189 dokončil syn Oktavián. Od 1695 stavěl presbytář a ambity s kaplemi v Mariánské Radčici. Nejistá je B. účast při stavbě kostela v Soběnicích (1693–98), přestavbě zámku v Lovosicích, kostela v Milešově (do 1680), v první etapě u zámku v Horní Polici (po 1684), zámku ve Skalce a v Milešově, snad i při úpravě zámku v Žitenicích (do 1699). Až do konce sedmdesátých let se B. jevil jako stavitel průměrných schopností. S postupnou náročností úkolů a v kontaktu s tehdejšími nejlepšími architekty D. Orsim, A. Portou a zejména J. B. Matheym vyrostl B. v architekta tradičního, ale významného. Svědčí o tom kaple v Liběšicích (1680) a především rozsáhlý konvent v Doksanech, monumentální biskupská rezidence v Litoměřicích a komplexy poutních míst v Bohosudově, Horní Polici a v Mariánských Radčicích. L: Toman 1, s. 98; NEČVU 1, s. 89; Architekti, s. 83; BL 1, s. 148; Oktavián Broggio, katalog výstavy Galerie výtvarného umění v Litoměřicích, 1992; Dějiny města Litoměřic, 1997, s. 394n. Ivo Koán
BROGGIO, Oktavián (též Ottavio), * 2. 1. 1670 (datum křtu) Čížkovice, † 24. 7. 1742 Litoměřice, architekt Byl synem stavitele Giulia B. († 1703) a jeho ženy Ludmily, roz. Morelové. Pravděpodobně vystudoval jezuitské gymnázium v Litoměřicích (v tamní matrice zapsán 1685). Od 1687, kdy zaplatil poplatek do litoměřického zednického cechu, se věnoval stavitelské praxi. 1689 si koupil ve městě domek a také se poprvé oženil. Ženatý byl třikrát a měl celkem 12 dětí. 1703 se stal členem šestipanského úřadu, postupně kupoval další domy, vinohrad a pozemky. Jeho první samostatnou prací asi byla 1699 fara a kaple sv. Maří Magdaleny (později přestavěna) v Mařenicích u Cvikova. 1700 vypracoval rozpočet na stavbu litoměřického městského špitálu, 1701 postavil v Litoměřicích kapli sv. Rocha. Do 1703 dostavěl s otcem poutní kostel v Mariánských Radčicích, jehož stavbu začal J. B. Mathey. Dílem B. byl zejména vysunutý portikus. 1719 vybudoval i faru s dynamicky tvarovaným portálem. 1702–08 stavěl s otcem poutní jezuitský chrám v Bohosudově. V tomto období mu byla připisována také stavba kostela sv. Kateřiny v Libotenicích (1703) a Kalvárie s dvojicí kaplí na vrchu nad vsí Ostré u Úštěka (1703–07) pro liběšické jezuity. Od 1703 pracoval i pro cisterciáky v Oseku, kde stavěl hospodářské budovy a 1704–08 upravoval konvent. Od 1704 budoval pro litoměřické jezuity kolej a kostel Zvěstování P. Marie. Pro něj užil prvků radikálního baroka (zvlnění poprsnic empor, plackové klenby) a patrně navrhl (do 1731) jeho vnitřní vybavení oltáři, do 1738 dokončil kolej a seminář. Díky J. I. Putzovi z Adleru mohl pro pražské Nové Město navrhnout 1708 kostel Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici – centralizující stavbu na devíti čtvercových polích, samostat-
BROGGIO
ně zaklenutých, kterou realizovali K. Dientzenhofer a J. J. Aichbauer. V průběhu stavby došlo 1710 a 1711 oproti B. návrhu k mírným změnám. 1708–12 stavěl B. asi poutní kostel P. Marie v Křešicích a 1729–31 jej ještě upravoval. 1710 údajně navrhl a stavěl kostel sv. Mikuláše v Třebušíně, 1711–12 vybudoval faru a následně i kostel ve Vtelně. 1712–17 provedl v radikálně dramatickém duchu své nejznamenitější dílo – klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie v Oseku. Středověký prostor lodi doplnil valenými a plackovými klenbami a vystavěl dynamicky prolamované průčelí s obdobně lámaným předsunutým portikem. V Oseku postavil ještě kostel sv. Kateřiny (1713–14), kapli pod hradem (1719–20), nemocnici (kolem 1720), dokončil konvent (1720–23), edikulu s Madonou (ve 20. letech) a navrhl opatskou zahradu (1726–28). V Litoměřicích vystavěl kostel sv. Václava (1714–16), mimořádně skvělou centralizující dispozici, jejíž základ tvořil okosený čtverec. Podle vzoru kostela pražských voršilek na Novém Městě postavil 1714–19 dominikánům v Ústí nad Labem kostel sv. Vojtěcha. 1716 mu je připisován návrh kostela sv. Prokopa v Bohušovicích nad Ohří, 1716–17 budoval poplužní dvůr v Prosmykách, 1717–19 opravoval kapucínský areál v Sokolově. 1718 mu byla svěřena stavba kostela sv. Mikuláše (zbořeného 1897) v Dolním Jiřetíně. 1719–24 barokizoval (zhruba obdobně jako v Oseku) děkanský kostel Všech svatých v Litoměřicích. 1720 zpracoval rozpočet na poplužní dvůr ve Všechlapech, stavěný asi F. M. Kaňkou. 1722–26 přestavěl a dokončil za svého otce komplex staveb v Horní Polici – poutní kostel Navštívení P. Marie spolu s děkanstvím a zámkem. 1723–28 stavěl kostel sv. Šimona a sv. Judy v Zabrušanech, který však byl 1910 nahrazen kopií. Vedle činnosti v Oseku byla pro B. ve 20. letech nejzávažnější zakázkou úprava klášterního kostela Narození P. Marie v Roudnici. Kromě B. se přípravných prací zúčastnili F. M. Kaňka a některý roudnický stavitel, pravděpodobně P. P. Columbani. 1725–34 byla uskutečněna přestavba chrámu ve stylu trochu těžkopádné barokní gotiky. Smlouva s B. na provedení díla byla podepsána 30. 5. 1725 a starší literatura uvádí, že je také nepochybně provedl. Současné bádání se však kloní k názoru, že stavitelem byl Kaňka. Kolem 1725 B. přestavěl i svůj dům v Litoměřicích, zvaný (snad podle počtu jeho dcer) U Pěti panen. O rok později vznikly pod B. vedením kaple sv. Viléma v Roudnici, centrála s konkávním průčelím a kostel sv. Petra a Pavla v Doksanech, kde do 1730 budoval snad i provisoriát. 1727–38 budoval kostel sv. Václava a faru ve Vysočanech u Chomutova. Pro osecké cisterciáky stavěl ještě 1726 kostel sv. Petra a Pavla v Lipticích. Asi se podílel na realizaci kostela sv. Jakuba ve Světci, protože za něj 1733 požadoval plat. Po 1735 vytvořil na Dómském vrchu v Litoměřicích budovu kapitulní konzistoře, původně biskupského semináře, 1730 až 1740 snad ve městě postavil i dominikánský kostel sv. Jakuba. 1737 upravoval průčelí kostela sv. Vavřince
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168686
190
BROJ
v Kostomlatech pod Milešovkou, 1740–41 pracoval na kostele sv. Bartoloměje v Jenišově Újezdě. Některá autorství připisovaná B. jsou nejistá, např. špitál v Duchcově je pravděpodobně dílem Kaňkovým, neoprávněně mu byla s určitostí připsána výstavba zámku v Ploskovicích. V období vrcholného baroka patřil B. k nejvýznamnějším architektům v Čechách, zejména v severozápadním regionu. L: Toman 1, s. 98; EČVU, s. 71; NEČVU 1, s. 89n.; BL 1, s. 149; MSA 108, 1992, s. 15n.; Architekti, s. 84n.; O. B., katalog výstavy Galerie výtvarného umění v Litoměřicích, 1992; Dějiny města Litoměřic, 1997, s. 395. Ivo Koán
BROJ, Richard (vl. jm. Fragner, Richard), * 23. 2. 1893 Praha, † 11. 4. 1954 Praha, farmaceut, básník Vnuk zakladatele českého farmaceutického průmyslu Benjamina Fragnera, nejstarší ze synů ve své době největšího pražského lékárníka Karla Fragnera (1861–1926), bratr spisovatele a lékaře Benjamina Kličky (1897–1943), architekta Jaroslava Fragnera (1898–1967) a spolutvůrce české farmakologické chemie Jiřího Fragnera (1900–1977), otec mikrobiologa a lékařského mykologa Petra Fragnera (* 1923). B. matka vedla literární salon, který v něm probudil umělecké ambice. 1911 maturoval na malostranském klasickém gymnáziu a začal studovat farmacii a biochemii na přírodovědeckém oddělení filozofické fakulty české univerzity. Po vypuknutí války byl odveden k zdravotní službě, působil v posádkové lékárně v Praze a v Salcburku. Vídeňské pobočce tajného konspiračního výboru (Česká Maffie) dodával ilegálně zprávy. Na podzim 1915 byl pro podezření z vlastizrady zatčen, avšak pro nedostatek důkazů propuštěn na svobodu, superarbitrován na vojína a poslán na italskou frontu, kde byl raněn. Po rekonvalescenci vykonal 1917 lékárnické zkoušky (PhMgr.), 1922 obhájil titul PhDr. a 1929 RNDr. na základě přínosných prací o alkaloidech. Od 1918 zastupoval otce ve vedení lékárny na (horním) Malostranském náměstí, 1926 se stal jejím majitelem (do 1949). Podlehl vleklé chorobě, kterou od mládí trpěl. Pohřben byl na Vinohradských hřbitovech. Jako básník byl stržen vlnou poválečného vitalismu. Debutoval básnickými prózami Ohnivá mračna (1918), kde konfrontoval drama války s milostnou touhou. Výrazně vitalistická byla jeho první knížka veršů Podivné jitro (1921). Prvky poetismu se ozvaly v sbírkách Větrný mlýn a Neprodyšná noc (obě 1926), k nejlepším patřily básně v díle Rozbité dopůldne (1935). Postupně v nich sílil osten sociálního a civilizačního kriticismu, tematicky ovšem sbírky zůstaly omezeny na otázku smyslového okouzlení ženou. B. knihy byly okrajovým projevem meziválečné nerevoluční avantgardy. D: bibliografie LČL 1, s. 304.
L: OSND 1/2, s. 756; ISN 3, s. 160; KSN 2, s. 138; Kunc 1, s. 58; LČL 1, s. 303n. Martin Kuera
BROJ, Stanislav, * 28. 9. 1901 Volduchy u Rokycan, † 23. 5. 1950 Praha, rolník, politik Pocházel z tradiční selské rodiny, byl synem Matěje B. a Marie, roz. Maxové. Absolvoval čtyři ročníky na gymnáziu, pak navštěvoval dva roky hospodářskou školu v Rokycanech. Poté byl zaměstnán v hospodářství svého otce ve Volduchách a po jeho smrti 1933 rodinnou usedlost převzal. 1920 vstoupil do organizace dorostu agrární strany a poté se stal jejím řádným členem. Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století byl mluvčím rolnictva na Rokycansku. V rodné obci byl předsedou sboru dobrovolných hasičů a členem tělovýchovné jednoty Sokol a 1939–45 pracoval jako člen obecního zastupitelstva. Patřil k zakládajícím členům ilegálního národního výboru a po osvobození jej zvolili předsedou MNV. V červenci 1945 přešel do Československé strany lidové, kde náležel k představitelům její agrární zájmové skupiny a posléze byl zvolen předsedou její okresní organizace. V období 1946–48 zastupoval kraj Plzeň jako poslanec Ústavodárného národního shromáždění, v němž patřil k odpůrcům KSČ a vedl zápas proti jí inspirované reformě zemědělství. V parlamentu byl členem bezpečnostního výboru a shromažďoval informace o personálním složení a minulosti pracovníků Zemského odboru bezpečnosti II a o jeho činnosti. V březnu 1948 byl na příkaz Krajského akčního výboru NF v Plzni a Okresního akčního výboru NF v Rokycanech zatčen a poté odsouzen k pěti letům těžkého žaláře. 1950 byl obviněn ze spoluúčasti na přípravě vzpoury politických vězňů na Borech v Plzni, odsouzen k trestu smrti a popraven v pankrácké věznici. Měl pět bratrů: Bohuslava, rolníka v Hlohovcích u Rokycan, Václava, příslušníka SNB v Praze, Josefa, zaměstnance dílen Československých státních drah v Praze, Bedřicha, rolníka v Božkově u Plzně a Eduarda, katolického kněze, děkana v Praze. 1927 se oženil s Marií, roz. Bohuslavovou z Oseka, a stal se otcem dcery Bohumily a synů Jana a Jiřího. Z nich Jan B. (* 1931) působil 1990 krátce jako poradce prezidenta Václava Havla a pokusil se obnovit agrární stranu. 1996 neúspěšně kandidoval na Berounsku do Senátu. L: ČBS, s. 68; Tomeš 1, s. 141. P: Archiv MV, Praha.
Jií Novotný, Jií Šouša
BROK, Jindřich, * 20. 1. 1912 Humpolec, † 11. 8. 1995 Praha, fotograf Vyučil se v Kutné Hoře prodavačem (1927–30), pak začal pracovat v rodinném kupeckém krámu. 1937–39 studoval na Státní grafické škole v Praze. 1939 se oženil s Věrou Lei-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168686
191 merovou, s níž měl syna Vladimíra (*1945) a dceru Věru (*1947). Těsně před koncem druhé světové války byl deportován do Terezína, odkud po třech měsících uprchl. Po válce krátce pracoval u firmy Illek a Paul v Praze. 1949 se stal vedoucím fotografického oddělení Skloexportu. Specializoval se na fotografování českého skla, jeho první fotografie tohoto artiklu pocházely již z 1938. Od 1949 pracoval v propagaci Skloexportu a stal se členem Svazu československých výtvarných umělců (od 1974 Svazu českých výtvarných umělců), kde spolu s J. Sudkem, J. Proškem, T. Hontym a J. Ehmem založil fotografickou sekci. 1956 vydal knihu České sklo a začala jeho téměř třicetiletá spolupráce s časopisem Glass Review. 1958 vydal publikaci Glass of Czechoslovakia a soubor 12 fotografií Terezín. Od 1962 učil asi tři roky fotografování skla na Střední průmyslové škole grafické v Praze. 1967–77 externě přednášel fotografii skla na FAMU. Byl též soudním znalcem pro obor umělecká fotografie. 1957 mu bylo uděleno vyznamenání Za vynikající práci, 1958 zlatá medaile na světové výstavě v Bruselu EXPO 58. D: The work of Masters, 1960; Národní umělkyně Ludvika Smrčková, 1983; soubor pohlednic Starý židovský hřbitov, 1963; Böhmische Glasgravuren, 1968; soubor Listy, 1969–70; výstava rodáků, Humpolec, 1961; Československé sklo, Praha,1984; výstava (s J. Jaksmanickým a M. Vojtěchovským) Galerie Pandeia Praha, 1996; soubor 40 fotografií v Uměleckoprůmyslovém muzeu Praha, 1990. L: ČBS, s. 68; Encyklopedie českých a slovenských fotografů, 1993; Tomeš 1, s. 141; Knapík, s. 58; P. Matela, Fotograf J. B., Diplomová práce Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity, 2003. Pavel Scheufler, Pavel Matela
BROKEŠOVÁ-BENEŠOVÁ, Ervína, * 27. 1. 1900 Praha, † 19. 10. 1987 Rožmitál pod Třemšínem, houslistka, pedagožka, publicistka Otec působil jako učitel na Raisově obecné škole na Královských Vinohradech (dnes Praha), avšak záhy zemřel. B. se 1925 provdala za spisovatele K. J. Beneše (1896–1969). Po otci zdědila mimořádné hudební nadání, prosazovala se osobní houževnatostí, pílí a vědomím nadosobního poslání hudebního interpreta. V patnácti letech byla přijata na pražskou Hudební konzervatoř do třídy Š. Suchého. 1919–20 absolvovala s mimořádným úspěchem mistrovskou třídu profesora O. Ševčíka. 1920–21 studovala komorní hudbu u K. Hoffmeistra a do 1923 navštěvovala přednášky z muzikologie u Z. Nejedlého na Filozofické fakultě UK. 1924–41 byla sólistkou České filharmonie, dvakrát provázela šéfdirigenta V. Talicha na turné po Švédsku a Litvě. Samostatně podnikla do zahraničí deset koncertních zájezdů, byla výhradní interpretkou houslového díla E. Schulhoffa (za jeho doprovodu s ním koncertovala např. v SSSR a USA). V třicátých letech na sebe upozornila aktivní účastí při oslavách Říjnové revoluce na pražském sovětském zastupitelství a pohostinským vystoupením v Hudební skupině
BROKOF
SVU Mánes s klavíristou V. Holzknechtem. Její levicové avantgardní založení vedlo k politickým postihům, dlouho nevystupovala v rozhlase a neměla samostatný recitál v Praze. Provedením Beethovenovy Kreutzerovy sonáty v rozhlase se v prosinci 1941 rozloučila s dráhou virtuosky. Zákaz veřejného účinkování po zatčení manžela ji v období okupace odvedl z pódia do ilegality. Vedle L. Jankovcové byla hlavní organizátorkou odbojové skupiny manželek protifašistických bojovníků, vězněných v německých káznicích. Po osvobození se věnovala hudební pedagogice a z didaktických důvodů transponovala pro housle Fialovy Parafráze na národní píseň Tálinský rybník, Sieglovo Valse amoroso a Vaňhalovo Adagio. 1950–56 byla ředitelkou Lidové školy umění v Rožmitále pod Třemšínem, kterou založila. Ve vile, kterou s manželem obývali, zamýšlela zřídit muzeum K. J. Beneše a přípravě této akce věnovala zbytek života. Úmysl se jí však nepodařilo realizovat a po její smrti byl dům prodán. B. patřila k technicky nejdokonalejším houslistkám české hudební historie, neobvyklá zvuková suverenita, paměť a intelekt ji předurčovaly k interpretaci náročných skladeb moderního repertoáru (L. Janáček, V. Novák, E. Axman, O. Jeremiáš, E. Schulhoff, P. Bořkovec, A. Hába, B. Bartók, Z. Kodály, A. Honegger, I. Stravinskij, S. Prokofjev ad.), byla však také výjimečnou interpretkou díla Mozartova, Beethovenova, Smetanova, Dvořákova či Foersterova. Její životní dráhu popsal v románech Dobrý člověk a Červená pečeť K. J. Beneš. D: soupis in: Za hudebním vzděláním 4, 1926–29, s. 105n.; Vzpomínky na profesora Otakara Ševčíka, in: Eva, 1934; Ty a já, 1947; Žila jsem nadějí: Deník, 1972. L: HS 1, s. 136; F. Žídek, Čeští houslisté tří století, 1979, s. 169; V. Trantina a kol., Velký slovník osobností vědy a kultury příbramského regionu, 2001, s. 34. P: SOA Příbram; osobní archiv autora. Martin Kuera
BROKOF, Ferdinand Maxmilián, * 12. 9. 1688 Červený Hrádek u Chomutova, † 8. 3. 1731 Praha, sochař Narodil se jako druhorozený syn sochaře Jana B. (1652 až 1718), stejné profesi se věnoval i jeho starší bratr Michal Jan Josef (1686–1721). Řemeslu se učil u otce, kreslil podle antických odlitků, v mládí možná poznal i vídeňskou plastiku u sochaře P. Strudela. V otcově dílně spolupracoval na sousoších pro Karlův most v Praze. Poprvé lze usuzovat o jeho účasti na soše sv. Alžběty ve skupině tří světic (1707), velmi pravděpodobně pracoval na sousoší sv. Norberta (1708; zachované jen jako rytina) a na soše sv. Vojtěcha (1709), pro niž se zachovalo i dřevěné modello. Bezpečně byl B. vedoucí osobností na celé skupině sousoší (1709–14), pro niž se dochovaly návrhové, ale nerealizované kresby J. J. Heinsche. Sv. Kajetán (1709) svým střídmým pohybem a plností tvaru předznamenává následující zpodobení sv. Františka Borgii
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168686