„Klíč od vaší ubikace. Spíte na katolické koleji, je to hned vedle. Teď v pátek už tam nikdo není. Ráno si pro něj přijdu.“ S dvoukilovým klíčem jsme se přesunuli do restaurace na náměstí, kde na tabulce inzerovali pivo, rum, utopence a stolní fotbal. Tam jsme stačili ještě před zavírací hodinou prohrát honorář ve sportovním klání. Výzvu ke stolnímu fotbalovému mači nešlo odmítnout, ale ať jsme přeskupovali dvojice hráčů, jak to šlo, saxofonista – pianista, zpěvák – basista, harmonikář – bubeník, zpěvák – zpěvák…, místní dvojice bagrista – zedník nás vždy deklasovala. Při usínání v běloskvoucím povlečení jsme blahořečili katolické církvi. A zítra do Tibetu. V Olomouci jsme byli před polednem. Pojedli jsme kačenu, zelí a knedle, prochodili centrum města, zanalyzovali příčiny včerejšího fotbalového neúspěchu, neshodli se, kdy byl postaven sloup Nejsvětější Trojice na náměstí. Po příjemně stráveném dni jsme dorazili do klubu Tibet. Pochválili jsme prostorné pódium, naladili, nazvučili, převlékli se do kostýmů a čekali na pokyn organizátorů. Osmá hodina odbila. Seděli jsme v šatně, naposledy prošli pořadí písní. „Tak co?“ otočili jsme se na Banja, který co chvíli odbíhal ze zákulisí nakouknout do sálu, jestli už přišli diváci. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168603
„Nikdo tam není.“ „Za čtvrt hodinky tu budou,“ uklidňoval nás organizátor celé dobročinné akce. Zřejmě je tu zvykem chodit později, uvěřili jsme, když jsme viděli, jak je ledově klidný. Po chvilce se Banjo vrátil z dalšího průzkumnického výpadu do hlediště. „Je tam úplně narváno. Tady se snad srocujou diváci před vchodem a chodí potom pohromadě.“ „Tak jdeme na to!“ Vtrhli jsme na pódium a začali co nejúderněji. První tři skladby jsme odehráli bez pauzy s přechodem jedné písně do druhé. Publikum bylo nějak zvláštně strnulé. Zatleskali, ale nikdo se neusmíval. Stane se. Jak říká Brandy – někdy je třeba rozpustit ledovec. Rozpouštěli jsme tedy dál. Čtvrtý vál. Nic. Sundal jsem si sluneční brýle, součást image, abych lépe viděl na diváky. Překvapilo mě, jak jsou všichni mladí a zhruba ve stejném věku. To se málokdy vidí, většinou je naše diváctvo dosti věkově rozmanité. Přitlačili jsme na pilu. Pepe vohulil kombo na maximum, šlapal na kvákadlo, jezdil po strunách bottleneckem, vazbil. Brandy trápil plátek, chvílemi stál v takovém záklonu, že jsem čekal, kdy spadne na znak, foukal jako vítr. Babička Rataj laskal svůj Kurzweil orgán a tvářil se jako vždycky při laskání orgánu, extaticky. Jirka se nemohl 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168603
na ty kamenné tváře posluchačů dívat, otočil se s basou na Šimona za bicíma, který do nich teď už mlátil jako hluchej do vrat, a oba se ponořili do beatu. Vojta hrál na foukačku delší sóla než obvykle. Já měl od tamburíny zhmožděnou dlaň a o mikrofon jsem si urazil kus zubu, jak jsem křepčil. Banjo, když právě nezpíval, vrhal se dolů z pódia na parket, kde se svíjel v tanci v domnění, že strhne někoho, aby se přidal. Nikdo se nepřidal. Napětí v sále trochu povolilo, potlesk zesílil, ale stále se nikdo neusmál. Přitom texty našich písní vzbuzovaly úsměv i u zádumčivých typů. Potem zborcení jsme nechali doznít tóny poslední písně Zajíc a zmizeli v šatně. Přídavek se nekonal. „Senzace, hoši,“ pochválil nás pořadatel, „hráli jste jako o život.“ „Dík, stejně to bylo prd platný. Prosím tě, co to je za lidi? Vždyť vypadali úplně vyděšeně!“ „A ty se jim divíš? Vždyť je odpoledne přivezli prakticky z války.“ „Z jaký války?“ „No, to jsou ty Kosovský Albánci. Psal jsem vám přece, že se jedná o koncert pro Kosovské Albánce?“ „Jo takhle,“ pohlédli jsme na sebe. Jiřík měl na nohou gigantické nafukovací boty, v těch tenkrát vystupoval. Pepe běžecké trenýrky natažené přes kalhoty, Babička měl kolem krku šálu, Ban100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168603