CESTA ŽIVOTEM
důležitý historický poznatek. Z citovaného Perštejna bychom mohli usoudit, že zavinutí mělo dítě chránit před nějakými hříšnými „nezbednostmi dětství“ – a později se snad našly různé dodatečné, pseudoracionální výklady. Podle toho, co víme o vývoji kojenecké motoriky, nemuselo být těsné zavinutí v prvních měsících pro dítě žádným velkým neštěstím: ruce jsou stejně prakticky bezmocné, dítě jich užívá nanejvýš k dumlání (šlo snad o tuto nezbednost?), a nohy nedokážou vůbec nic. Záleží na tom, jak sytou „výživu“ dostává zrak, který se rozvíjí s předstihem. Když pomyslíme na druhou polovinu prvního roku života, dělá se nám z této praktiky trochu úzko. Můžeme jen hádat, že povijan dokázal zlomit první kojenecký vztek a vychovával – z hlediska dnešních měřítek – nepřirozeně poddajné děti. – Kromě toho je však bezmocné vzhlížení k všemohoucí, dobrotivé tváři (což je jediná perspektiva zavinutého dítěte) ztělesněním určitého ideálu zbožnosti: takto má vzhlížet pokorný věřící k Bohu. Nemohu si pomoci, vidím v povijanu houževnatě přežívající středověk, praktiku, která je bezděčným nositelem určitého životního postoje, určitého typu zbožnosti, který bych nazval duchovním nevolnictvím – a zároveň nedůvěry v lidskou přirozenost.42 V první polovině 20. století se střetaly – velmi jednoduše řečeno – dva pedagogicky-psychologické styly péče o kojence. Jeden tradiční, v němž se spojovala přísnost s citovou vřelostí a dozníval „povijan“. Dítě bylo dosti omezováno, ale když křičelo, matka je konejšila a krmila. Druhý, „moderní“ styl, propagovaný příručkami a praktikovaný nejvíce v měš anských rodinách, spočíval hlavně v „racionální“ výchově s důrazem jednak na striktní řád, jednak na iniciativu. Řád se týkal především toho, co kojenec dostává: dítě bylo krmeno v pravidelných hodinách, na minutu přesně, a si třeba zmodrá úporným křikem. Něžností se mu mělo dostávat s mírou. Na druhé straně mělo mít plnou svobodu pohybu: žádné omezování, jsme přece liberálové, demokraté, podnikatelé! Tato výchova, vedená striktně podle příruček, možná skutečně vypěstovala hodně úspěšných, i když asi citově chladnějších podnikavců. O to však dnes většina rodičů příliš nestojí. Zdá se nám, že vidíme jasně, jak určitý ideál, který bychom dnes spíše označili jako předsudek, posloužil za základ „racionálních“ praktik v péči o kojence. Otevřeným problémem ovšem zůstává, zda i my nepodléháme ve výchově kojenců nějakému předsudku, který – jak je to vlastností všech předsudků – se nám jeví jako samozřejmá, věčná pravda.
42 Těsné zavíjení dětí bylo – a někde dosud je – běžnou praktikou i v jiných kulturních okruzích. Nemáme bohužel k dispozici studie, které by tento jev a jeho smysl podrobně prozkoumaly zároveň historicky i transkulturně.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167852
3
NEJDELŠÍ ROK
Co vydrží takový kojenec? Křehký novorozenec je možná biologická velmoc. Když se po zemětřesení odklízely trosky jedné mexické nemocnice, našlo se (podle novinových zpráv) po několika dnech mnoho dospělých mrtvol – a několik žijících novorozenců. Ale jak je to s duševní odolností? Jak jsme uvedli na několika místech této kapitoly, podle řady odborníků lze dítě v prvním roce života vážně psychicky poškodit: nedostatkem vhodných příležitostí a podnětů, kterých je třeba k vytvoření pozitivních citových vztahů, lhostejností, krutostí, ale i tím, že dítě omezujeme v přirozeném tíhnutí k samostatnosti, že mu v dobrém úmyslu něco vnucujeme, že je zaplétáme do svých vlastních problémů a konfliktů. Poškození může být trvalé, někdy je pozdější náprava obtížná, někdy snad dokonce nemožná. Následkem bývá ochuzení citového života, zhoršená schopnost navazovat citové vztahy (včetně vztahů k vlastním dětem) a setrvávat v nich. O slovo se hlásí i psychiatři. V prvním roce se hledají kořeny deprese, která se projeví akutním psychickým onemocněním v dětství i v dospělosti nebo chronickým „smutněním“, depresivní povahou. Také schizofrenie, nemoc, při které pacient ztrácí normální orientaci ve světě a podléhá svým halucinacím a bludům, může mít příčiny v duševním strádání během prvního roku.43 Rovněž u povahových odchylek, které trvale ztrpčují život svému nositeli nebo jeho okolí (nebo oběma stranám), je vážné podezření, že první rok mohl sehrát důležitou roli. Podobně je tomu snad u hypochondrie a u tzv. psychosomatických onemocnění, kde se duševní porucha projeví tělesnou nemocí a pacient není psychiatricky nápadný. Dětští psychologové už desítky let navrhují a probojovávají lepší péči o duševní vývoj kojenců, zejména o to, aby měli dostatek osobního, láskyplného lidského kontaktu, jako je tomu v dobrých rodinách – na rozdíl od technicky snad perfektní, ale málo osobní a spíše profesionálně chladné péče v ústavech a nemocnicích. Promýšlejí do podrobností, v čem a jak je poškozován duševní vývoj ústavních dětí. Ještě náročnější jsou autoři, kteří hledají nebezpečí pro citový vývoj dítěte i v prostředí rodiny, která není na první pohled nijak nápadná (viz str. 262). Mnoho laiků, ale i někteří odborníci se domnívají, že nebezpečí není tak veliké, jak se líčí. Existují i vědecké výzkumy, jejichž výsledky vyznívají nejednoznačně. K tomu je třeba uvést aspoň dvě poznámky: 1. Všechny důkazy ve vývojové psychologii jsou statistické, to znamená, že v jednotlivém případě můžeme jen těžko s jistotou říci, jaké příčiny povedou
43 Snad nikdo dnes nehájí názor, že by v raném psychickém poškození byla jediná příčina deprese nebo schizofrenie. Rozumí se, že může jít jen o jednu z příčin. I v tom případě však logika vede k prostému závěru: Existují lidé, u nichž by všechny ostatní příčiny dohromady nevyvolaly duševní nemoc a u nichž právě duševní strádání v prvním roce rozhodlo.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167852
CESTA ŽIVOTEM
k jakým následkům. Proto se výzkumy konají vždycky nejméně na desítkách osob. Nikdo např. netvrdí, že se dítě v kojeneckém ústavu nemůže psychicky vyvinout úplně normálně.44 2. Dítě dobře geneticky vybavené, s robustním nervovým systémem, přitažlivým zevnějškem atd., které mělo při narození mimořádně dobré vnitřní předpoklady rozvinout se v harmonickou, š astnou, tvořivou osobnost, může v citově chudém nebo duševně zraňujícím prostředí vyspět po všech stránkách průměrně – což v jeho případě už znamená značné poškození! My je však při výzkumu i při běžném laickém hodnocení budeme vidět jako průměrné, tedy nepoškozené. Psychologický význam prvního roku života je vědecky prokázán, ale plně ho doceníme jen tehdy, když se opřeme i o odborné přesvědčení těch, kteří se prakticky angažují v úsilí o zlepšení péče v ústavech i v rodinách a kteří se snaží odstranit nebo aspoň zmírnit následky raného poškození.
44 Roztomilý kojenec si často dokáže i v ústavním prostředí zajistit ne-li dostatečný, tedy aspoň v daných poměrech nadprůměrný přísun příznivých podnětů: přivábí sestry, aby se u něj často zastavovaly, usmívaly se na něj, hladily jej. Tyto sestry – jak ukázal výzkum – obyčejně nevědí, že svým „miláčkům“ věnují více pozornosti než ostatním dětem.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167852