ně k ní vzala, až milo. Žernovská děvčata budou poslouchat, ona jí ještě neznají,“ doložila Kristla. Mančinka a Barunka si notovaly poněkud novou písničku a vtom jeli okolo zámku. Před vraty stál nejmladší komorník v černém obleku, chlapisko nevelké, vyzáblé; jednou rukou pročesával si černý vous, druhá ruka palcem zavěšena byla v zlatém řetízku, který mu na šíji visel, aby vidět bylo třpytící se na prstech prsteny. Když jel kočár okolo něho, zasvítily mu oči jako mackovi, když vidí vrabce, usmál se milostně na Kristlu a pokynul rukou. Ale ženské sotva se po něm obrátily a Míla s nechutí vydrovku popošinul. „Raději bych věru čerta viděla, než toho Taliana,“ povídala Kristla. „To už zase číhá, až by šlo několik děvčat samotných, aby mezi ně vletěl jako jestřáb.“ „No, onehdy ve Žliči dostal na hřbet,“ začal Václav; „přišel tam k muzice a hned k těm nejhezčím děvčatům, jako by pro něho je tam byl kdo přivedl; a chlap neumí promluvit česky, ale »esky olka mám rád«, to si hned pamatoval.“ „To mně také vjednom repetí, když přijde na pivo,“ vskočila do řeči Kristla, „a kdybych mu desetkrát po sobě řekla: »Já vás ne ráda,« přece nejde s krku jako ta zimnice.“ „No, hoši mu vyprášili kanduš notně, a kdyby mne nebylo, teprv byl by zvěděl, po čem perník v Pardubicích.“ „Ať si dá pozor, aby mu to na jiném místě nepověděli,“ řekl Míla, pohodě hlavou. Kočár zastavil u hospody. „No, zdrávi jste svezli,“ děkovala se Kristla, podávajíc ruku Mílovi, který jí pomáhal s kočáru. „Ještě slovíčko,“ zadržela ji babička. „Nevíš, kdy půjdou Žernovští a kdy Červeno-Hůrští do Svatoňovic?“ „Snad jako kdy jindy: Červeno-Hůrští mezi matičkama a Žernovští na první Marianský svátek po sv. Janu. Já jdu také.“ „To chci také,“ mínila babička. „Já jdu letos také s sebou,“ smála se Barunka. „Já také,“ přisvědčila Mančinka. Ostatní děti pravily, že také, ale Barunka je odbývala, že by tři míle cesty neušly. Zatím švihl Václav zase do koňů a jeli ke mlý97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168001
nu, kde složili Mančinku a kde odbyla babička svěcených několik věnečků, pro panímámu přichystaných. Když dojížděli domů, přiběhl jim Sultan a Tyrl velikými skoky vstříc a nemohli se radostí ani ustanovit, že mají babičku zase doma. Babička ale děkovala Pánubohu, že šťastně domů dojeli, ona stokrát raději pěšky šla, než se vezla, neboť na tom voze a když ti bujní koně v jednom cvalu uháněli, zdálo se jí ustavičně o sražení hlavy. Bětka i Vorša čekaly na zápraží. „Což vy, Václave, kde máte věneček?“ ptala se mluvná Bětka kočího, když babička s dětmi do sednice vešla. „I holka, to jsem já dávno zapomněl, kde jsem ho nechal,“ ušklíbl se potutelně Václav, otoče povoz k silnici. „Nemluv s ním,“ potáhla Bětku Vorša; „to víš, ten si nevidí do huby ani na Boží hod!“ Václav směje se, švihl do koňů a hned ho tam nebylo. Čerstvé věnečky pověsila babička mezi okno a na obrázky a loňské hodila »božímu ohníčku«.
IX. V babiččině světnici jako v zahradě, kam se člověk obrátí, všude plno růží, rezedy, střemchy i jiného rozmanitého kvítí, a mezi tím celé náruče dubových listů. Barunka, Mančinka vážou kytice a Cilka vije veliký věnec. Na lavici u kamen sedí Adelka s chlapci a odříkávají si přáni. Je předvečer svatojanský, druhý den otcův svátek, slavný to rodině den. Ten den sezval si pan Prošek své nejmilejší přátele na hostinu; to byl už obyčej. Proto byl takový rámus po celém stavení; Vorša drhla a smejčila, aby nebylo ani prášku nikde, Bětka pařila drůbež, paní pekla koláče a babička přihlížela tu k těstu, tu k peci, tu k drůbeži; jí bylo všude třeba. Barunka prosila, aby babička zavolala Jana ven, že jim nedá pokoje, a když byl venku, naříkala Bětka a Vorša, že se jim plete pod nohama. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168001
Vilím chtěl, aby ho babička vyslýchala, Adelka chytala ji za faldy, škemrajíc o koláč, a na dvoře krákaly slepice, dávajíce znamení, že chtějí na hřad. „Pro pána krále, vždyť pak nemohu všem všudy najednou posloužit!“ naříkala si ubohá babička. Tu volá Vorša: „Pán jde domů!“ – Pletačky se zamknou, paní uklízí, co ještě tajemstvím zůstat má, a babička přikazuje dětem: „Ne potom, abyste tatínkovi všecko vybrebtaly!“ – Otec přichází na dvorek, děti jdou mu vstříc, ale když jim dává otec dobrý večer a po matce se táže, zůstanou zaraženy stát, nevědí, co mají říci, aby nevyzradily tajemství. Adelka ale; tatínkův mazánek, jde přece k němu, a když ji béře na rámě, šeptá mu: „Maminka peče s babičkou koláče, zítra bude tvůj svátek.“ – „No, počičkej,“ přetrhnou jí chlapci slovo: „ty dostaneš, povědít to,“ – a běží žalovat mamince. Adelka zčervená, zaražena sedí na otcovu loktu, až konečně se pustí do pláče. „No, neplač,“ chlácholí ji otec; „vždyť já to vím, že je můj svátek a že peče matka koláče.“ – Adelka si utře rukávkem slze, dívá se ale se strachem na matku, kterou chlapci vedou. Než ono se to všecko vyrovná a chlapci dovědí se, že Adelka ničeho nevyzradila. To tajemství ale všecky tři tak tlačí, že otec slyše, nesmí slyšet a vidě, nesmí viděl. Barunka musí při večeři ustavičně na ně mrkat a štochat je, aby se dokonce neprozradili, a Bětka se jim potom posmívá, že jsou »slepičí trepky«. Konečně je vše uděláno, přichystáno, i vůně pečiva se rozešla; služky ulehly, jen babička ještě klapká ztichounka po stavení. Zavírá kočky, zalívá jiskry v kamnech a rozpomenouc se, že se topilo také v peci na stráni, že by tam byla mohla nějaká jiskřička zůstat, nevěří ani své opatrnosti a jde se raději ještě podívat. Sultan a Tyrl sedí na lávce; když vidí babičku, jaksi podiveni se na ni podívají – v tu dobu ona nebývá venku; ale když je pohladí po hlavě, začnou se lichotivě okolo ní třít. „No, už jste zase číhali na myši, vy hastrmani? To je vám dovoleno; jen se mi do chlívku nedobývejte,“ povídá jim, jdouc na stráň. Psi v patách za ní. Otevře pec, opatrně šťourá pohrabáčem v popelu a nevidouc ani jiskry, zavře pec a jde nazpět. U lávky stojí vysoký dub; v rozložených jeho ratolestech sedí v létě drůbež. Babička se podíva99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS168001