BLAŽEK
prostředně úředně zakázána a Divadlo satiry bylo zrušeno (1948). B. se stal dramaturgem a později scenáristou Československého státního filmu (pak Filmové studio Barrandov). Psal scénáře rozhlasových her, revuálních pořadů (mj. Pan Barnum přijímá, 1952), ledních revue a několika loutkových filmů. V oblasti hraného filmu uspěl především se scénáři Cirkus bude (1954, režie O. Lipský), Hudba z Marsu (1954, premiéra 1955 po nesnadném schvalovacím řízení, režie J. Kadár a E. Klos) a Návštěva z oblak (1955, režie M. Makovec). 1958 dokončil divadelní hru Třetí přání (Divadlo komedie 1958) i její filmovou verzi. Snímek byl natočen, avšak do distribuce přišel až 1963. Hra i film zkoumaly na základním pohádkovém půdorysu morálku a hodnotový řád socialistické společnosti konce padesátých let. Konfrontace ideálních a ideologických představ o životě v socialismu a trpké poznávání jeho skutečné podoby se staly námětem následující hry Příliš štědrý večer (Divadlo komedie 1960). B. pokračoval v práci scenáristy. Počátkem šedesátých let vznikly filmy Chlap jako hora (1960, režie M. Makovec) a Dva z onoho světa (1962, režie M. Makovec), v lednu 1965 byl uveden do kin první český filmový muzikál podle B. scénáře Starci na chmelu (1964, režie L. Rychman, hudba V. Hála, J. Malásek, J. Bažant) a 1966 měl premiéru muzikál téhož tvůrčího týmu Dáma na kolejích. Divadlo ABC uvedlo 1967 B. scénický muzikál Šeherezáda. V šedesátých letech přispíval do různých kulturních periodik, mj. do Divadelních novin, Divadla, Repertoáru malé scény a do Literárních novin. B. se podílel na utajovaném vysílání Československé televize po obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Záhy se rozhodl pro emigraci a odešel na krátkou dobu do Rakouska a v říjnu 1968 do Spolkové republiky Německo. B. poslední doma realizovaný filmový scénář Světáci (1969, režie Z. Podskalský), který umně spojil jednoduchý komediální příběh o neuskutečněné nevěře s nenásilně satirickým pohledem na společnost po dvaceti letech „budování socialismu“, byl uveden již po jeho odchodu do exilu. Televizní film Obžalovaná byl promítnut až po listopadu 1969, kdy B. pozbyl československé státní občanství. Stejnou látku natočil také F. Filip jako celovečerní film s názvem Odvážná slečna (1969) a T. Fantl pro západoněmeckou televizi (Die Untaten des Fräuleins Mikova, 1971). B. konfrontoval ve svém díle čisté životní ideály s pragmatismem a s kariérismem, bezprostřednost s konformitou, upřímnost s pokrytectvím. Často se opíral o pohádkové motivy a postavy a ověřoval jejich typické vlastnosti a jednoznačné postoje v prostředí soudobé reality. Nezastíral a nepotlačoval moralistní postoj, kompenzoval ho však bezprostředností, humorem a nadsázkou. Vypracoval se v jednoho z mála autorů umělecky přesvědčivé poúnorové satiry a zakladatelů českého filmového muzikálu. Až dosud nebyl doceněn jako autor písňových textů (mj. Lékořice, Chtěl bych mít kapelu, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě a Milenci v texaskách).
556 Ačkoliv se prosadil jako scenárista i v emigraci, z mnoha jeho filmových povídek a televizních scénářů byly realizovány jen některé (mj. televizní film Gabriel, 1973). B. podlehl třetímu srdečnímu infarktu. Připravovaný muzikál Osudy dobrého vojáka Švejka již nedokončil. Torontské nakladatelství 68 Publishers vydalo posmrtně výbor z B. korespondence s režisérem Václavem Táborským. Kniha získala Cenu Egona Hostovského. D: tištěné publikace: Ferda-sirky-zeměkoule, 1947 (divadelní pásmo, spoluautor, rozmnoženo); Král nerad hovězí, 1947 (divadelní hra, rozmnoženo); Kde je Kuťák, 1948 (divadelní hra, rozmnoženo, druhé přepracované a rozmnožené vyd. 1966); Třetí přání, 1958 (divadelní hra, rozmnoženo, knižně 1959, rozšířené vyd. 1967); Příliš štědrý večer, 1960 (divadelní hra, rozmnoženo, knižně 1961); Starci na chmelu, 1965 (filmový scénář); Dáma na kolejích, 1966 (divadelní hra, rozmnoženo, filmový scénář 1967); Šeherezáda, 1967 (divadelní hra); Mariáš v Reykjavíku, Toronto 1975 (korespondence). L: M. Valtrová, V. B. Hráč před Bohem a lidmi, 1998; P. Doucek (ed.), V. B. I v cizině jsem s Tebou, 1998; V. Havel, B. zase jako dramatik, in: Divadlo, 1960, č. 8; O. Knitl, Bylo kdysi divadlo aneb Administrativní zásah, in: Divadlo, 1966, č. 2; A. Urbanová, Útok s rozběhem, in: tamtéž; J. Švarcová, Věčně si hrající chlapec, in: Lidové noviny 1. 9. 1990; J. Suchý, V. B. redivivus, in: Záběr 1990, č. 21; K. Kaplan, K historii filmu Tři přání, in: Literární noviny 1998, č. 34; SČS 1, s. 35n.; ČBS, s. 53; EJ, s. 50n.; Tomeš 1, s. 107. P: Městský úřad v Náchodě, kniha narozených církve československé v Náchodě, sv. I, ročník 1925, s. 167. Michal Pibá
BLAŽEK, Zdeněk, * 24. 5. 1905 Žarošice u Kyjova, † 19. 6.
1988 Nové Město na Moravě, hudební skladatel, muzikolog, pedagog Pocházel z kantorské rodiny s bohatou hudební tradicí, po matce byl spřízněn s Arnoštem Prausem, autorem populárního vlasteneckého sboru Chorál Čechů. Hře na klavír a na housle se B. učil nejprve u svého otce, ve hře na klavír ho zdokonalovala Anna Holubová a na varhany Janáčkův žák František Hošek. Po maturitě na gymnáziu v Boskovicích (1924) studoval 1924–29 na Státní konzervatoři v Brně – skladbu u Viléma Petrželky a dirigování u Františka Neumanna. Studia skladby 1933–35 dovršil na mistrovské škole při Státní konzervatoři v Praze u Josefa Suka, kterého uznával a obdivoval. Dále vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě MU u profesora Vladimíra Helferta a obhájil tam disertační práci s názvem O harmonické a polyfonní struktuře díla Smetanova a byl promován titulem PhDr. (1933). Byl jedním z Helfertových žáků, kteří se významně angažovali v brněnském hudebním životě. 1933–34 učil na hudební škole Besedy brněnské a 1934–41 pracoval jako tajemník a referent hudebního oddělení brněnského Radiojournalu. 1941 přijal místo profesora skladby a hudební teorie na Státní konzervatoři v Brně. Tuto školu 1947–61 vedl jako ředitel. Vedle toho přednášel hudební teorii na Pedagogické fakultě (1946–51) a na katedře muzikologie Filozofické fakulty MU (1952–71). Tam také obhájil habilitační práci
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168684
557 s názvem Dvojsměrná alterace v harmonickém myšlení a 1961 byl jmenován nejprve docentem a 1968 profesorem. Těžiště B. tvorby čítající 180 opusových čísel tvoří vokální skladby, při jejichž komponování ho ovlivnili hlavně skladatelé Vítězslav Novák a Josef Suk a pak tvůrčí odkaz Leoše Janáčka a moravská lidová píseň. B. vokální tvorbu – písňové cykly, sbory a kantáty – charakterizuje citová vroucnost, zpěvnost a melodická přístupnost. Za okupace zaznamenaly velký ohlas jeho mužské sbory Boží mlýny a Úzkosti a naděje a nejvýznamnější kantáta Zpěv rodné zemi na text Josefa Hory. B. se věnoval rovněž komponování komorních skladeb – klavírních a houslových cyklů, trií a smyčcových kvartet, avšak tiskem vyšla jen část této tvorby. Památku svého předčasně zemřelého syna Jiřího B. uctil Malou komorní symfonií s barytonovým sólem na text Otokara Březiny (1986). Pro MU napsal dodnes hrané promoční fanfáry. Dramatické cítění B. prokázal v opeře Verchovina (1951) na libreto Jaroslava Zatloukala, kterou zasadil do podkarpatoruského lidového prostředí, a v opeře R. U. R. podle předlohy Karla Čapka (1975). Obě díla provázely nesnáze. Verchovina byla po průtazích provedena v Brně až 1956, svolení ke zhudebnění R. U. R. od Čapkových dědiců B. nezískal a spoléhal na uplynutí autorských práv. Druhou operu nastudovalo brněnské ND a uvedlo 2004 v menším obsazení a v jediném soukromém představení (instrumentace Jan Jirásek). Své teoretické práce B. zasvětil především dílu Leoše Janáčka. Hodnotil Janáčkovu nauku o harmonii opřenou o psychologii, sestavil slovník Janáčkovy terminologie a editoval jeho teoretické příspěvky. B. byl pohřben v čestném hrobě města Brna na Ústředním hřbitově. D: J. Blažek, Soupis prací Z. B., 1986, s. 124n.; výběr z klavírních skladeb: Klavírní variace op. 2, 1928, Malá suita op. 21, 1942, Intermezza op. 26, 1945, Dětem – tři řady instruktivních skladbiček op. 47, 1934, 1943, 1953; výběr z komorních skladeb: Smyčcový kvartet č. 1 op. 23, 1943, Smyčcový kvartet č. 3 op. 53, 1955–56, Smyčcový kvartet č. 7 op. 152, 1981, Čtyři romantické skladby pro lesní roh a klavír op. 42, 1952, Serenáda pro smyčcový orchestr a harfu op. 123, 1973, Lyrická suita pro smyčcový orchestr op. 149, 1980, Samotínská idyla pro smyčce op. 178, 1988; výběr z vokálních skladeb: Balada o nenarozeném dítěti pro mužský sbor a dva sólové hlasy op. 8, 1933 (text J. Wolker); ženské sbory: Zpěvy o mamince op. 11, 1935 (text O. Sedlmayerová), cyklus písní Požehnání léta op. 22, 1942–43 (text J. Urbánková); kantáty: Zpěv rodné zemi op. 17, 1938–39 (text J. Hora), Moje matka op. 30, 1947 (text O. Březina), Óda na chudobu op. 57, 1957–58 (text P. Neruda) a Domov op. 71, 1962 (text F. Nechvátal); mužské sbory: Balady z povstání op. 67, 1960 (text J. Urbánková); opery: Verchovina op. 39, 1951 (libreto J. Zatloukal), R. U. R. op. 126, 1975 (libreto K. Čapek); teoretické práce: Leoš Janáček. Hudebně teoretické dílo, 1–2, 1968 a 1974. L: KSN 1, s. 574; HS 1, s. 107n.; Grove 3, s. 695; J. Racek, Leoš Janáček a současní moravští skladatelé, 1940; M. Štědroň, Z. B. – teoretik, in: Opus musicum, 1985, s. 176n.; J. Blažek, c. d.; L. Peduzzi, Z. B. Obraz života a díla, 1988. P: Obecní úřad v Žarošicích, Kniha narozených, svazek VI, ročník 1905, s. 33, č. 27; B. pozůstalost je uložena v oddělení dějin hudby MZM v Brně. Svatava Pibáová
BLAŽEK PAVLOVICKÝ BLAŽEK, Zdeněk, * 10. 5. 1909 Česká Třebová, † 20. 3.
1970 Praha, farmaceut, pedagog Otec byl obchodníkem. V Poličce vystudoval B. gymnázium a lékárenskou praxi absolvoval v Kolíně. Studia farmacie ukončil 1932 na UK v Praze, 1935 tam dosáhl doktorátu přírodních věd. Zabýval se farmakognozií (nauka o léčivých rostlinách). Během studia byl demonstrátorem, od 1934 nehonorovaným asistentem profesora E. Skarnitzla ve Farmakologicko-farmakognostickém ústavu. Za nacistické okupace pracoval v Ústřední komisi pro sběr léčivých rostlin. 1945–52 působil na Masarykově univerzitě v Brně, kde vybudoval a vedl Farmakognostický ústav. 1946 se habilitoval z farmakognosie. 1952 založil v rámci n. p. Biogena Výzkumný ústav léčivých rostlin, který vedl do 1957 (jeho abdikace měla politické důvody), poté byl vědeckým pracovníkem téhož ústavu. Publikoval asi 200 prací o léčivých rostlinách, zabýval se jejich názvoslovím, pěstováním i sběrem, morfologií, obsahovými látkami, léčebným použitím a dávkováním. Velkou pozornost věnoval heřmánku a námelu. Vypracoval metodu kvantitativního hodnocení čajových směsí, vyvinul recepturu několika léčivých přípravků (např. Visorit) a nealkoholických nápojů Kofola a Chito. Usiloval též o popularizaci svého oboru. D: Dosování drog a názvosloví léčivých rostlin, 1940; Úvod do farmakognosie, 1946; spoluautor: Lékárnická učebnice, 1938, s. 690n.; Domácí léčivé rostliny – náhrada cizozemských drog, 1955; Léčivé rostliny ve sběru a kultuře, 1952 a 1956; Atlas drog, 1957. L: Československá farmacie 19, 1970, s. 238n.; BSPLF 1, s. 155; D. Broncová (ed.), Historie farmacie v českých zemích, 2003, s. 135n. Pavel Drábek
BLAŽEK PAVLOVICKÝ, Josef (vl. jm. Blažek, Josef ), * 30. 1. 1871 Velké Pavlovice u Hustopeč, † 30. 11. 1940 Podolí u Brna, spisovatel, překladatel, kněz Narodil se jako nejstarší syn v rodině rolníka. Na podzim 1883 odešel do Brna, kde studoval nejprve na prvním českém (slovanském) gymnáziu, po maturitě (1891) pak na bohoslovecké fakultě. 28. 7. 1895 byl biskupem dr. Bauerem vysvěcen na kněze. Poté působil jako kaplan na několika místech: od 1895 ve Žďáru nad Sázavou, od 1898 v Třebíči a od 1901 ve Šlapanicích u Brna. 1911 se stal správcem fary (expositou) v Podolí u Brna. Měsíc před smrtí onemocněl a byl dopraven na léčení do nemocnice Milosrdných bratří v Brně, pak převezen zpět do Podolí, kde zákeřné chorobě podlehl. Pohřben byl na místním hřbitově. Vedle svého kněžského povolání se zabýval literaturou. Zprvu překládal z italštiny, záhy ale počal psát nenáročné fejetony, črty, povídky a romány určené širokým lidovým vrstvám. Témata k nim čerpal mimo jiné ze svých hojných cest po střední, západní a jižní Evropě, Turecku a Palestině. Po léta byl úzkým spolupracovníkem časopisu Den. Prózy, zachycující svérázné
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168684
BLAŽEK Z BOROTÍNA
postavy venkova, které se staly oblíbenou lidovou četbou, otiskoval hlavně v brněnských listech Budoucnost, Hlas, Den, Občanské noviny. Populárními se staly povídky Hlavní hříchy v kukátku (1910), Potulky životem (1910), Páté přes deváté (1911), statě Z potulek vlastí i cizinou (1912), humoristický román s autobiografickými prvky o třech dílech Páteční dítě (1–2, 1913, 3, 1921) či příběh venkovského chlapce smolaře Václava Čepáčka. Jako povídkář-humorista se věnoval větším celkům, vydal pět knih povídek a romány Jarní stíny (1911), Cizí koření (1914), Povídky (1918), Mouchy a mušky (1919), Satanáš (1922). Dále vydal povídku Otčenáš (1922) a cykly povídek Nezvedenci a obrázky (1923). Jako lidový dramatik zpracoval obraz ze života ve třech jednáních Pýcha předchází pád (1920). Pro edici Ochotnické jeviště přeložil z italštiny jednoaktovku od O. P. Parata Macíček na kastrole (1925) a tříaktovku Matčino utrpení (1925). B. byl autorem veselých příběhů, které detailně propracoval. Užíval pseudonymy Pater Giuseppe, P- Giuseppe, Pavlovický. L: J. Richard, Náš Čepáček padesátníkem, in: Občanské noviny 29. 1. 1921, příloha Neděle; V. Bitnar, J. Pavlovický, in: Den 15, 30. 1. 1926, s. 29; in: Literární rozhledy 15, 1931, s. 88; nekrolog: sine, P. J. B., in: Den 29, 30. 11. 1940, s. 289; J. Kunc, Kdy zemřeli? Přehled českých spisovatelů a publicistů zemřelých od 1. 1. 1937 do 31. 12. 1962, 1962, s. 199 (kde chybné datum úmrtí); J. Hronek, Katolická literatura česká přítomné doby, 1924, s. 26; Naše kniha 12, 1919, s. 68; Poselství. Almanach k dvacátému pátému výročí Družiny literární a umělecké, 1938, s. 213; LČL 1, s. 250n. P: Biografický archiv ÚČL, Praha. Marcella Husová
BLAŽEK z Borotína, * ?, † po 1439 ?, husitský hejtman Původ B. se doposud nepodařilo uspokojivě zjistit. Nejstarší zprávy z 1432 o něm hovoří jako o veliteli posádky v Napajedlích. Pravděpodobně ještě téhož roku při tažení polních vojsk vedených Prokopem Velikým a Prokůpkem, které původně směřovalo na Moravu a do Slezska, se B. dostal na Slovensko. Při této výpravě se část vojska oddělila a pokračovala do Horních Uher (dnešního Slovenska). V červnu 1432 se husitům podařilo lstí obsadit Trnavu. V převlečení za obchodníky vešli někteří bojovníci v době trhu do města a v noci pak otevřeli městskou bránu ostatním vojákům. Velitelem trnavské husitské posádky se stal B. Slovenští přívrženci husitského hnutí v Prešpurku (dnešní Bratislavě) se 1432 pokoušeli s B. spojit a město předat husitům. B. se snažil prešpurské spiknutí vojensky podpořit. Podnikl řadu úspěšných výpadů proti městu, spiknutí však bylo prozrazeno a stoupenci husitů zatčeni. B. ovšem posílil své pozice v Trnavě a jejím okolí. Osada Nasvad (dnešní Nesvady u Hurbanova) musela B. odvádět holdovací daň. Změnu situace husitských posádek v Uhrách způsobila 1434 porážka husitských polních vojsk u Lipan. Zbylá vojska v cizině se začala pomalu stahovat zpět na území Čech a Moravy. B. přistoupil koncem 1434 na jednání se Zikmundem Lu-
558 cemburským o svém odchodu z Trnavy. Dohoda, včetně výše odstupného, byla uzavřena počátkem roku 1435 a v dubnu téhož roku B. z Trnavy odtáhl a usadil se na panství ve Veselí nad Moravou. To získal od císaře Zikmunda jako součást odstupného. Dále na Zikmundovi vymáhal splacení dlužného zbytku odstupného. V této době začal B. užívat titulu „z Veselí“. Ještě 1439 byl B. v pramenech uváděn jako pán na hradě Veselí nad Moravou. Jeho další osudy nejsou známy. L: B. Varsik, Husitské revolučné hnutie a Slovensko, Bratislava 1965, passim; B. Varsik, Husiti a reformácia na Slovensku do žilinskej synody, Bratislava 1932, s. 15n. Eva Doležalová
BLAŽENA (též VILEMÍNA, GUGLIELMA) Přemyslovna, * kolem 1210 asi Praha, † 24. 8. 1281 Milán (Itálie), česká princezna Dcera Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské, sestra českého krále Václava I. (1205–1253) a Anežky Přemyslovny (1208–1282). O jejím životě nejsou až do šedesátých let 13. století zprávy. Mezi lety 1260–70 přišla se synem do Milána, kde strávila zbytek života. Byla tam známa jako Guglielma Boema (Vilemína z Čech). Žila zprvu ve farnosti San Stefano in Bregonia nebo Borgogna, pak Pusterla Nuova, nakonec ve farnosti San Pietro all’Orto. Po příchodu do Milána navázala kontakt s cisterciáckým opatstvím Santa Maria di Chiaravalle nedaleko Milána, stojícím v místech, kde byli pohřbeni čeští bojovníci padlí při obléhání Milána 1158. Snad byla terciářkou cisterciáků. Proslula moudrostí, ctností a zbožností. Brzy se okolo ní shromáždil kruh ctitelů a věřících obojího pohlaví, laiků i řeholníků, resp. řeholnic, kteří v ní viděli učitelku. Byla jí přičítána zázračná uzdravení, říkalo se o ní, že měla stigmata. Ještě za života byla považována za světici. Pokud lze odlišit původní učení B. od nauky následovníků, kteří rozvíjeli její skutečné nebo domnělé učení po její smrti (jediným pramenem je inkviziční protokol z roku 1300), měly být jeho podstatou teorie o vykoupení nevěřících a o významu ženského pokolení pro spásu lidstva. Již současníky byla považována za ztělesnění svatého Ducha (což prý sama považovala za rouhání). V blíže neznámé době byla předvolána před inkviziční soud, ale nebyla odsouzena. Snaha přívrženců informovat o její smrti českého krále a snad i získat jeho podporu pro jednání o svatořečení byla neúspěšná; poselstvo přišlo do Prahy pravděpodobně v září nebo říjnu 1281, v době braniborské okupace po bitvě na Moravském poli. Prozatímně pohřbené tělesné ostatky B. byly po návratu poselstva přeneseny a znovu slavnostně pohřbeny v opatství Chiaravalle, jemuž odkázala majetek. Byly na hřbitově uloženy do zvláštní hrobky vyzdobené freskou, na níž sv. Bernard představuje B. Panně Marii. Tehdy se začala legenda o jejím učení a svatosti rozvíjet. Cisterciáci v Chiaravalle začali slavit výroční den jejího úmrtí a přene-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168684