ní Slováků vůči Židům v době samostatného slovenského státu; bylo by to ostatně zbytečné, protože je příliš dobře znám takřka zdařilý pokus Tisova režimu zbavit Slovensko židovského elementu. To se ovšem vymyká z rámce této knížky. Nevymyká se však z jejího rámce srovnání československého protiněmeckého zákonodárství po druhé světové válce a protižidovského zákonodárství slovenského státu. Tyto dva druhy perzekučního zákonodárství jako by spolu neměly nic společného. Ale to jen zdánlivě. Slovenské protižidovské Nariadenie je svým způsobem monumentální. Shrnulo dosavadní protižidovské předpisy a přidalo k nim nové, takže vznikl pozoruhodný celek. Má na 41 stránkách formátu A4 270 paragrafů a postihuje vše podstatné, co luďácký režim v ohledu postavení Židů potřeboval kodi¤kovat. Přitom je cudný až stydlivý, zpočátku řeší takové právní otázky, jako je vymezení pojmu Žid, evidence Židů a jejich označení, nezpůsobilost k různým druhům povolání a některá další omezení této zavrženíhodné rasy a teprve ke konci se pozvolna vynořuje pravý účel věci: Výkon pozemkové reformy na židovských zemědělských usedlostech (část IV, hlava IV), Převod židovských podniků (hlava V), Převod ostatních nemovitostí (hlava VI). Čtvrtá část je tedy věnovaná majetkovým převodům (kon¤skacím) židovského majetku, kdežto část šestá jejich správě: správě pro domy (hlava I), právnímu pojednání „o důvěrnících a dočasných správcích v průmyslových, obchodních a řemeslných podnicích“ a o dočasné správě (hlava II). To vše je doprovozeno paragrafy o daních, poplatcích a dalších věcech týkajících se převodu majetku z židovského na nežidovský. V září 1941 se německé tanky hnaly k Moskvě, válečná situace vypadala z hlediska mocností Osy nadějně a stabilně, takže režim slovenského státu se domníval, že má na řešení židovské otázky dost času. Považoval tedy za užitečné vytvořit tímto soustavným protižidovským kodexem základy umožňující v budoucnosti různá řešení židovské otázky. Ve srovnání s tím byla československá vláda při „konečném řešení německé otázky“ (prezident Beneš) od května 1945 vysloveně hnána časem. V zemi probíhal krvavý divoký odsun, chystala se postupimská konference a v každém případě šlo o to mít aspoň základní věci týkající se německého obyvatelstva podloženy zákonnými normami. A tak zpočátku nebyla jednota v tom, koho považovat za státně nespolehlivého člověka, až se přišlo na to, že za Němce (Maďary) „jest považovat osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se přihlásily k německé nebo maďarské národnosti, nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti…“ (dekret č. 5/1945 Sb.). Při tomto spěchu muselo být na rozdíl od uvedené slovenské normy množství nejasností. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168673
Shoda mezi slovenskou normou a dekrety však spočívá v pojetí. V obou případech je rasové (ultranacionalistické). Za Žida považovaly slovenské zákony toho, kdo pochází nejméně od tří podle rasy židovských prarodičů (§ 1, odst. 1), a nedalo se s tím nic dělat právě tak jako s platností Benešových dekretů v případě, že se někdo přihlásil od roku 1929 při sčítání lidu za Němce. Pravda, v Československu zakázal uzavřít manželství s německým partnerem nikoli dekret, ale již citovaný Výnos Ministerstva vnitra z 2. října 1945 (ovšem na základě dekretů), kdežto slovenský protižidovský kodex byl slavnostnější: §9 Zakazuje se uzavřít manželství mezi Židem (Židovkou) a Nežidovkou (Nežidem) a mezi Židem (Židovkou) a židovskou míšenkou (míšencem) (§ 2). Kdo vědomě uzavře manželství proti zákazu v odst. 1, potrestá se pro přečin vězením do 3 let a ztrátou úřadu a práva volebního. To však mění velmi málo na podobnosti obou norem. Přes zdánlivou odlišnost jsou si slovenské Nařízení a Benešovy dekrety podobné v zákazech povolání. Slovenské normy z roku 1941 věnují obsáhlé a mnohé paragrafy stanovením, jaká všechna povolání nesmějí Židé vykonávat, kde smějí a nesmějí bydlet – to vše ovšem po válce Němcům dokázaly dva až tři dekrety prezidenta republiky zakázat ještě důsledněji. Nakonec pracovní povinnost (dekret č. 71/1945 Sb. viz strana 95) stanovilo právě tak Nařízení v § 22: „Židé jsou povinni konat práce, které jim přikáže ministerstvo vnitra.“ Zemědělský majetek vzali Židům podle Nařízení právě tak, jako jej odňal Němcům dekret č. 12/1945 Sb.; ostatní majetek byl opět slovenským Židům zkon¤skován stejně jako později Němcům (dekret č. 108/1945 Sb.). Je to fascinující: rasismus a ultranacionalismus se projevují takřka totožnými právními normami. Je snad třeba Benešovy dekrety morálně hodnotit?
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168673
APOLOGETIKA REVOLUCE (Úsilí české o¤ciální historiogra¤e) „Co je nesporné, soudruzi?“ zeptal se Klement Gottwald v přednášce pro okresní a krajské funkcionáře KSČ dne 9. července 1945.63) A odpověděl: „Nesporné je, že naše období je skutečně revoluční období, že se nacházíme v době revolučních převratů, v době převratné. Z toho vycházíme.“ Předák československých komunistů potom s odvoláním na V. I. Lenina stanovil charakter probíhající revoluce. Až do května měli v Protektorátě veškerou moc v rukou Němci. Nyní však „jejich moc byla zlomena a moc se opět vrátila do rukou českých a slovenských“. „V tomto smyslu je probíhající revoluce národní,“ řekl Klement Gottwald. „Náš boj,“ pokračoval, „naše revoluce je namířena proti české a slovenské zradě a reakci a jejím politickým a hospodářským nositelům – potud je naše revoluce současně revolucí demokratickou. Naše období,“ uzavřel Klement Gottwald tuto teoretickou pasáž, „je tedy obdobím národní a demokratické revoluce.“ Dnes již asi Klementu Gottwaldovi promineme, že pro socialistický ráz revoluce (zejména majetkové kon¤skace) měl adjektivum demokratický. Bylo to pro publikum elegantnější a pak – sám tomu věřil: socialistický pro něho znamenalo sovětský, a tak daleko se tehdy československá společnost ještě nedostala. V zásadě mu bylo více než zřejmé „že se nacházíme v době revolučních převratů“. A vycházel z toho. To bylo tenkrát, v roce 1945. Dnešní autoři (historici, právníci, politikové) o tehdejší době jako o revoluční nehovoří. A protože se mezi listopadem 1989 a touto revoluční dobou rozprostírají čtyři desetiletí vlády komunistů, nehovořilo se tak o ní ani za reálného socialismu. To je pochopitelné. Ale proč toto „revoluční tabu“ platí i dnes? Odpověď najdeme, zeptáme-li se, jak se tyto otázky týkají naší národní identity. Zjistíme, že je v ní minulost 20. století zabudována víceméně podle návodů prezidenta dr. Beneše, to znamená jako pozitivní kontinuální vývoj od roku 1918 až do nynějška. V paměti národa je sice první republika pošramocena nacistickou okupací, její vývoj (v zahraničí) to však nepřerušilo, únor 1948 spolu s událostmi, které následovaly, také kontinuitu státu jenom narušil. A tento stát se vyhnáním Němců stal dokonale naším, slovanským. Oddělení Slovenska jej sice zmenšilo, ale to, co zůstalo, je v našich myslích a srdcích pořád upravená, znárodnělá a zesocializovaná první republika. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168673