smrti roku 1607.144 Ladislav z Lobkovic, který již na podzim 1593 uprchl ze země, byl 26. ledna 1594 odsouzen v nepřítomnosti ke ztrátě života, cti a majetku. Nyní se vraťme ke Kelleyho choti Johaně, neboť tato žena, která se doposud příliš neprojevovala a mnoho toho o ní nevíme, se po manželově uvěznění prokázala jako velmi emancipovaná a soběstačná. Snažila se dostat Edwarda na svobodu, co mohla, a zoufale bojovala též o svá práva. Klíčová je skutečnost, že dle jejích slov byla rovněž majitelkou několika nemovitostí. Je pravděpodobné, že jí patřily některé domy v Jílovém, konkrétně dvůr s pivovarem v hodnotě 5 000 tolarů, navíc veškeré své jílovské příjmy, klenoty za 6 000 tolarů a další jmění prý investovala do rekonstrukce statku Nová Libeň. Otázkou však je, zda vše opravdu pořídila ze svých výlučných prostředků, tedy z věna, neboť při zabavení Kelleyho majetku se cítila jednoznačně poškozená. O nemovitostech, které Johaně patřily v Jílovém, částečně vypovídá spor, který zde vedla s jistým Jeronýmem Ragerem z Ragersperku.145 Ten žádal zvod (2. stupeň exekuce) jejích domů, jelikož mu dlužila jistou částku. Zřejmě se však nejednalo o nějakou její půjčku, nýbrž o starou pohledávku, jež byla spjata přímo s nemovitostí. Dluh vznikl kdysi mezi Jeronýmem Ragerem a Mikulášem Lvem za přítomnosti Jindřicha z Písnice. Paní Kelleyová pak zakoupila, jak sama uvádí, „některé domy s jejich příslušenstvím za jistou sumu peněz“ od pana Martina Klugera, jenž se stal majitelem statků, které měl předtím v držení Mikuláš Lev. Bohužel nám Johana blíže nespecifikovala, o které domy se jednalo, ani jak vysoká byla částka, kterou zaplatila. Jisté však je, že již v době koupě se stala dlužnicí, jak říká: „…a co závad starejch od mnoha let na týchž domech bylo, knihami městskými zjištěných, ty jsem zaplatiti měla a mám, mezi kterýmižto závadami náleží také dva dluhy panu Jeronýmu Ragerovi, o kterýž velmi tuze na mne nastupuje…“ Johana se ale hájila tím, že Martin Kluger ji přiměl k podpisu smlouvy podlým způsobem: „…uvedši mne pohlaví útlé ženské svou úlisnou řečí v smlouvu, a davši ji do knih městských města Jílového, jíž jsem já, nerozuměje mnoho řeči české, nerozuměla, zapsati…“146 Navíc předchozí majitel měl prý již 50 kop míšeňských před svou smrtí sám složiti, což však Rager nebere v potaz, ačkoli na to Klugerovi vystavil vlastnoruční potvrzení. Pokud by mu však tato kvitance byla předložena, byl by ochoten onu částku z dluhu odečíst, dotyčný dokument se ale nacházel v domě nebožtíka Klugera na Novém Městě pražském a vdova a páni poručníci jej odmítli vydat. Johana je též rozhořčena, že po ní Rager chce i úroky, ačkoli se dříve nikdy neplatily. Každopádně měla podle smlouvy trhové hradit každý rok určitou sumu peněz, což neučinila, a jejímu věřiteli nezbývalo, než žádat konfis98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168657
kaci oněch domů. Usnesení městského soudu v Jílovém z 10. května 1596 bylo takovéto: „…poněvadž přítomna není a psaní jest jí v známost uvedeno, protož ušetřujíce sobě dobrého sousedství nyní té věci se ještě odkládá do dvou neděl…“147 Ačkoli byl soud odročen, je zřejmé, že se Johana dostala do nelehké situace, a nezbývalo, než se obrátit takříkajíc na vyšší místa. V průběhu jara roku 1596 několikráte žádala českou komoru, aby jí dali více času na zaplacení a rovněž aby jí osobně byl vydán originál Ragerovy kvitance na již uhrazenou částku nebo „hodnověrný výpis“, neboť je přesvědčena, že nikdo jiný na něj nemá nárok. Jedenkráte píše latinskou suplikaci, aby bylo s placením počkáno, též Kelley. Jeho žádost byla u císaře vyslyšena, a tak Rudolf ve svém mandátu Jílovským nařizuje, aby „pro neúrody roku loňského a jiné některé své nepříležitosti“ posečkali až do sv. Havla. Purkmistru a radě města Jílového dává na vědomí: „…poroučeti ráčíme, abyste všecky její věřitele a zvláště toho, kterýž zápis na gruntě jejím má, neprodlévajíc před sebe povolali, jim milostivou přímluvu naší v známost uvedli…“148 Na základě doporučení české komory měl proběhnout v Jílovém soud, kam se dostavili oba hlavní aktéři zřejmě v průběhu roku 1597. Neznáme přesný verdikt, paní Johana s ním však každopádně nebyla spokojena, neboť 4. května 1598 byla do komory doručena její ponížena suplikace, ve které uvádí, že ještě neuplynul od rozsudku rok a den a že má stále možnost statek vyplatit, než jí bude „zveden“. Johana také podala odvolání, což se samozřejmě nezamlouvalo Ragerovi, který nechápal, proč by se měly znovu řešit záležitosti statku, o který již jeho protihráčka přišla: „I poněvadž jest pod týmž soudem táž paní Johana všechen statek, kterýž jest u vás v Jílovým měla, již odbyla a ku právu vašemu ani kterému jinému zde v království tomto usedlá není. Nadto vejšeji zde v městech pražských vůbec se mluví, že jest táž paní Johana po spuštění ze zámku jeho milosti císařské na hradě mosteckém manžela jejího ihned z království tohoto ujela.“ Rager byl nakonec ochoten apelaci akceptovat, ačkoli neviděl důvod: „…nemajíce já již sobě původu, s kým bych se souditi měl…“149 Jak vidíme, byl celý spor s Jeronýmem Ragerem vcelku komplikovaný a táhl se po několik let. Schází sice definitivní vyústění případu, zdá se však, že Johana o nemovitosti v Jílovém skutečně přišla; alespoň už později v tomto městě nežila. Víme, že Johana se snažila komunikovat s císařem již v době, když byl Kelley zatčen poprvé, horší to ale bylo ve chvíli, kdy císař nechal na Kelleyho statky uvést komisaře podruhé. Johana dostala jako kompenzaci 900 tolarů, nechtěla se však smířit s tím, že se má jednat o kompletní vyrovnání a že už se dalších peněz nedočká. Argumentovala tak, že 400 tolarů dala na „vychování“ manžela v mosteckém vězení a zbylých 500 investovala do 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168657
domu na Novém Městě. Zřejmě si ještě přidala zhruba 65 grošů k dobru, neboť podle soupisu, který pořídil Balthasar Stecher von Sebnitz, byla na Kelleyho pobyt v Mostě vynaložena částka 334 kop 59 grošů. Ve výčtu je mimo jiné zahrnuta mzda pro strážce a dveřníka a výdaje za uhlí a svíčky. Můžeme jen stěží rozlišit, zda Johaniny časté úpěnlivé žádosti o smilování byly spíše srdceryvným hereckým výkonem, či zda byla její situace skutečně tak zoufalá. Na podzim roku 1596 kupříkladu píše prezidentu královské komory a karlštejnskému purkrabímu Jáchymu Novohradskému, že v době uvěznění jejího muže je ve velkém zármutku, neboť je „statečku jeho zbavena“ a o Vánocích byla v takové nouzi, že musela prodat jednoho manželova koně, na kterém prý on sám jezdíval. Dále Novohradskému píše: „…sama sobě čtyř herek, abych po potřebách svých odjeti mohla, jsem vypůjčila.“ Za to vše se omlouvá, neboť prý se na ni císařem nařízený komisař Alexander Celler velmi zlobí, rovněž uvádí, že ony čtyři kobyly vrátí, jelikož statku „umenšiti“ nechce.150 Nejvíce se ale hněvala, že se císař opovážil prodat majetek, když se jednalo i o její výlučné jmění, přičemž měla samozřejmě na mysli dvory v Jílovém. Bohužel s jistotou nevíme, zda mimo domy, o které se soudila s Jeronýmem Ragerem, vlastnila Johana ve městě ještě další nemovitosti. Je spíše pravděpodobné, že se skutečně jednalo o majetek jejího manžela a dotyčná se pouze všemožně snažila získat jej zpět, stejně jako se stále nehodlala smířit se skutečností, že nemůže uplatnit dědické nároky na Novou Libeň. O své nemovitosti v Jílovém se Johana soudila s Ragerem, dá se tedy vyvodit, že zbytek náležel jejímu muži, neboť tehdy o žádných dalších dvorech nehovořila. Ivan Sviták se dokonce domnívá, že jí osobně zde nenáleželo nic a že bylo vše uděláno jen naoko.151 Tomu by snad mohlo nasvědčovat to, že se Kelley dostavil v záležitosti exekuce Johaniných domů k městskému soudu v Jílovém, aniž by měl od své ženy plnou moc. Jeroným Rager, jenž chtěl pochopitelně jednat přímo s majitelkou, byl právem dotčen: „V pondělí po neděli Cantate, když jsem se u vás při právě postavil, tu jest urozený pan Edwardus touž věcí, co nyní jich milosti suplikovati na místě též Johany Kelleusové bez ukázání od ní plnomocenství směl jest oznamoval…“152 Toto Kelleyho chování bylo však spíše dílem jeho suverenity a arogance, koneckonců, ať už byl přímým vlastníkem, či nikoli, není nic divného na tom, že přišel hájit zájmy své rodiny. V každém případě chtěla Johana vytěžit ze svízelné situace maximum, je tedy logické, že trvala na tom, že se jedná o její majetek. Vytrvale žádala navrácení svého dvoru v Jílovém nebo adekvátní sumu, tedy 5 000 tolarů, a hájila se tím, že nebyl důvod k odejmutí statku a že s nimi nebyl veden ani žádný proces a že vlastně nebyli vůbec vyslyšeni. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168657