mi, nesmíme to nikde říkat, ale nemůžeme s vámi dělat, počítejte s tím. Ty ostatní se vykrucovali a říkali – nejsou teďka zrovna přenosový vozy. Začal jsem si dávat majzla a do toho začal i boj o divadlo. Jednou přišel ředitel Státního divadelního studia Hercík s tím, že máme od zejtřka zakázanou činnost. Já pak čtrnáct dní běhal a orodoval. To se moc neví. Kdy to bylo? To bylo asi v jednasedmdesátým nebo dvaasedmdesátým roce. A to jste napsali na dveře Z technických důvodů zavřeno? Řekli jsme, že se porouchalo trafo. Nesměli jsme to zveřejnit, poněvadž část veřejnýho mínění i ty v tý struktuře, která jaksi prošla sejtem, stála při mně, takže jsem si troufal doufat, že to dopadne dobře, a nechtěl jsem to pustit. 94
Ty ses bál, že kdyby se rozkřiklo, že divadlo je zavřené, že by to byl definitivní konec? Nechtěl jsem kolem toho dělat senzaci, říkal jsem si, radši ať to zůstane mezi námi, za nějakej čas o tom nebude vůbec nikdo vědět. Já jsem naopak chtěl vzbudit dojem, že jsme docela košer, že se nás nemusejí pořadatelé bát. Jak jsi bojoval těch čtrnáct dní? Vzal jsem hru a vyškrtal věci, o kterejch jsem věděl, že by se jim moc nelíbily. Některý z nich už jsme ani na divadle neříkali, ale v tom původním libretu byly napsaný. A šel jsem a proved jsem sebekritiku. Hercík došel na ministerstvo a řekl tam – hele, oni si uvědomili, že to byla blbost, a upravili tu hru a chtějí to udělat jaksi bez těch provokujících momentů… Někdo na to slyšel, někdo ne, a tak jsme se zase ptali, co vlastně po nás chtějí, že to rádi uděláme, že nechceme stát v opozici, ať nám řeknou, že se nevyznáme v nepřehledné situaci, ať nám dají pravidla hry a že je budeme dodržovat. Slibovali jsme. Slyšel na to
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168611
i ministr Brůžek. Jeho nepřítomnosti v Praze (byl několik týdnů v Moskvě) využili právě jeho náměstci, aby nás zlikvidovali. Mezitím se vrátil, a tak nám trošku pomohl. Prostě se to nakonec urovnalo, byli jsme tak trochu v podmínce a velice ostře sledovaný, ale mohli jsme hrát. Taky jsme operovali tím, že zavření by nadělalo straně v konsolidační situaci veliký nepříjemnosti, že dost značný procento Pražanů si na Semafor zvyklo, že by to nebylo ku prospěchu ani Semaforu, ani straně. Nakonec se to podařilo vybojovat, ale od tý doby po nás šli. Kapek nám byl celkem nakloněnej, ale třeba Müller nás nenáviděl a veřejně prohlásil, že nás zničí. Za dva tři roky jsem pochopil, že nás může zničit jen intrikama, přece jenom určitý zdání zákonnosti musí dodržovat, a že není s to jen tak z ničeho nic vynést rozsudek. Já jsem se v tý době absolutně odpolitizoval a snažil jsem se, aby nebyl jedinej argument, jediná záminka, kterou bych jim dal. Chtěl jsem prostě přežít. Nicméně oni si ty záminky hledali a vždycky se našla nějaká věta, která se dala vysvětlit dvojím způsobem. Na to přišlo i publikum, i když my jsme to někdy ani tak nemysleli, ale oni se již smáli. A jednoho dne se stalo, že si mě zavolali na StB, tak jsem tam přišel, s klidným svědomím, a oni tam seděli s kamennou tváří, dva, a ten jeden říkal – víte, proč jsme vás sem zavolali? Já jsem říkal, kvůli paní Hegerový asi, že jo. Měla tenkrát nějaký problémy. A on říkal – ne, děláte nám špatnou práci, pane Suchý. Na tuhle větu si pamatuju doslova. Já říkal, to je zajímavý, já naopak jsem mluvil s řadou stranických hodnostářů, což je pravda, kteří se k nám choděj bavit, a byli spokojení. On říká – to nevím, ale vím, že děláte protistátní invektivy a že celý to divadlo je zaměřený protistátně. Říkal jsem – to musíte říct přesněji, já vůbec nevím, o čem mluvíte. On na to, no třeba v Kytici jste zesměšňoval příslušníky Veřejné bezpečnosti. Já jsem říkal, podívejte se, pokud by tyhlety legrace směly být, tak odpadnou anekdoty na esembáky. Nám nikdo neřekl, že nemáme tohle říkat. To stačí říct, to jste mě nemuseli volat, mohli jste zvednout telefon, říct neříkejte tam tuhle větu nebo nedělejte esenbáka, a bude to v pořádku, já ho nebudu dělat. Pak jsem se ho optal: Viděl jste Kytici? Odpověděl ne, ale my máme
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168611
96
velmi dobrý zprávy o vás. Řekl jsem, tak se k nám přijďte podívat, ale on se na mne díval pořád skelným pohledem a pak pravil, pane Suchý, když se vám tady nelíbí, tak tady máte vystěhovaleckej pas a můžete do tejdne vypadnout. To bylo jako blesk z čistýho nebe, někdy v pětasedmdesátým roce. Říkal jsem, já nemám v úmyslu odsud vypadnout. On na to: my o vás nemáme zájem, jděte si tam, kam vás srdce táhne. Pas máte připraven a budeme velice rádi, když se vás zbavíme. V ten moment mně začaly pracovat na plný obrátky mozkový závity a vzpomněl jsem si na Suvorova, který říkal, že nejlepší obrana je útok; zvýšil jsem hlas a povídám: Tak podívejte se, tohle ne. Já se snažím tady dvacet let poctivě pracovat v divadle a tohleto má být odměna? Tak to ne. Na to si budu stěžovat a tohle si nenechám líbit. Odešel jsem odtamtaď velice radikálně a uraženě. Šel jsem okamžitě na Ústřední výbor a tam jsem jim to prásknul. Říkal jsem, prosím vás, oni mě vyhazujou z republiky, nevím pořádně ani za co. A byl to asi dobrej tah, poněvadž poslední zpráva byla, že už to urovnali, že ten soudruh to trochu přehnal. Nicméně StB si na mě zasedlo a začali mě pořád volat, pořád jsem tam byl na koberci a začali se mě vyptávat na různý věci. Nejdřív jestli bych jim dával informace o dění v divadle. Já jsem říkal, podívejte se, já chci prokázat dobrou vůli, nechci stát v otevřeným boji proti tomu režimu, ale abych vám chodil udávat kamarády, to ne. Ale budu vám říkat o sobě všechno, co jsem kde udělal, co jsem řek, co chci udělat, co píšu, prostě já se vám otevřu, budu vám k dispozici. A to, že vám nelžu, si můžete ověřit, poněvadž máte v divadle řadu spolupracovníků. Chvíli váhali a pak řekli, tak dobře, a občas si mě začali zvát. Třeba říkali – byl tady Forman a vy jste s ním byl u paní Hercíkový na večírku, byl tam ten a ten, jmenovali asi sedm lidí. Co jste si tam říkali? No co jsme si tak mohli říkat? Šlo tam jenom o kamarádský řeči! No tak co, my to chceme vědět konkrétně! To víte, vzpomínali jsme. Dal mi papír a říkal, napište mně to tady. Říkal jsem si, mám to napsat, nebo nemám. Když řeknu ne, tak mně řeknou, že podvádím, když řeknu že jo, tak jsem jejich. No tak co, napíšu, že jsme se sešli a vzpomínali na začátky, a tak jsem to napsal. Sešli jsme se,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168611