TOMÁŠ HALÍK / PTAL JSEM SE CEST
a o ekumenické kontakty; většina z nich byla pak režimem tvrdě pronásledována. Chodil jsem na ekumenická setkání na faře v Uhříněvsi a ekumenismus se stal od té doby věcí mého srdce. Osmašedesátým rokem jsem žil plně, byly to doby, kdy jsem téměř nespal. S odstupem doby těžko rozlišuji, co bylo před okupací a co po okupaci. Mnohé věci se rozjely až po srpnu, když byla ještě pár měsíců relativní svoboda. Plodem pražského jara byly i dva semináře, které předznamenávaly pozdější teologickou polarizaci v církvi. Dominikán pater Habáň a jeho oddaný famulus, dr. Kazimír Večerka, který postrádal Habáňovu noblesu a byl dosti útočným fundamentalistou a jakýmsi samozvaným inkvizitorem české církve, zahájili u sv. Ignáce novotomistický seminář. Jako jeho určité vyvážení zahájil Zvěřina s Mádrem seminář nazvaný „Živá teologie“. Tam seznamovaly veřejnost s koncilovými dokumenty velké osobnosti katolické církve, které byly po dlouhá léta mimo službu nebo perzekvované; tam jsem poprvé slyšel slavného františkána Jana E. Urbana, provinciála jezuitů Františka Šilhana, Josefa Hermacha, myslím, že jsem právě tam poznal pozdějšího kardinála Trochtu, Jana B. Bártu a další. Bylo to období, kdy se začaly šířit koncilové dokumenty a začala se vžívat nová liturgie. U nás tehdy přicházely ruku v ruce liberalizace politického života a „aggiornamento“ Druhého vatikánského koncilu; obé bylo chápáno jako závan svobody a naděje. Ano, Druhý vatikánský koncil byl také dítětem šedesátých let, byl v tom jeho půvab a možná i jeho omezení. 20. května 1968 se konal na Velehradě sjezd, na kterém bylo ustanoveno Dílo koncilové obnovy. Jeho protagonisty byli Václav Vaško, pater Rudolf, Jiří Němec, Josef Zvěřina a Oto Mádr. Já jsem tam byl jako delegát studentů. Památnou řeč tam měl P. Mandl, který hovořil o svých zkušenostech z pronásledování a nastínil optimistickou vizi obnovy církve ve svobodné společnosti; přihlásil se k odkazu kardinála Newmana, který ještě před přípitkem na zdraví papeže připíjel na svobodu svědomí. Na Velehradě se tehdy objevila celá řada hodnostářů, kteří do té doby byli bez státního souhlasu, mnozí z nich byli věznění a teprve teď směli oficiálně vystupovat. Kdo tam tehdy byl?
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168092
CESTA JARA
Byl tam tajně vysvěcený hradecký biskup Karel Otčenášek, který se však svého úřadu nikdy nesměl ujmout a byl řadu let v komunistických věznicích, také budějovický biskup Hlouch, který žil dlouho v internaci, a mnozí další. Seznámil jsem se tam také s již tehdy legendárním opatem Anastázem Opaskem, kterému pro jeho nonkonformitu a přátelství s mnoha umělci říkali „opat chuligán“. Pamatuji se na jeden půvabný zážitek. Seděl jsem v pokoji někdejší velehradské koleje s P. Mandlem, když tam vstoupil takový ošuntělý dědeček o holi s odřeným kufrem a plaše nám řekl, abychom se nedali rušit, že se tam jen převlékne. Otevřel kufřík, oblékl se – a najednou stál před námi majestátní biskup v plné pontifikální parádě, jako kdyby z kukly vylétl barevný motýl; byl to biskup Ladislav Hlad. Když jsem se poté otázal otce Mandla, zda se také převlékne do kleriky, odpověděl: „Ještě jsem si vás zřejmě dost nevychoval. Úkolem této doby je deklerikalizace a deritualizace křesťanství.“ Mandla jsem nejčastěji potkával v Praze v jeho nejoblíbenějším oblečení, v němž se nechal i pochovat, v bílém saku a džínách. Jednou, takto oblečen, kráčel na setkání, na něž přijeli i maďarští biskupové, vysvěcení na základě kompromisu tehdejší nešťastné vatikánské Ostpolitik s maďarským komunistickým režimem. „Jsou to pěkní grófové“, řekl o nich Aťa, „tak jsem se šel zvláště převléknout, aby viděli, jak má vypadat veledůstojný pán za železnou oponou.“ V létě jsi odjel do Anglie, která byla již dlouho tvou oblíbenou zemí. Jak k tomu došlo? Mohl jsem tam jet díky pozvání dr. Bradbrookové, čapkovské badatelky, na intenzivní letní kurz angličtiny na univerzitě v Bangoru v severním Walesu. Umožnilo mi to vstup do světa, který mi úplně učaroval. Dávno jsem byl anglofil, ale Británie předčila všechna má očekávání, takže jsem napsal v prvním dopise domů – asi trochu nezdvořile, ale já jsem to tak opravdu cítil – že jsem měl najednou pocit, jako bych dvacet let žil v cizině a teď se jen vrátil domů. Daleko byla blátivá šeď tupého socialistického kolektivismu. Britská kultura mě nesmírně oslovovala a připadal jsem si, jako bych tam žil odjakživa. Ban99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168092
TOMÁŠ HALÍK / PTAL JSEM SE CEST
gor byl malé univerzitní městečko mezi vysokými horami a oceánem; univerzita sídlila ve starém hradě, pod ní se tyčila gotická katedrála. Kousek odtud jsem mohl nasednout na parníček do Irska. Dr. Bradbrooková byla poúnorová exulantka, takže během prvních týdnů svého pobytu jsem u ní přečetl všechny ročníky časopisů Svědectví, Proměny, římský Nový život a snad vůbec všechny exilové časopisy. Kurz byl mezinárodní a byli tam studenti z celého světa. Všichni se velice zajímali o vývoj u nás, byť většina si nás trochu pletla s Jugoslávií. Dostával jsem také otázky, zda u nás máme ledničky a telefony a zda u nás vládne český, či ruský car. Po skončení kurzu jsem zůstal ještě nějakou dobu v Londýně a přitom navštívil také Oxford a Cambridge. V Londýně jsem se mohl setkat s několika lidmi, které jsem do té doby znal jenom prostřednictvím tiskovin a z vysílání BBC a Svobodné Evropy. Byly to pohádkové prázdniny, bohužel s tragickým koncem. Později všichni vzpomínali na to, co přesně dělali onoho 21. srpna, když k nám vtrhla sovětská vojska. Kde jsi byl tehdy ty a jak ses to dozvěděl? Domů jsem se měl vrátit dvacátého srpna. Protože jsem den předtím byl v Oxfordu a poněkud zaspal, tak jsem návrat o jeden den odložil – připadl právě na jednadvacátý srpen. Ta osudová letní noc poznamenala životy dvou generací Čechů a Slováků, pro desetitisíce lidí znamenala naprostý životní předěl. I můj život by se asi vyvíjel úplně jinak, kdyby do naší země nevjely ruské tanky. Ráno ve středu 21. srpna jsem měl sbaleno a chystal se domů. Donesl jsem si na nádraží kufry, šel na mši do Westminsterské katedrály, udělal si „rozlučkovou“ procházku centrem Londýna a těšil se na to, že se do této země snad zase brzo navrátím. Když jsem kolem poledne čekal ve frontě na výdej zavazadel na Victoria Station, těsně před odjezdem vlaku do Doveru, viděl jsem před sebou nějaké Švýcary, jak zuřivě diskutují nad novinami. Podíval jsem se jim přes rameno a tam byly palcové titulky: Ruské tanky v Praze! Byl to pro mě naprostý šok. Vrátil jsem se do českého střediska Velehrad, které vedl český jezuita pater Lang, opravdový otec celé české komunity v Londýně, a tam jsem nalezl vášnivě rokující české studenty. Uvažovali jsme, co budeme dělat dál. Horlivě 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168092