453 V Nepomuku pomáhal při budování místního církevního muzea a zasazoval se o záchranu historických památek ve městě a v jeho okolí. Za druhé světové války tam pořádal městský archiv, přednášel a začal psát rozsáhlé práce o dějinách rodného města. B. miloval přírodu a pěstoval pěší turistiku. Ve třicátých letech otevřel turistické stezky Křižíkovu z Plánice do Nepomuka a Mayerovu z Plánice do Sušice. Účastnil se života spisovatelské obce, byl členem Spolku českých spisovatelů beletristů Máj (1930), Svatoboru a Syndikátu českých spisovatelů, funkcionářem Klubu českých turistů a Svazu okrašlovacích a ochranářských spolků. Zasazoval se o ochranu přírodních, kulturních a historických památek přednáškami a články v zájmových periodikách a v měsíčníku Krása našeho domova, který spoluredigoval. Ve třicátých letech byl jmenován čestným občanem několika obcí a 1951 čestným členem Svazu pro okrašlování a ochranu domoviny v Praze. D: LČL 1, s. 211 (kde soupis literatury); A. Chalupa, Jubileum A. B. (Sto let od narození), in: Minulostí Západočeského kraje 25, 1989, s. 221 (kde soupis rukopisů z pozůstalosti). L: KSN 1, s. 520; OSND 1/1, s. 568; HS 1, s. 90n.; LČL 1, s. 210n.; J. Emler, Zasloužilý regionalista (K šedesátiletí A. B.), in: Krása našeho domova 40, 1949, s. 49n.; M. B. (M. Bělohlávek), In memoriam A. B., in: Minulostí Západočeského kraje 6, 1968, s. 356n.; A. Chalupa, c. d., s. 219n.; J. Hanzlíčková – A. Sedláčková – S. Stehlíková, A. B. Personální bibliografie, 1998. P: Archiv NM v Praze, pozůstalost A. J. J. B. Gustav Novotný
BERNEKER, Erich, * 3. 2. 1874 Kaliningrad (Rusko), † 15. 3. 1937 Mnichov (Německo), filolog Narodil se v Královci (Königsberg) v tehdejším Prusku. Otec byl bankovním úředníkem. 1892–93 studoval B. indogermanistiku ve Freiburgu im Breisgau, 1893–95 slavistiku a baltistiku v Lipsku, 1896–97 absolvoval studijní pobyt v Moskvě, 1897–99 přednášel ruštinu na univerzitě v Berlíně, 1899 se habilitoval. 1899–1902 byl soukromým docentem slovanské filologie v Berlíně, 1902–09 mimořádným profesorem srovnávací jazykovědy na německé univerzitě v Praze a 1909–11 profesorem na univerzitě ve Vratislavi. 1911–32 učil na univerzitě v Mnichově a 1912 se stal ředitelem tamního semináře pro slovanskou filologii. Za pražského působení se na německé univerzitě zasloužil o zřízení a zajištění lektorských kurzů češtiny. V téže době se soustředil na zkoumání slovanské etymologie. Jím zpracovávaný etymologický slovník slovanských jazyků zůstal nedokončen kvůli trvalým zdravotním následkům zranění z první světové války. Po válce byl B. činný především jako redaktor, 1923–29 řídil časopis Archiv für slavische Philologie a věnoval se recenzování slavistických prací v periodickém tisku. Patřil k členům akademií věd v Mnichově, Göttingen, Vídni, Krakově, Sofii a Petrohradě. D: Die preussische Sprache, Strassbourg 1896; Die Wortfolge in den slavischen Sprachen, Berlin 1900; Slavisches etymologisches Wörterbuch,
BERNHARD Heidelberg 1908–1913; V. Murdarov, Mjunchen i razvitieto na balgarskoto ezikoznanie, 1991, s. 122n. (kde další bibliografie). L: Ročenka Slovanského ústavu 10, 1938, s. 165n.; Slovanské historické studie 17, 1990, s. 45n.; Slawistik in Deutschland von den Anfängen bis 1945, Bautzen 1993, s. 47n. (kde soupis další literatury); ÖAW Almanach, 87, 1937, s. 346; ADL, s. 72; DBE 1, s. 463; BL 1, s. 83. Jií Vacek
BERNER, Arnošt, * 3. 8. 1863 Kostelec nad Černými Lesy,
† 1942 ? Opava, novinář a politik Vystudoval klasickou filologii a germanistiku na pražské německé univerzitě. 1886 se stal suplentem na brněnské reálce, pro své sociálnědemokratické politické postoje i činnost musel však záhy odejít ze školské služby a živil se pak jako soukromý učitel a novinář. Od 1890 působil jako vedoucí redaktor hornického časopisu Na zdar v Praze, posléze v Ostravě. 1893 byl delegátem III. kongresu Druhé internacionály v Curychu, 1897–1901 poslancem rakouské říšské rady za Českoslovanskou sociálnědemokratickou stranu (zvolen do páté kurie na Olomoucku). Napsal několik politických brožur (Socialisté a mladočeši v parlamentě, 1897; Socialistický katechismus neboli Červená abeceda, 1898). Patřil k předním činitelům české sociální demokracie na přelomu 19. a 20. století, později však odešel z politického života a působil opět jako středoškolský profesor. L: PSD 1, 1964, s. 51n.; J. Tomeš, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie, 2004, s. 28. Josef Tomeš
BERNHARD (též BURCHARD), * ?, † 12. 9. 1240 Praha, pražský biskup Pocházel ze šlechtického rodu, podle pozdější tradice Kaplířů ze Sulevic. Od 1227 byl členem svatovítské kapituly v Praze, v období 1229–35 působil jako kanovník – scholasticus. 1233–35 byl uváděn jako biskupský kancléř. 10. 9. 1236 se stal pražským biskupem, biskupské svěcení přijal 10. 5. 1237. V době B. biskupského působení se usadil v Praze řád křižovníků s červenou hvězdou, dominikánů v Litoměřicích a o něco později také v Hradci Králové. Při kostele sv. Jiljí na Starém Městě v Praze se 1238 připomínala kolegiátní kapitula. Z dalších řeholí, jež byly uvedeny do Čech již dříve, podporoval B. templáře a minority. Jeho ostatky byly nejprve uloženy ve staré bazilice Spytihněvově; po dostavbě jižní (Karlovy) části svatovítské katedrály byly přeneseny spolu s ostatky dalších pražských biskupů do nově vybudovaných prostor a umístěny pod dlažbou chrámového ochozu. L: OSN 13, s. 970; BOS 2, s. 157; BL 1, s. 84; K. Borový, Dějiny diecéze Pražské, 1874, s. 104n.; F. Krásl, Pořad kanovníků při katedrálním a napotom metropolitním chrámě sv. Víta na hradě Pražském, 1899, s. 22; A. Podlaha, Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque praelatorum et canonicorum s. Metropolitanae ecclesiae Pragensis a primordiis
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168683
BERNHARD usque ad praesentia tempora, 1912, č. 106, s. 10; L. Jirásko, Církevní řády a kongregace v zemích českých, 1991, s. 32n.; J. Kettner, Dějiny pražské arcidiecéze v datech, 1993, s. 41, 146, 235; M. M. Buben, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, 2000, s. 34. Eliška Čáová
454 L: DUK 4, 1998; A. Míšková, Německá (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. květnu 1945, 2002, s. 236; J. Janko, Vědy o životě v českých zemích 1750–1950, 1997, s. 445 a 545. Jan Janko
BERNKLAU, Josef, * 2. 1. 1908 Hlohová u Domažlic, † 7. 7. BERNHARD, Richard, * 4. 6. 1882 Vídeň (Rakousko), † 23. 5.
1960 Bad Kösen u Naumburgu (Německo), organizátor tělovýchovy, pedagog Od mládí veřejně cvičil a zastával nejrůznější funkce v tělocvičných spolcích a v jim nadřazených okresních a župních jednotách. Po studiích ve Vídni 1904 získal kvalifikaci vyučovat tělesnou výchovu na měšťankách. 1906 přijal místo učitele Německého tělocvičného spolku (Deutscher Turnverein) v Jablonci nad Nisou. 1919 spoluzaložil Německou tělocvičnou jednotu (Deutscher Turnverband) v Ústí nad Labem a 1919–24 pracoval jako její náčelník. 1934–38 byl předsedou Německého tělocvičného svazu v Československu (Deutscher Turnverband in der Tschechoslowakei) a 1939–45 vůdcem říšského svazu protiletecké obrany v Sudetech, od 1940 působil v hodnosti generálního či hlavního vůdce protiletecké obrany. L: R. Jahn, Sudetendeutsches Turnertum 2, Frankfurt a. M. 1957, s. 84n.; BL 1, s. 84. Gustav Novotný
BERNHAUER, Konrad Eduard, * 26. 8. 1900 Uničov, † 8. 5. 1975 Stuttgart (Německo), pedagog, biochemik Vystudoval organickou chemii u H. L. Meyera na pražské německé univerzitě (1925 doktorát), kde se také 1929 habilitoval na přírodovědecké fakultě. 1934 se tam stal mimořádným a 1940 řádným profesorem biochemie, vůbec prvním pro tuto specializaci v českých zemích. Jeho hlavním oborem bylo studium kvašení cukrů mikroorganismy; významně přispěl k poznání úlohy kyselin glukonové, citronové a fumarové v kvasných procesech a podmínek tvorby organických kyselin vůbec. Zabýval se také otázkami mikrobiální syntézy tuků a bílkovin, biosyntézou vitaminu B 12, penicilinu apod. Jeho monografie o oxidativním kvašení Die oxidativen Gärungen (1932) a přehledné dílo o chemii cukrů Grundzüge der Chemie und Biochemie der Zuckerarten (1933) užívali odborníci běžně ve 30. a 40. letech dvacátého století. Napsal také příručky laboratorních technik a praktik (nejznámější Einführung in die organisch-chemische Laboratoriumstechnik, 1934, byla vydávána ještě po 1945) a přispíval do četných odborných syntetických děl i oborových časopisů. Krajně nacionalistická a antisemitská stanoviska jej přivedla do řad NSDAP a SS. Působil jako župní vedoucí nacistického svazu docentů. Snažil se o zapojení potravinářské chemie do německé válečné výroby. Po 1945 žil v Německu, kde se 1957 stal řádným profesorem na Vysoké škole technické v Stuttgartu (emeritován 1968).
1979 Hlohová u Domažlic, stavař, voják, účastník 2. odboje Pocházel z početné zemědělské rodiny (měl čtyři sourozence) Jana B. (1866–1919) a Anny, rozené Konopíkové (1885–1949). Odborné vzdělání, stavební průmyslovou školu, ukončil 1927 v Plzni. Poté pracoval rok jako technický úředník firmy Hošek. 1928 přešel ve stejné funkci k písecké firmě Špirhanzl, kde se v průběhu deseti let vypracoval na stavbyvedoucího. Před nacistickou okupací Československa vystřídal ještě dva podniky a 1939 odešel jako samostatný stavbyvedoucí za prací do Íránu. V lednu 1944 odejel do Sovětského svazu – do Jefremova, kde vstoupil 13. 2. 1944 do 2. československé samostatné paradesantní brigády v SSSR. Tam také prošel paradesantním výcvikem, v němž pokračoval ještě v Proskurově (dnes Chmelnickyj, Ukrajina). Na základě rozkazu 1. ukrajinského frontu byly jednotky parabrigády nasazeny do bojů v karpatsko-dukelské operaci a později došlo k rozhodnutí nasadit je přímo na Slovensko, na pomoc povstalcům. 7. 10. 1944 odletěl s dalšími bojovníky z letiště u Krosna a byl vysazen na letišti Tri Duby jako velitel protiletadlové baterie s úkolem střežit letiště a také hlídat silnici Zvolen – Banská Bystrica. V následujících týdnech a měsících se podílel na bojových aktivitách 2. československé paradesantní brigády, nasazované na různé úseky povstalecké fronty. Po obsazení Banské Bystrice německými vojsky a ukončení přímých bojů přešel do Nízkých Tater, kde se zúčastnil s dalšími vojáky z 2. československé paradesantní brigády partyzánských bojů. 1945–47 sloužil jako důstojník na Slovensku i v Čechách. 1947 odešel v hodnosti štábního kapitána do civilu a vrátil se ke své profesi. 1947–50 byl národním správcem firmy Sutter. 1950–68 vystřídal jako kalkulant, montážník a projektant několik podniků. Svou profesní dráhu ukončil 1968 ve Strakonicích. S manželkou Olgou, rozenou Bachlíkovou (* 1924), měl dvě děti. Za účast v boji proti nacismu byl opakovaně vyznamenán, mj. 1946 Řádem Slovenského národního povstání 1. třídy a dvakrát Československým vojenským křížem 1939. L: Dějiny Slovenského národného povstania 1944; Encyklopédia odboja a SNP, 5, Bratislava 1984, s. 39; SBS 1, s. 231; BLS 1, s. 385n.; J. Šolc, Padáky nad Slovenskem. 2. československá samostatná paradesantní brigáda v SSSR, 1997. Jan Gebhart
BERNT, Johann Joseph, * 14. 9. 1770 Litoměřice, † 27. 4.
1842 Vídeň (Rakousko), soudní lékař, pedagog, průkopník očkování proti neštovicím Gymnázium absolvoval v rodných Litoměřicích, filozofická studia 1789–92 na pražské univerzitě, kde 1792–97 vystu-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168683
455 doval i lékařskou fakultu. 1797 byl promován doktorem medicíny, 1807 si rozšířil aprobaci na magistra porodnictví. Po promoci působil krátce jako praktický lékař v Litoměřicích a 1798–99 v České Lípě. 1799 přijal místo továrního lékaře v Kosmonosech. 1801 podnikl studijní cestu do Bambergu, kde se seznámil s výsledky vakcinace. 1804–07 pracoval jako lékař v komisi ustavené v době hladu v Krkonoších. 1808 byl jmenován členem vakcinační komise. Po spojení oborů soudní lékařství a lékařská policie (1807), které do té doby na pražské lékařské fakultě přednášeli jen mimořádní profesoři, byl B. v únoru 1808 jmenován prvním řádným profesorem obou oborů. V červenci 1813 odešel na lékařskou fakultu do Vídně, tam pak působil až do smrti. Byl schopným organizátorem, pedagogem i uznávaným vědeckým pracovníkem. Zasloužil se o rozšíření očkování proti neštovicím v Čechách, kde se tato účinná metoda boje proti chorobě s vysokou úmrtností a trvalými zdravotními následky, objevená 1796 anglickým lékařem E. Jennerem, šířila poměrně pomalu. Ve výuce soudního lékařství prosazoval zásadu, že posluchači mají nejen pitvat zemřelé, ale seznamovat se i s poraněními a poškozeními u živých pacientů. 1818 se mu podařilo ve vídeňské všeobecné nemocnici zřídit pro výuku soudního lékařství zvláštní amfiteátr, který budil obdiv zahraničních kolegů. Zavedl řadu nových vyšetřovacích metod, které výrazně přispěly k rozvoji soudního lékařství. Jeho četné studie byly přínosem i pro patologickou anatomii a B. učebnice patřily v německy mluvících oblastech k nejrozšířenějším. Publikoval řadu monografií i časopiseckých studií. Od 1832 se stal spoluredaktorem významného rakouského lékařského časopisu Medizinische Jahrbücher des österreichischen k. k. Staates. D: Systematisches Handbuch der gerichtlichen Arzneikunde, Prag – Wien 1813; Systematisches Handbuch der Staatsarzneikunde, Wien 1816; Systematisches Handbuch der öffentlichen Gesundheitspflege, Wien 1818; Beiträge zur gerichtlichen Arzneikunde I–IV, Wien 1818–1823. L: A. C. P. Callisen, Medicinisches Schriftsteller-Lexicon der jetzt lebenden Aerzte, Wundärzte, Geburtshelfer, Apotheker u. Naturforscher aller gebildeter Völker 2, Copenhagen 1830, s. 178n., 26, s. 264n. (kde bibliografie); Wurzbach 1, s. 231n.; A. Hirsch, Biographisches Lexikon der hervorragenden Ärzte aller Zeiten u. Völker 1, Wien – Leipzig 1884, s. 425; RSN 1, s. 655; ADB 2, s. 504n.; ÖBL 1, s. 77; BSPLF 1, s. 79n.; E. Lesky, Die Wiener medizinische Schule im 19. Jahrhundert, Graz – Köln 1965, s. 112n. Ludmila Hlaváková
BERRA
poté (25. 8.), u vesnice Koltovka, znovu. Po uzdravení se stal velitelem roty, s níž se zúčastnil bojů o sibiřskou magistrálu. Za účast v bojích legií dostal francouzský Croix de Guerre s palmou (1919), Československý válečný kříž (1920), dále československou revoluční a spojeneckou medaili (1920). Do vlasti se vrátil v květnu 1920. Zůstal v armádě a byl zařazen k pěšímu pluku 28. Potom, 1922, přešel k vojenskému letectvu a po absolvování pozorovacího kurzu, pokračovacího leteckého výcviku a stíhacího kurzu byl zařazen do leteckého pluku 3 ve Vajnorech. Prošel pak řadou funkcí u leteckých jednotek (včetně stáže u francouzského 38. stíhacího pluku v Thionville v létě 1929). Díky svým organizačním schopnostem byl koncem 1929 – již jako major – přeřazen na MNO, kde se rovněž věnoval letecké problematice, zejména zkoušení nových a opravených letadel. Koncem 1933 byl jmenován velitelem leteckého pluku 4. Rozpad Československa a okupace českých zemí znamenaly v květnu 1939 nucený odchod z armády. B. pak pracoval jako komisař ministerstva financí v octárně v Kyjově na Moravě. Záhy se však rozhodl pro odchod do exilu a boj za osvobození vlasti. Spolu s rodinou přešel B. (již plukovník) 22. 7. 1939 hranice do Polska a s československým transportem na lodi Chrobry se dostal 1. 8. 1939 přes Gdyni do Francie, kde se jako přednosta letecké skupiny zapojil do protifašistické činnosti. Od prosince 1939 zastupoval přednostu leteckého odboru Vojenské správy ČNR v Paříži. Po přesunu do Anglie a po vstupu Sovětského svazu do války byl 11. 8. 1941 vyslán do Moskvy ve funkci zástupce náčelníka Československé vojenské mise (ČSVS) s úkolem sledovat a studovat všechny otázky týkající se letectva (organizace, použití, taktika apod.). Vzhledem k úmrtí manželky Milady se však musel kvůli svým dvěma dětem vrátit do Anglie. 27. 4. 1942 nastoupil v Murmansku (s důležitým poselstvím náčelníka ČSVS plk. Heliodora Píky pro československou vládu) spolu s několika československými piloty na britský křižník Edinburgh, který 30. 4. torpédovala německá ponorka U-456 a B. na jeho palubě zahynul. 26. 10. 1946 byl povýšen in memoriam na brigádního generála. Byl nositelem důstojnického stupně Řádu rumunské hvězdy a rytířem francouzského řádu Legion d’honneur. L: F. Loucký, Mnozí nedoletěli, 1989. P: Vojenský historický archiv Praha, kvalifikační listiny J. B. Jan Nmeek
BEROUNSKÝ, Josef, * 31. 8. 1895 Slaný, † 30. 4. 1942 (na válečné lodi Edinburgh), důstojník, účastník 1. a 2. odboje Po absolvování gymnázia v Sumech (Rusko, nyní Ukrajina) studoval čtyři semestry na právnické fakultě univerzity v Charkově. V srpnu 1918 se dobrovolně přihlásil do československých legií v Rusku a byl zařazen ke střeleckému pluku 2. Po ukončení poddůstojnické školy a důstojnického kurzu se stal velitelem čety a pak půlroty. 4. 7. 1917 byl jmenován poručíkem, 14. 7. 1918 v bitvě u Zborova byl raněn a měsíc
BERRA, Marco, * 24. 10. 1784 Camagna Monferrato (Itálie),
† 18. 5. 1853 Praha, hudební nakladatel, obchodník Vyučil se údajně ve firmě nakladatele Artarii ve Vídni, který vydával hudebniny, mapy aj. Před 1810 přišel do Prahy, kde 1811 získal měšťanské právo a založil nakladatelství a obchod hudebninami, uměním, mapami a hudebními nástroji; 1835 otevřel také rozsáhlou půjčovnu hudebnin. 1843–44 přechodně podnikal se svým zetěm a bývalým zaměstnancem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168683