INKVIZITOŘI A JEJICH METODY
než na studenou zem. Snášejí toto trápení ve dne i v noci už po dlouhou dobu. Na jiných bědných místech v tomto vězení nejenže není žádný vzduch a světlo, ale i jídlo je podáváno zřídkakdy, a to jen chléb a voda. Do podobné situace bylo uvrženo mnoho vězňů, z nichž někteří, v důsledku tvrdého mučení, přišli o své končetiny a jsou úplně zmrzačeni. Mnozí v důsledku nesnesitelných podmínek a velkého utrpení zemřeli tou nejkrutější smrtí. V tomto vězení je bez přestání slyšet bědování, pláč, sténání a skřípání zubů. Co víc se dá ještě říci? Život je pro tyto vězně utrpením a smrt útěchou. Je-li na ně tímto způsobem vyvíjen nátlak, řeknou pak raději, že lež je pravdou, aby zemřeli naráz, než aby snášeli další mučení. V důsledku těchto falešných a vynucených přiznání umírají nejen ti, kdo je učinili, ale i nevinní lidé, které jmenovali… Proto se stalo, že mnozí z nově předvolaných, když slyšeli o utrpení zakoušeném těmi, kdo jsou drženi v mur a v jeho kobkách, se uchýlili pod soudní pravomoc jiných králů, aby se zachránili. Jiní tvrdí, že lež je pravdou, a těmito tvrzeními obviňují nejen sebe, ale jiné nevinné lidi, aby se vyhnuli výše zmíněnému utrpení, a volí tak pád v hanbě raději do rukou Božích než do rukou zvrhlých mužů. Ti, kdo se takto doznávají, později prozrazují svým blízkým přátelům, že ty věci, které řekli inkvizitorům, nejsou pravda, ale lež, a že se přiznali ze strachu před bezprostřední hrozbou… Podobně, a je hanba to slyšet, někteří ohavní lidé, obvinění z kacířství nebo odsouzení pro falešné svědectví, a jak se dozvídáme, i strážci kobek, ti všichni svedeni zlým duchem dávají uvězněným ďábelské návrhy: „Ubožáci, proč se nepřiznáte? Byli byste propuštěni! Dokud se nepřiznáte, nikdy neopustíte toto místo a neuniknete jeho trápením!“ Na což vězňové odpovídají: „Můj pane, co říkáme? Co máme říkat?“ a žalářníci odpovídají: „Máte říkat to a to.“ A to, co navrhují, je lež a zlo; a tito ubožáci opakují, co jim bylo řečeno, i když je to lež, aby unikli neustálému trápení, kterému jsou
[ 97 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168005
TECHNOLOGIE DONUCOVACÍHO VĚZNĚNÍ
vystaveni. Přesto však nakonec zahynou a způsobí, že zahynou i další nevinní lidé.201 Lze mít podezření, že tyto stížnosti, přicházející od protivníků inkvizitorů, mohly být nadsazené. Ale i osoby, o kterých lze předpokládat, že byly vůči zaujatosti proti inkvizitorům a jejich práci imunní, shledaly, že podmínky v inkvizitorských žalářích jsou kruté. Když roku 1306 jeden z kardinálů, pověřených papežem Klementem V., aby vyšetřili stížnosti občanů Albi, konal inspekci v carcassonnském mur, zjistil, že mnozí vězňové, jejichž procesy dosud nebyly dovedeny do konce, jsou drženi v poutech a umístěni v „úzkých a velmi temných kobkách“. Někteří z nich zřejmě snášeli takové podmínky po dobu pěti let i delší. Kardinál, zjevně šokován tím, co zjistil, nařídil, že vězňové mají být drženi v méně drsných podmínkách.202 Vězení bylo pro represivní kampaň inkvizitorů podstatné. Jak je zmíněno v kapitole 1, inkvizitoři byli mistry psaného i mluveného slova. Rady udílené v příručkách takových lidí jako Bernard Gui a Nicholas Eymerich ukazují, že byli připraveni téměř na jakoukoli slovní gymnastiku a divadlo ze strany vyslýchaných. Přesto však přiznání obvykle nebylo vymámeno předvedením slovní virtuosity, ale pobytem v mur. Sem mohly být objekty zájmu inkvizitorů odklizeny často na celé měsíce. Pro většinu z nich byly obtíže a náklady věznění dostatečnou pohnutkou k přiznání. 201 Vidal, Un Inquisiteur jugé, s. 40-41. 202 Documents, 2: 331-332. Otázka srovnání podmínek věznění v inkvizitorských vězeních s podmínkami v jiných středověkých vězeních je zajímavá, ale odpověď na ni je obtížná. S některými vězni se v pozdním středověku zacházelo velmi přísně. Jeden z nejkrutějších režimů panoval na konci čtrnáctého století v žaláři zvaném Fosse v Paříži-Châtelet. Fosse byla místnost bez světla a vzduchu ve tvaru obráceného kužele. Vězňové do ní byli spouštěni po provaze dvířkami v podlaze. Místnost, na dně naplněná vodou, byla tak malá, že se v ní nedalo stát ani ležet (Battifol, „Le Châtelet de Paris“ s. 48-49). S možnou výjimkou ubožáků, kteří padli do rukou Jeana Galanda a biskupa Bernarda de Castanet v Albi, zakusili málokteří vězňové languedockých inkvizitorů něco tak krutého.
[ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168005
INKVIZITOŘI A JEJICH METODY
Odhodlanější jedinci byli podrobeni různým formám fyzického a psychologického přesvědčování. Jen velmi málo z nich bylo schopno vzdorovat těmto metodám neomezeně dlouho. Toto vše může znít banálně, ale není to banalita. Inkvizitoři dokázali, možná jako první ve středověké Evropě, vytvořit společensky vymezený prostor, ve kterém bylo možno izolovat jednotlivce od vnějšího světa a podrobovat je bez přerušení nucenému a násilnému přesvědčování. Takovéto plánovité a aktivní využití věznění k dosažení změny jednání uvězněných bylo možná ve středověké Evropě bez obdoby.
[ 99 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168005