98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167951
7
Stát jako zločinec, politický zločin a terorismus
Stát bývá vnímán jako ochránce a záruka práva. Přesto se někdy sám stát může stát zločincem. Buď tím, že selže ve své funkci, nebo tím, že se jeho představitelé vědomě dopouštějí vážného porušování vlastních zákonů. „Pojem státní terorismus je zvláště problematický, hlavně kvůli dlouhé tradici sahající až do doby vestfálského míru v roce 1648, kdy bylo státům svěřeno právo použít násilí k ochraně své politické a teritoriální svrchovanosti. Kdy stát jedná v souladu s tímto právem a kdy překračuje mezinárodní právo, je předmětem velmi složitých právních a etických diskusí. Přesto je zřejmé, že státy jsou schopné páchat teroristické činy, které jsou daleko větší, než je tomu u nestátních aktérů. Rummelův výzkum (1996) ukazuje, že v průběhu 20. století bylo zabito v konvenčních válkách 34 milionů lidí, zatímco dalších 170 milionů bylo zabito státy mimo parametry přijímané pro válčení mezi státy.“ (Wright-Neville 2010)
Cílená likvidace Problematické je také to, když se stát pustí do cílené likvidace teroristů. Přitom jde o metodu, která bývá, jak někteří autoři poukazují, používána docela často. „Cílené likvidace jsou často spojovány s postupem izraelských bezpečnostních složek vůči radikálně islamistickým a propalestinským organizacím typu Hamas či Hizballáh, po útocích z 11. září se však tato metoda začíná pomalu etablovat i v rámci tak99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167951
zvané války proti terorismu. Zabití vůdců čečenských separatistů či nedávné útoky USA na území Sýrie a Pákistánu vyvolávají řadu otázek týkajících se především legitimity a legálnosti takových akcí a v neposlední řadě i jejich efektivity.“ (Janků 2009: online dokument) Jak dále uvádí Martin Janků, „cílená likvidace“ je sice poměrně kontroverzní, ale za předpokladu splnění určitých podmínek ji lze považovat za „právně, morálně i efektivně využitelný nástroj“. Potíž je samozřejmě s tím, na co jsme už narazili, totiž vymezení pojmu terorista. Ti se pohybují na pomezí civilistů a bojovníků. Jako civilisté jsou považováni za zločince a tak je třeba vůči nim postupovat, tedy zatknout je, vyšetřovat, postavit před soud a potrestat. Terorista přitom disponuje občanskými právy. Tento postup je relativně dobře uplatnitelný v případě terorismu na domácí půdě, nicméně v případě transnacionálního, až globálního charakteru terorismu je aplikace kriminálně-trestního přístupu obtížná. Pokud budeme postupovat podle válečných pravidel, je možné teroristy za určitých okolností považovat za stranu ve válečném konfliktu. Jako taková pak může být legitimním cílem bojových operací. To ale neznamená, že by zase neplatily válečné konvence. „Ačkoli je kupříkladu v USA stále platné nařízení prezidenta č. 12333, které zakazuje atentát ve smyslu pozdějšího vymezení a de iure útok na představitele cizího státu, bylo po incidentu z Lockerbie plánováno bombardování cílů, respektive paláců, ve kterých by se mohl ukrývat libyjský prezident Kaddáfí, a stejně tak při obou válkách v Iráku bylo jednou z možností i zabití Saddáma Husajna. Obdobná varianta byla zvažována i před vypuknutím druhé světové války, kdy byl předmětem úvah atentát na Adolfa Hitlera, který však s odvoláním na etické principy nebyl realizován.“ (Janků 2009: online dokument) Kdy je tedy taková cílená likvidace možná a oprávněná? V případě preempce – tedy možnosti zasáhnout dříve, než se stát sám stane obětí útoku, a jde-li o obranu proti větším či dalším škodám. Dále když je naděje na minimalizaci vojenských a civilních ztrát a narušení operačních schopností protivníka. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167951