„Rádi bychom, abyste ihned přišel k nám na stanici.“ „Teď hned?“ „Okamžitě, pokud je to možné. Povězte mi o té cestě z Garder moen.“ „No, vezl jsem nějakou cizinku do Elvestadu. Jak se to tam jmenovalo. Slepá ulice. Ale nikdo nebyl doma. Tak se vrátila do auta a požádala mě, abych ji vysadil v centru Elvestadu. U hospody.“ „A dál?“ „Tam vystoupila.“ „Vystoupila u hospody?“ „Šla dovnitř, abych byl přesný. Hostinec u Einara,“ vzpomněl si na název. „Pak jste ji ještě viděl?“ „Ne, kdepak. Jel jsem zpátky.“ „Měla zavazadla?“ „Obrovský hnědý kufr. Sotva ho dokázala vytáhnout do schodů.“ Sejer chvilku přemýšlel. „Takže jste jí nepomáhal?“ „Cože?“ Hlasitý řev v pozadí neustával. „Takže jste jí s tím kufrem do schodů nepomáhal?“ „Ne. Mazal jsem zpátky do města. Bylo to hodně prázdných kilometrů.“ „A tehdy jste ji viděl naposledy?“ „Naposled.“ „Takže čekám, že se tu za chvíli objevíte, pane Koldingu. Už jsem vám nachystal židli.“ „Ale to je všechno, co vím. Žena musí pryč a máme doma hysterický dítě. Vůbec se mi to nehodí.“ „Jste čerstvý otec, chápu to dobře?“ „Tři měsíce. Máme kluka.“ Taxikářův hlas nezněl zrovna šťastně. „Tak ho prostě vezměte s sebou,“ prohlásil Sejer. „Mám vzít dítě s sebou?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168256
„Určitě máte tašku do kočárku.“ Položil sluchátko a pohlédl na Skarreho. „Já si vezmu na starost Anderse Koldinga,“ řekl. „Ty Einaro vu hospodu.“ Gunder se dovlekl k telefonu. Vytočil číslo do práce a natrefil zrovna na Bjørnssona. „Jde o to,“ vykoktal, „že potřebuju zůstat pár dní doma. Nejsem úplně ve formě. A moje sestra je pořád ještě v kómatu. Nejspíš si budu muset opatřit neschopenku.“ Bjørnsson se podivil. „Nepřivezl sis něco z Indie?“ „Bylo tam dost horko. Je to možné.“ Bjørnsson mu popřál brzké uzdravení a zavětřil příležitost přebrat mu nějaké klienty. Gunder zavolal do nemocnice a zastihl tam hodnou blondýnu. „Bohužel zatím žádná změna,“ vysvětlila mu. „Její muž právě odjel, musel něco neodkladně zařídit doma.“ „V tom případě hned přijedu.“ „Přijeďte, jestli se na to cítíte. Zavolali bychom vám, kdyby se něco dělo.“ „Já vím,“ řekl Gunder těžce, „ale já přijedu.“ Gunder sestru potřeboval. Potřeboval být v její blízkosti, i když mu nemohla pomoct. Nemá nikoho jiného. S Karstenem si nikdy nebyli blízcí. Nevěděl nic ani o Púně, ani o tom, co se stalo. Jen by se na něj udiveně díval a neodvážil by se vyptávat. Stejně by mu to Gunder neřekl, nedokázal by to vyslovit. Co by mu měl říct? Nejlepší bude nic neprozrazovat, dokud nebudou vědět něco určitého. Protože jisté to není. Gundera pronásledoval strach, že Kalle Moe znovu zavolá. Možná má špatné svědomí kvůli tomu, že telefonoval na policii. Gunder se přinutil dojít do koupelny. Nedokázal se osprchovat, ale oholil se a vyčistil si zuby. Už dlouho nic nejedl, v hlavě mu hučelo. Pak vycouval z garáže a zamířil do města.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168256
Marie ležela jako předtím. Jako by se čas zastavil. Vzal její ruku do své. Najednou pocítil, jak je příjemné sedět tu tak potichu a držet sestru za ruku. Prosili ho, aby na ni mluvil, ale neměl jí co říct. Kdyby byla Púna doma, kutila něco v kuchyni nebo něco dělala na zahradě, mohl by mluvit o tom. Púna zrovna ošetřuje růže. Teď jsou nejkrásnější. Nebo — dnes mi Púna udělá kuře. Červené kuře. Jenže nebylo co říkat. Gunder seděl u postele úplně potichu. V pravidelných intervalech přicházela do pokoje sestra. Byla tu jedna nová, malá tlustá s copem. „Nesmíte se vzdávat naděje,“ utěšovala ho. „Stává se, že to nějakou dobu trvá.“ Přistýlka byla pořád v pokoji. Možná na ní v noci spal Kar sten. Gunder cítil, že je nyní všechno jiné. Také si lehne, až bude unavený. Po několika hodinách vyšel z pokoje, aby zatelefonoval lékaři. Nikdy u lékaře nebyl a musel přemýšlet, komu zavolat. Asi ne lékaři v Elvestadu, musí si najít nějakého ve městě. Pak mu došlo, že je vlastně v nemocnici. Říkali mu, že si má říct, kdyby něco potřeboval. Chvíli váhal a pak zamířil na sesternu. Blondýna okamžitě vstala. „Jen bych se chtěl na něco zeptat,“ pronesl tak tiše, aby to ostatní sestry neslyšely. „Potřebuju neschopenku. Potřebuju pár dní volna, abych se z toho dostal. Můžete to zařídit vy tady, nebo musím někam jinam?“ „Proberu to s lékařem. Klidně se vraťte zpátky k sestře, on za vámi za chvíli přijde.“ Gunder poděkoval a odešel zpět do pokoje. Respirátor pracoval rovnoměrně a Gundera uklidnilo, že Marie může odpočívat, zatímco ji přístroj drží při životě. Přístroj je neúnavný. Vykonává svou práci s vytrvalostí, která není lidem vlastní. Po chvíli přišel lékař a vyplnil nezbytné formuláře. Přinesl s sebou plastovou tašku. Obsahovala Mariiny věci. To, co měla v autě. Tašku a zabalenou kytici. Gunder kytici rozbalil. Byly to červené růže s přáníčkem: „Milá Púno, vítej v Elvestadu.“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168256