BECHYNĚ
a demokratického státu se musí podřídit ostatní zájmy včetně dílčích sociálních požadavků. Po okupaci Československa nacistickým Německem uprchl v létě 1939 přes Polsko nejprve do Francie a později do Velké Británie. V exilu se B. stal prvním předsedou londýnské Československé státní rady a v dalších letech byl jejím vlivným členem. Po svém odchodu z vlasti se vrátil také k soustavnější publicistické práci. Už v době svého krátkého pobytu v Polsku (v Lucku) přispěl do krajanských listů, v Paříži psal do Československého boje a později do Svobodného Československa a především do Nové Svobody. Toto periodikum zastupovalo v londýnském exilu socialistickou levici a zastávalo poměrně kritické názory na československou meziválečnou vnitřní i zahraniční politiku. Podíl B. na psaní tohoto časopisu odrážel změnu v jeho názorech a posílil nedorozumění mezi ním a prezidentem Edvardem Benešem. Nové poměry po 1945 v Československu, v Evropě i ve světě chápal B. jako logický výsledek válečné konfrontace a upozorňoval ve svých článcích, že je třeba je respektovat. Za svou osobu se však nechtěl na politickém rozhodování dále aktivně podílet. Připravoval ze svých starších programových statí publikaci Pero mi zůstalo, jejíž první vydání vyšlo těsně před jeho smrtí. B. se oženil s Františkou (1882–1963). Byl otcem sociálnědemokratického politika Zdeňka B. (1905–1974), účastníka druhého i třetího odboje, a herečky Jarmily B. (1906–1992), vězněné v letech nacistické okupace za otcovu a bratrovu odbojovou činnost. D: Pero mi zůstalo, 1947. L: J. Hladký, 50. let Československé sociální demokracie v parlamentě, 1948, passim; PSD 1, s. 49; V. Erban, Běženci a vítězové, 1966, passim; P. Vošahlíková, Československá sociální demokracie a Národní fronta, 1980, passim; Z. Kárník, Socialisté na rozcestí. Habsburk, Masaryk či Šmeral, 1996, passim; Politická elita meziválečného Československa 1918–1938, 1998, s. 13n.; Tomeš 1, s. 69. Pavla Vošahlíková
BECHYNĚ, Stanislav, * 20. 7. 1887 Přibyslav, † 15. 10. 1973 Praha, stavitel, architekt, pedagog Narodil se v rodině drobného obchodníka. Absolvoval reálku v Novém Městě na Moravě a pražskou techniku, kde 1910 složil s vyznamenáním II. státní zkoušku na stavebním odboru. Na doporučení svého učitele prof. Zdeňka Bažanta nastoupil počátkem 1911 do nově založené firmy Karel Skorkovský, specializující se na betonové konstrukce. 1913 tam dosáhl jako technik vedoucího postavení. V témže roce byl na jeho návrh realizován obloukový most se zavěšenou mostovkou s táhlem v Hořepníku. Předmětem jeho doktorské disertace, kterou obhájil 1915, se stalo rovněž betonové stavitelství, konkrétně původní realizované řešení železobetonových konstrukcí železárny v Hrádku u Rokycan. 1916 navrhl pro stavbu libeňské automobilky Praga, poprvé v celém Rakousku-Uhersku, použití sloupů z ovinuté litiny
342 a hřibových stropů, což umožnilo zvýšit zatížení stropů při větších rozestupech sloupů. 1918 realizoval další obloukový silniční most přes Mrlinu v Křinci. 1919 zvítězil jeho návrh železobetonové nosné konstrukce v soutěži na stavbu paláce Lucerna v Praze. Jeho realizace se stala jednou z prvních praktických aplikací rámů velkých rozpětí a patrových rámů s využitím sloupů z ovinutého betonu, popsanou v B. knize Výpočty rámových konstrukcí (1917). S architektem Bohumilem Kozákem vypracoval 1919 projekt přemostění Nuselského údolí. Tento problém ho zajímal i později. V meziválečném období provedl např. návrhy konstrukcí pro ocelárny na Kladně, Králodvorskou cementárnu, válcové parabolické skořepinové konstrukce skladištních budov v Bratislavě a v Kostelci nad Labem, hangáry v Letňanech (Praha) a Karlových Varech. Podle jeho návrhu byl také 1935 postaven obloukový most přes Chrudimku v Pardubicích. Největší pozornost v odborných kruzích vzbudil 1937 jeho návrh trámové konstrukce o čtyřech polích ze železobetonu s dutým tenkostěnným průřezem ve tvaru dvou skořepin, nesoucích v horním patře mostovku silnice a v dolním patře mostovku podzemní dráhy. K realizaci návrhu nedošlo vinou válečných událostí. 1944 se mu však podařilo vybudovat obloukový most se spolupůsobící mostovkou přes Šmejkalku u Senohrab. V pozdějších letech se vícekrát vracel k návrhu nuselského mostu, známý je např. jeho podrobný projekt se třemi oblouky. Provedení tohoto návrhu umožnilo 1970 použití předpjatého betonu pro rámovou komorovou tenkostěnnou konstrukci. Vedle výzkumu a jeho praktické aplikace se věnoval i pedagogické činnosti. 1919 byl pověřen paralelními přednáškami o stavbách ze železobetonu na Vysoké škole inženýrského stavitelství nově reorganizovaného ČVUT v Praze. 1920 tam byl jmenován řádným profesorem statiky a dynamiky a 1926 začal budovat nový obor – stavitelství betonových a kamenných mostů a pozemních staveb ze železobetonu, jehož profesuru vykonával až do 1958. Ve školním roce 1926/27 a 1934/35 zastával funkci děkana Vysoké školy inženýrského stavitelství ČVUT. Kromě pedagogické činnosti zůstával technickým ředitelem firmy Skorkovský. Po 1945 rozšířil své působení i na Slovensko. Podle jeho projektů zde byly postaveny objekty v závodu Mier v Bratislavě, autobusové garáže v Žilině a Nitře se střechou s dlouhými skořepinami apod. Vrcholným dílem se stal most přes Váh v Komárně, inspirovaný obloukovým mostem Risorgimento přes Tiberu v Římě architekta Hennebiqua. Za vyřešení této obtížné konstrukce a za spisy Betonové mosty trámové a Betonové mosty obloukové získal 1955 státní cenu Klementa Gottwalda I. stupně. Po ukončení aktivní pedagogické činnosti 1958 se začal věnovat i ochraně životního prostředí a památek. Pracoval na projektu generální opravy Karlova mostu, vypracoval variantní řešení Malostranského tunelu a podchycení budovy NTM na Letné při stavbě letenského tunelu. Navrhl rekonstrukci
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168682
343 střechy kostela v Anežském klášteře a je autorem základní myšlenky na přestěhování děkanského kostela v Mostě. 1956 byl podle jeho návrhu realizován přesun kaple sv. Maří Magdaleny u Čechova mostu v Praze. Od 1920 byl členem Masarykovy akademie práce, členem Betonářského spolku, předsedou Československé silniční společnosti, předsedou Silničního výboru Komise pro sdělání všeobecného dopravního plánu. 1946 se stal mimořádným členem ČAVU a 1953 jedním z prvních členů ČSAV. Zde pracoval nejprve ve stavební komisi, zřízené a vedené akademikem Františkem Kloknerem a po jeho smrti 1960 stanul v jejím čele. Vedle toho byl členem vědeckého kolegia mechaniky a energetiky ČSAV a čestným členem Vědecké společnosti pro mechaniku ČSAV. Získal čestnou plaketu ČSAV Za zásluhy o vědu a lidstvo (1962, 1972). Dále se stal čestným členem Českého svazu stavebních inženýrů a čestným členem Mezinárodního sdružení výzkumných ústavů RILEM (Réunion Internationale des Laboratoires d’Essais et de Recherches sur les Materiaux et les Constructions) v Paříži (1963), v němž dlouhá léta pracoval, 1960 a 1961 předsedal jeho stálému výboru a byl členem československého národního komitétu tohoto sdružení. Kromě toho byl členem Association Internationale des Ponts et Charpentes a American Concrete Institute. 1957 mu byl udělen Řád práce, 1968 Řád republiky, 1967 získal zlatou Felberovu medaili ČVUT i medaile fakult v Brně a Bratislavě. 1972 získal čestný doktorát ČVUT. D: Výpočty rámových konstrukcí z praxe betonářské, 1917, 1926; Statika a dynamika, litografované přednášky na ČVUT, 1925 a 1930; Stavitelství mostů kamenných, 1929; Mostní stavitelství (s J. Kolářem), 1930; Stavitelství mostů betonových, 1932; stať o betonových mostech v Technickém průvodci, 1930; Investiční činnost v současném hospodářství Německa, 1934; Statika a dynamika (skripta, slovensky), Bratislava 1943; Beton 2, díl 2 (skripta), 1952, 1954, 1955; Betonové mosty 1 (skripta), 1953; Dvě studie o železobetonových konstrukcích, 1953; Betonové mosty 2 (skripta), 1954; Betonové mosty trámové a rámové, in: Technický průvodce sv. 11, část 2, seš. 2, 1954; Betonové mosty obloukové, in: Technický průvodce sv. 11, část 2, seš. 3, 1954, 1962; Stavitelství betonové, 3 sv., 1934, 1938, 1956; Složky betonu, 1954; Složení malt a betonů, jejich výroba a kontrola, 1957; Mosty z předpjatého betonu (skripta), 1958; Pevnost betonu, 1959; Pružnost betonu, 1959; Vodotěsnost a jiné stavební a fyzikální vlastnosti betonu, 1961. L: J. Špůrek, Předseda Čs. silniční společnosti prof. ing. Dr. S. B. padesátníkem, in: Zprávy Československé silniční společnosti, č. 9, 1. 9. 1937, s. 93n.; F. K., Prof. Ing. Dr. techn. s. B. šedesátníkem, in: Sborník SIA 15, 20. 10. 1947; Sborník vědeckých prací k sedmdesátinám akademika S. B. 1887–1957, 1957, s. 150; s. B., in: Technické noviny 25. 7. 1962; 100. výročí narození akademika s. B., in: Soubor vzpomínkových statí, 1987, s. 38; Tomeš 1, s. 69; J. Geršlová – M. Sekanina, Lexikon našich hospodářských dějin, 2003, s. 44. Milada Sekyrková
BECHYNĚ, Zdeněk, * 1. 1. 1905 Prostějov, † 17. 4. 1974 Mariánské Lázně, podnikatel, důstojník, politik Syn Rudolfa B. (1875–1960). Po maturitě na reálce absolvoval pět semestrů strojního inženýrství na ČVUT v Praze, studia však nedokončil. 1927 se oženil s Villou Voskovou
BECHYNĚ
(1897–1995), dcerou Emanuela Viktora Vosky a účastnicí českého zahraničního odboje za první světové války. 1930 až 1938 a 1945–48 vedl vlastní velkostatek se strojní mlékárnou a lomem v Brodech u Krásného Dvora na Podbořansku; vypracoval se na odborníka v oblasti plemenářství, techniky odchovu a krmení hovězího dobytka a prasat. Po německém záboru československého pohraničí počátkem října 1938 přesídlil s rodinou do Prahy a v červnu 1939 s ní odešel do exilu. Za druhé světové války byl důstojníkem československé zahraniční armády ve Francii a Velké Británii. (Působil jako velitel dílen tankového praporu). 1944–45 se s československou obrněnou brigádou účastnil obléhání Dunkerque. 1945 se v hodnosti štábního kapitána vrátil do vlasti a převzal opět svůj statek a podnik v Brodech. Od 1927 byl členem Československé sociální demokracie; 1945–48 se stal prvním místopředsedou její karlovarské župy (krajské organizace, 1947–48 náhradníkem ústředního výkonného výboru strany). Patřil k odpůrcům Fierlingerovy prokomunistické politiky; 23. 2. 1948 odsoudil na veřejné schůzi v Karlových Varech zakládání akčních výborů Národní fronty a nastolování komunistické diktatury. V následujících měsících navázal spojení s britskou Labour Party a s tvořícím se československým sociálnědemokratickým exilem. Po „znárodnění“ svého statku a mlékárny v Brodech pracoval 1949–50 jako zootechnik na státním statku v Chříči (v tehdejším okrese Plasy). Od března do září 1949 byl poprvé vězněn. 5. 6. 1950 byl znovu zatčen a 25. 4. 1951 odsouzen za velezradu a špionáž ke 14 letům vězení. 1950–64 prošel věznicemi v Praze, Jáchymově, Leopoldově a Valdicích, propuštěn byl až 5. 6. 1964. Poté pracoval jako zootechnik na státním statku v Mariánských Lázních. Na jaře 1968 stál v čele úsilí o obnovu Československé sociální demokracie; koncem dubna 1968 se stal předsedou přípravného výboru strany a od května do července 1968 vedl jeho jménem jednání s představiteli KSČ a Národní fronty. V době československo-sovětských rozhovorů v Čierné nad Tisou činnost přípravného výboru zastavil a po srpnové invazi 1968 ukončil. Na jaře 1969 navštívil Londýn, kde se setkal s vedoucími představiteli exilové Československé sociální demokracie a předal jim dokumentaci o aktivitách sociálních demokratů ve vlasti v době „pražského jara“ 1968. Žil pak v ústraní v Mariánských Lázních. L: Tomeš 1, s. 69; týž, Kdo byl kdo v Československé sociální demokracii, 1991, s. 15; týž, Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878–2003, 2004, s. 23; P. Janýr, Neznámá kapitola roku 1968. Zápas o obnovení Československé sociální demokracie, 1998. Josef Tomeš
z BECHYNĚ Tobiáš viz TOBIÁŠ z Bechyně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168682
BECHYŇKA BECHYŇKA, Jan, * 2. polovina 15. století Praha, † asi 5. 11. 1507 Praha, utrakvistický kněz, odpůrce jednoty bratrské Pocházel z rodiny pražského krejčího. Značnou část svého života prožil ve farnosti u Sv. Apolináře v Praze. Tam se narodil a prožil dětství, jak o tom píše ve svých dílech. Od konce 15. století zde pak působil jako farář. V pramenech jeho teologické vzdělání není doloženo, je ovšem známo, že získal kněžské svěcení. Podle dobové literatury byl vysvěcen biskupem východní církve (arménské svěcení) s největší pravděpodobností ve Lvově, asi již v šedesátých letech 15. století. Po určitou dobu v poslední čtvrtině 15. století spravoval faru v Javorném (snad u Nasavrk). B. byl především farářem, literátem a oblíbeným kazatelem. Z jeho tvorby je patrné, že nebyla určena k teologickým disputacím, ale k šíření mezi prostý lid. V literárních dílech je zřetelný vliv Petra Chelčického, na něhož se B. ve svých spisech několikrát odvolával. Sbližoval je pacifismus a odpor proti válkám. Obdobně jako celá česká reformace hledal B. ideál v apoštolské (prvotní) církvi. Chelčický byl pro B. vzorem i v oblasti jeho literární tvorby pro děti, v péči o ně a jejich postavení v rámci církve (zejména traktát O upokojení jako dítěte Pešíkovi). Překvapivé jsou jeho znalosti ze zdravovědy. B. se ve svých spisech velmi často projevoval jako kritik mravního úpadku církve pod obojí. Varoval před jejím úplným zesvětštěním a podřízením světské moci. Jeho teologické učení je jednoznačně christocentrické. Názorově se ale zcela rozcházel s jednotou bratrskou, kterou ve svých spisech označoval za pikartskou sektu a často proti ní vystupoval. Zemřel v Praze při jedné z morových epidemií. D: traktáty a další spisy: in: LČL 1, s.180. L: J. Macek, Víra a zbožnost jagellonského věku, 2001; N. Rejchrtová, B. traktát O pokoji církve v Čechách, in: Folia Historica Bohemica 15, 1991, s. 73n.; táž, Korbelík duchovní bratru Ondřejovi, in: Historia docet, 1992, s. 437n.; táž, J. B. – kněz a literát, in: Praga Mystica, Acta reformationem bohemicam illustrantia 3, 1984, s. 5n.; P. Spunar, Literární činnost utrakvistů doby poděbradské a jagellonské, in: Acta reformationem bohemicam illustrantia, 1978, s. 186n.; OSN, s. 629; BOS 2, s. 66.; LČL 1, s. 180. Eva Doležalová
BECHYŇOVÁ (provd. Šnejdárková), Jarmila, * 27. 11. 1906 Prostějov, † 18. 7. 1992 Praha, herečka Byla dcerou významného českého sociálnědemokratického politika Rudolfa B. (1881–1948) a sestrou podnikatele a politika Zdeňka B. (1905–1974). Po ukončení reálného gymnázia se rozhodla pro hereckou dráhu. Karel Hugo Hilar jí umožnil už 1927 hostovat na scéně pražského ND. Svá první angažmá však získala v divadle Vlasty Buriana a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Po sezoně 1927/28 se vrátila do ND, kde s válečnou přestávkou působila 1928–40 a 1945–51. Zpočátku se uplatňovala především v rolích naivek, jakou byla např. Gwendolina (Oscar Wilde, Na čem záleží) nebo Růženka (Fráňa Šrámek, Měsíc nad řekou). K jejím
344 největším úspěchům v prvním období v ND patřila úloha Maji (Alexander Kornejčuk, Chirurg Platon Krečet) a Václava (Jaroslav Hilbert, Falkenštejn). 1929 se B. provdala za grafika a tiskárenského podnikatele Vladimíra Šnejdárka (1904 až 1943). V době nacistické okupace musela divadlo opustit a 1943–45 byla nacisty, vzhledem k odbojové činnosti svého otce a bratra, vězněna v internačním táboře pro příbuzné politických odpůrců nacismu a emigrantů ve Svatobořicích u Kyjova. B. se tam účastnila kulturních aktivit vězňů a připravila i uvedla pro ně představení Axela Breidahla Vzbouření šlechtičen (1944). Po válce se vrátila na scénu ND, kde v této době vzbudila pozornost zejména v rolích Kristiny (Ladislav Stroupežnický, Naši furianti), Frony (Alois Jirásek, Magdalena Dobromila Rettigová), Jenovefy (Václav Kliment Klicpera, Hadrián z Římsů) ad. 1951 musela vzhledem k politickým aktivitám svého otce a bratra ND opustit. Poslední desetiletí své herecké kariéry 1951–61 strávila ve Vesnickém divadle. Byla matkou Jarmily Turnovské. L: J. Grňová, Svatobořický tábor, in: Žalm Moravy, 1948, 104n.; S. Markusová, Divadelní aktivita v internačním táboře ve Svatobořicích, in: ČMM 92, 1973, s. 84n.; DČD 4, s. 136, 565; ND a jeho předchůdci, s. 19; Tomeš 1, s. 69n. Pavla Vošahlíková
BEIER, Emil, * 29. 11. 1893 Polka (č. o. Vápenné) u Jeseníku,
† 12. 5. 1985 Fulda (Německo), komunální politik, starosta Pocházel z německé rodiny žijící na Jesenicku. Otec Josef B. byl truhlář a měl malou usedlost. B. ukončil asi jen základní vzdělání. 1916–18 narukoval do rakousko-uherské armády a sloužil v ní jako voják. V bojích první světové války byl raněn a získal i vyznamenání. Po 1918 se nesmířil s novým státoprávním uspořádáním a stal se odpůrcem samostatného Československa, což doložil svým vstupem do Německé nacionálně socialistické strany (DNSAP), ve které setrval až do jejího rozpuštění 11. 11. 1933. V první polovině 20. let žil spolu se svou rodinou v Opavě, kde pracoval jako tajemník Německého svazu zaměstnanců obchodu (Deutscher Handelsangestellten Verband). Současně rozšiřoval své politické aktivity zejména na komunální úrovni. Od 1923 zastupoval DNSAP v městském zastupitelstvu, o rok později (1924) také v městské radě. B. politická kariéra stoupala úměrně vlivu německých nacionalistů. Počátkem 30. let se stal opavským místostarostou. Patřil v té době ke spolupracovníkům předáků strany Rudolfa Junga a Hanse Krebse. R. Junga podporoval i v době, kdy začal mít tento poslanec československého parlamentu problém v souvislosti se svými protistátními projevy na podporu nového německého kancléře Adolfa Hitlera (1933). B. s R. Jungem udržoval kontakt i po jeho odchodu do Německa. Po zákazu DNSAP 1933–35 působil B. v opavském zastupitelstvu přechodně jako bezpartijní. 1935 vstoupil do SdP Konrada Henleina. Po Mnichovské dohodě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168682