3, fol. 375; Ostravské muzeum, část písemné pozůstalosti K. J. B.; SOkA Břeclav se sídlem v Mikulově, fond Pozůstalost K. J. B. (JAF 1251 – BUK 8–9/97). Andrea Pokludová
BUKOVSKÝ, Adolf Vojtěch, * 9. 8. 1889 Martinice u Jilemnice, † 12. 3. 1953 Hrádek nad Nisou, dramatik, organizátor ochotnického divadelnictví, ošetřovatel, úředník Jeho otec Josef B. živil svou početnou rodinu v zimě jako tkadlec, v létě jako cihlářský dělník. B., pomáhající od dětství v živnosti, začal od 1903 pracovat jako dělník v tkalcovně v Martinicích. Při práci navštěvoval dvouletou textilní školu v Jilemnici a získal místo v expedici závodu jako měřič zboží, pak jako expedient. Pro neshody s vedením podniku byl – také v důsledku spoluorganizování stávky – propuštěn. 1904 odešel do textilky v Trutnově a stal se zároveň dopisovatelem Lidových proudů, náchodského časopisu národně socialistické strany. Předsedal klubu národně socialistické mládeže. V zimě 1912, po krachu textilky v důsledku balkánské války, se B. vrátil do rodiště a tkalcoval. 1913 nastoupil jako ošetřovatel duševně chorých v zemském ústavu pro choromyslné v Kosmonosích. 1925 přešel jako člen Socialistického sjednocení do KSČ a pracoval ve stranických orgánech. Organizoval dělnické ochotnické divadlo v Mladé Boleslavi, později byl zvolen do výboru Svazu DDOČ (Dělničtí divadelní ochotníci Československa). Ihned po okupaci 1939 byl tři týdny vězněn. Pro ilegální činnost byl 1940 znovu zatčen a odsouzen. Ve Zwickau vydával tajně časopis Kobka. V květnu 1944 se z Německa vrátil s podlomeným zdravím. Ilegálně se podílel na zakládání národních výborů (Kosmonosy, Bakov nad Jizerou, aj.). Poté působil v Praze v nakladatelství Svoboda. Pro nemoc se přestěhoval do Hrádku nad Nisou, kde zastával četné politické i osvětové funkce. Nejen ve svém životě, ale i v dílech, dříve dobově přeceňovaných, byl hlasatelem revolučních a komunistických ideálů dělnictva. Psal, méně již vydával, četná díla, aktovky (více než 34), básně (kniha proletářských básní Slunce východu), pohádky (O obru Iljiči a jiné proletářské pohádky), romány (z ovzduší blázince Na křižovatce rozumu). Pod pseudonymem AVE publikoval knihu satir (Pošklebek dělníka, 1928). Soustředil se zejména na dramata a hry, také hry se zpěvy či revuální (Doly, 1926; k 10. výročí ruské Říjnové revoluce napsal hru Majestát lid-
304 stva; scénicky Hořící Čína, 1930). Založil sbírku Revoluční divadlo, kterou v Kosmonosích sám vydával (4 sv., 1926–28, 5. sv., Praha 1935). Drama chápal jako pokračování revolučního boje dělnické třídy a posílení revoluční aktivity proletariátu. B. byl ženatý, jeho manželkou byla Eliška B., rozená Turková. L: J. Kunc, Kdy zemřeli? Přehled čes. spisovatelů a publicistů zemřelých od 1. 1. 1937 do 31. 12. 1962, 1962, s. 28; Bibliografický katalog, 1959, č. 16, s. 384; V. Říha, A. B., in: Program městského divadla v Boleslavi, 1959 (ke hře Hořící Čína); J. Vopravil, Slovník pseudonymů v české a slovenské literatuře, 1973, s. 439; LČL 1, s. 327; Dějiny českého divadla 4, 1983, s. 231, 608, 615; R. Jakešová – L. Švecová, A. V. B., 1999. P: Biografický archiv ÚČL Praha; Divadelní ústav Praha (kde dokumentace, bibliografie kritik, články, texty her aj.); LA PNP Praha. Marcella Husová
BUKOVSKÝ, Jan Josef, * 9. 2. 1920 Jičín, † 25. 1. 2000
Plzeň, strojírenský odborník, pedagog Dětství prožil v Praze, kde také studoval a 1938 maturoval na I. státní reálce v Ječné ulici. 1938 vstoupil na strojní fakultu ČVUT. 1939−45 během uzavření českých vysokých škol pracoval v závodě Mikrofona v Praze, nejprve jako pomocný dělník, později zkušební technik. Studia na ČVUT ukončil 1946. Odešel do Velké Británie a 1946−49 tam absolvoval studium leteckého inženýrství a letecké a námořní navigace na British Institute of Engineering Technology v Londýně a na Royal Aeronautical Society v Cranfieldu. Disertační práci, v níž zkoumal metody měření proudových leteckých motorů, obhájil na College Aeronautics v Cranfieldu. Po návratu do Prahy pracoval 1949−52 v několika průmyslových podnicích: v Československých závodech těžkého strojírenství (v oboru výzkumu plynových turbin), v Československých závodech automobilových a leteckých (v oboru výzkumu leteckých proudových motorů) a posléze na ministerstvu všeobecného strojírenství, jako vedoucí zkušeben proudových motorů při závodu Motorlet v Praze-Jinonicích. 1952 byl vyslán na leteckou fakultu při Vojenské technické akademii v Brně, kde působil jako zastupující docent pro obor teorie a stavba proudových leteckých motorů. Po roce se vrátil do Prahy, aby se 1953−59 podílel na vybudování nového pracoviště pro výzkum vysokorychlostního proudění v lopatkových strojích. Tehdy publikoval řadu originálních výzkumných prací, v nichž např. zkoumal metody zviditelnění aerodynamických proudových polí nebo nové metody pro rozložení tlaku na povrch lopatkových profilů. Nejvýznamnější z nich byla monografie Výzkum lopatkových turbostrojů při vysokých rychlostech (1958). V roce 1959 nastoupil na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni. Po založení její strojní fakulty se na ní stal 1960−66 prvním děkanem. 1965−71 vedl katedru hydrodynamiky a termomechaniky a 1971–85 do odchodu do důchodu pracoval jako vedoucí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168691