Romeo a Julie z Vysočan
Ano, on to byl, kdo za všecko může. A sejdou se ještě někdy spolu? Ne úředně v komisi, ale někde venku, v lese, jak si to přála v Hradci. Když už potřetí vytočila jedno z čísel, která má znát každý, a zase polekaně telefon zaklapla, uslyšela bouchnutí velkých dveří u vchodu do domu. Tak bouchá dveřmi jenom Aleš, Alešek, chlapeček. Jenom jako peříčko odfoukla všechen strach, čísla všech záchranek světa jí naskakovala jedna za druhou, mohla by vládnout všem dispečerům. Míla, Miloušek byl doma, slyšela jeho pomalé odmykání. Načechrala si vlasy a pustila naplno hořák pod pánví a zahrála jednu z oblíbených scén, kdy starostlivá máma čeká na svoji rodinu, večeře bude za pět minut. Políbila Aleše na čelo, protože polibky na pusu nesnášel, přitulila se ke svému manželovi a spustila: „Kde se touláte, bando nevychovaná. Večeříme přece v sedm. A kde je Anička?“ „Asi má rande, protože na ni čekal odpoledne nějaký kluk, docela pěkný vazoun,“ řekl Aleš. „Co máme k večeři?“ „Nic,“ řekla vesele. Bylo jí do tance. „Co jste si uvařili, to budete jíst.“ Začala prostírat na stůl, ale jen se podívala na manžela, zamrazilo ji. Měl velké kruhy pod očima a jako by najednou zhubl. Zestárnul. Jen se na něho dívala. Jako vždy, zradily ho oči. „Co se stalo? Kde jste byli.“ „Ale jen tak. Trochu se projít. Viď, Alešku.“ Aleš neodpovídal. Tolik si přál, aby táta šel do ložnice a natáhl se na postel. Aby se mohl svěřit mámě s tím velkým strachem, který měl odpoledne.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168598
Vlasta Svobodová
Když se v tramvaji tátovi udělalo špatně a nemohl dýchat a volali záchranku, jak jedna paní doktorka, která tam také seděla, mu masírovala srdce. Takový strach ještě Aleš v životě neměl, ale když se tátovi udělalo líp, musel mu slíbit, že jí nic neřekne. A on se potřeboval svěřit, protože na ten strach nebyl ještě dost velký. Nakonec ze sebe dostal: „Táta by si měl lehnout, je moc unavený a měl by ležet v nemocnici.“ „Co je to za nesmysl,“ rozhořčila se Eva. „U nás se přece nikdy nestůně. To není naše parketa. Jestli nechceš, Aleši, nemusíš to dnes dojíst. A později, až budeš mít hlad, si vezmeš něco studeného. A ty, Miloušku, si půjdeš nejdřív ze všeho odpočinout. Pojď, odvedu si tě k oltáři.“ „Jo tak,“ zasmál se doktor Přibyl, „naše maminka se chce vdávat. Ale já bych se raději najedl. Od oběda jsem neměl ani rohlík. A ty kotlety se ti, Evi, zvlášť povedly.“ „Udělám ti jich třeba deset a nebudu hubovat, když je nesníš. Ale teď půjdeme do ložnice.“ Eva jako zázrakem dostala do sebe zase svou energii. Kdyby se před ni postavila četa vojáků, se všemi by zatočila, takovou sílu cítila, protože věděla, že jde o největší boj, jaký kdy musela vybojovat. Rozhodla se, že smrtku z tohoto domu vyžene, že tu nevítanou postavu sem nikdy nepustí. Ještě pár let, slibovala sobě i Mílovi číslo jedna, ještě pár let. Ta svíčka se dá ošidit, prostě se na ni dá ještě hodně velký kus jiné. To budu já, slibovala Bohu, osudu, sobě. Řekla to i Mílovi číslo dvě. Ten ji musel
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168598
Romeo a Julie z Vysočan
hýčkat, konejšit při každém setkání. Eva se tolik bála, že ten boj nevyhraje. Hlídala každý krok svého muže, když se jí smál a jmenoval ji ustrašenou bábou. „Jsem přece doktor, tak vím, co mě čeká.“ Opravdu věděl, co ho čeká. Jeho svíčka už opravdu dohořívala. Jednoho večera, venku byla ošklivá chmurná neděle, sedli si spolu na koberec u krbu. Doktor Přibyl položil svoji bílou a chytrou hlavu Evě do klína, a tak spolu seděli, nemluvili, ale cítili to věčné spojení muže a ženy, když končí jejich společný život, když jeden z nich odchází navždy. Doktor Přibyl vzal Evu za ruku a zeptal se: „Máš zítra hodně práce?“ „Jako vždycky,“ zasmála se Eva. „Ty máš něco za lubem?“ „Cože? Co je to ten lub?“ „Nevím,“ odpověděla Eva. „Ale říká se to. Aspoň v literatuře. Na co bys měl chuť?“ „Ale když ty myslíš pořád jenom na žvanec. Pokud nevíš, taky se používá asi jen v literatuře. Chtěl bych zajet na chatu.“ „Zítra?“ divila se Eva. „Bude tam zima. A to počasí taky za nic nestojí. Ale když chceš a dáváš tomu přednost před žvancem, klidně. Aspoň budeme sami dva. Pojedeme.“ „A půjdeme si lehnout. Vlezu si k tobě pod deku a ty mě budeš zahřívat.“ Doktor Přibyl se zvedl, protáhl si kosti, až mu celé tělo praskalo. V ložnici na noc zavírali topení, ale tentokrát doktor Přibyl řekl Evě: „Chtěl bych, aby tu bylo hodně teplo. Lehneme si k sobě, shodíme pyžamo,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168598