Pronásledoval mě problém Erika a bytu. Řekla jsem doktorovi Robertsonovi, že nemůžu chtít na Edii a Jonathanovi, aby Erika z bytu dostali; udělali toho pro mě už tak dost. A že do toho nechci zatahovat ani své rodiče. Konečně mi nabídl svou pomoc sám doktor Robertson. „Někdy se s Erikem setkat musíte,“ řekl. „Proč ne tady? Promluvím s ním a požádám ho diplomaticky, aby se vystěhoval.“ O den později nebo tak nějak mi Marie řekla, že mám telefon a že je to asi Erik. Děsila jsem se jeho hlasu v telefonu; vždycky jsem byla po rozhovoru s ním tak zmatená. „Barbaro, musíš se nějak rozhodnout.“ Držela jsem sluchátko a třásla jsem se. Co chce? „Tenisový klub bere přihlášky členů do konce měsíce. Nechceš jim poslat šek?“ „Eriku, já na to nejsem schopná myslet zrovna teď.“ Takový divný nápad, pomyslela jsem si. Tenis v takovéhle situaci! „Snažím se prostě plánovat dopředu,“ řekl Erik. „A vážně tě chci navštívit. Cítím se vyřazený.“ Nekřičel. Ještě se nevztekal. Snažil se ovládat. „Edie tě už navštívila, i rodiče. A co já? Všichni, jenom já ne. Proto jsem si tě chtěl vzít. Věděl jsem, že k tomuhle dojde. Věděl jsem, že se octnu na vedlejší koleji. Ale v manželství má člověk nějaká práva.“ Teď začal jeho hlas znít vztekle a hlasitě. „Celý svůj život jsem se bál, že se se mnou bude jednat, jako bych neexistoval, a ty mě teď chceš zničit. Co bude s naší cestou do Evropy? Co bude s naším životem? Co jsi s tím naším životem udělala?“ Poslouchala jsem ho a neřekla ani slovo. Zvyknu si vůbec někdy na zvuk jeho hlasu? „Doktor Robertson chce, abys přišel na návštěvu v pondělí, jestli ti to vyhovuje,“ odpověděla jsem konečně. „To je ohromné, holčičko. Ohromné. Budu tam.“ V pondělí jsem byla rozrušená. Už jen pomyšlení na Erika ve mně rozvířilo takovou změť pocitů, že jsem si nemohla představit, jaké to bude, až ho zase uvidím. Celé dopoledne jsem stěží dokázala klidně sedět a to odpoledne jsem se pokoušela číst v denní místnosti, když jsem najednou vzhlédla a on seděl blízko mě, upřeně se na mě díval a usmíval se tím zvláštním způsobem. Vůbec jsem nevěděla, že přišel. Najednou jsem dostala strach. Připadala jsem si jako zvíře chycené v pasti. Bála jsem se, že mě uhodí. Částí své bytosti jsem instinktivně pociťovala tu starou lás-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167838
ku a něžnost, kterou jsem cítívala dřív, když jsem ho uviděla. A druhou částí jsem pocítila hněv a nenávist za to, co mi udělal. Věděla jsem, že si nikdy nemůžu být jistá tím, kdo vlastně jsem, nebo co vlastně cítím, jestli budu mít dál takhle protichůdné emoce. Vyskočila jsem a utíkala do ordinace doktora Robertsona jako vyděšené dítě. Potřebovala jsem ochranu. Nemohla jsem zůstat s Erikem sama. Měla jsem z něho hrůzu. Viděla jsem obličej, který mě dřív líbal, který mě miloval, který jsem zbožňovala, a pak jsem si připomněla výraz téhož obličeje, když mě bil, když mi říkal, že jsem narkomanka, že jsem ufňukaný fracek, který zničil jeho svět stejně jako jeho matka. Který Erik to byl? Kdo zničil koho? Seděla jsem roztřesená v ordinaci, zatímco doktor Robertson vyšel ven a přivedl Erika dovnitř. Erik byl oblečený jako obvykle, ale vypadal tlustší, ochablý, jeho brýle se zdály zmenšené odulostí jeho tváří. Nedokázala jsem si přesně vzpomenout, jak vypadal předtím, ale takhle ne. „No, už je načase, že vy dva jste se rozhodli dovolit mi návštěvu,“ prohlásil hned, jakmile se posadil. Bylo na něm vidět, jak se přemáhá, aby zůstal klidný. „Kdekdo tě může navštěvovat, jenom já ne. Je to tak, Barbaro? Udělala jsi ze mne nulu. Já věděl, že k tomu dojde. Kdybychom byli manželé, byl bych někdo. Měl bych nějaká práva.“ Podívala jsem se na doktora Robertsona, doufala jsem, že mi pomůže. Nevěděla jsem, kam až Erik ve svém zlořečení zajde, a byla jsem poděšená. Ale doktor Robertson seděl opřený ve svém křesle, kouřil dýmku a díval se přímo na Erika, ne na mě. „Podívejte, kamaráde,“ začal, „nikdo vás nechce izolovat. Musíte ale připustit, že Barbara byla v pěkně špatném stavu, když se sem dostala, a já ji nemůžu propustit, dokud jste pořád v tom bytě vy. Odstěhoval byste se jen dočasně. Vy dva to spolu v budoucnosti určitě nějak vyřešíte. Ale pro teď si myslím, že bude lepší, když budete žít každý zvlášť.“ „Co myslíte tím dočasně?“ zařval Erik. „Je to taky můj život. Proč mě odtrhujete od ženy, kterou miluju?“ Doktor Robertson dlouze zabafal z dýmky a já viděla, že se snaží opatrně volit slova. „Nikdo vás neodtrhuje. Jenomže si myslím, že v současné době je lepší, abyste vy a Barbara bydleli každý zvlášť. Na dva tři měsíce, to je všechno. Potom budete oba silnější. Musíte v tom pomoct. Pak bude možno mluvit o nějakém usmíření.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167838
Vzpomněla jsem si, jak se doktor Robertson zatvářil, když viděl všechny ty pohmožděniny na mých pažích; vzpomněla jsem si na jeho odpor a hněv. Teď říkal, že bych se s Erikem mohla usmířit. Zmocnil se mě zmatek a pocit marnosti, pocit, že se mi můj vlastní život vymkl z rukou. Nevěděla jsem, co je správné, co je špatné, ba dokonce ani to, co vlastně chci. Poslouchala jsem ty dva muže, jak o mně mluví, jako bych tam nebyla. Slyšela jsem je, jak o mně mluví ve třetí osobě: ona, ona. Byla jsem Barbara! Proč nemluvili se mnou? Nakonec doktor Robertson navrhl, abychom si Erik a já promluvili sami o svých plánech. Vyšel z ordinace a my dva jsme prostě zůstali sedět, civěli jsme na sebe a neřekli ani slovo. Napětí bylo nesnesitelné. Najednou jsem vstala a odešla směrem k denní místnosti, kde byli jiní lidé. Stále jsem se bála zůstat s ním sama. Nelíbil se mi ten jeho záhadný úsměv, těkající oči a ten jeho zvláštní způsob řeči, jako by mluvil robot. Vyšel za mnou a chtěl, abych se s ním prošla venku. Bála jsem se ho, ale souhlasila jsem. Neodvážil by se mi ublížit, když byli kolem jiní lidé. Věděla jsem, že se může chovat násilnicky, ale měl hrůzu z toho, že by ostatní lidé tuhle jeho stránku poznali. Přede mnou ji tajil celých pět let. Nebo jsem ji tajila já sama před sebou? Nebyla jsem si tím jistá. Vykročili jsme z pavilónu a posadili se venku pod jedním javorem. Byli jsme dva úplně jiní lidé, už jsme nebyli Erik a Barbara. Dívala jsem se na něho, vlastně jsem na něho civěla a doufala jsem, že jeho tvář mi prozradí odpověď na ten můj pocit ztráty totožnosti. Prožila jsem s ním tolik štěstí – a tolik hrůzy. Jestliže mi klíč k mé totožnosti nemohli poskytnout moji rodiče, Erik by mohl. Musel. Tím jsem si byla jistá. Ale dřív než jsme se dostali k řeči, začal najednou vzlykat. Že jsem ho od sebe odloučila; že ho odloučili moji rodiče, Edie a Jonathan a jemu že teď nezbývá nic. Že jsem ho oloupila o něho samého. Že jsem zničila jeho svět. Copak nevím, jak trpí, když žije tak sám v mém bytě uprostřed samých vzpomínek na mě? Ale nezeptal se, jak je mně, neřekl ani slovo o těch hrozných týdnech, které jsme v tom bytě strávili spolu. Mluvil jen o tom, jak moc mě miluje, jak moc mě potřebuje, aby se mu jeho svět nezhroutil. Měla jsem to čekat. Tohle všechno jsem už slyšela předtím v telefonu; totéž říkal doktorovi Robertsonovi. Ale zmátlo mě to. Myslela jsem dřív, že já byla v našem vztahu ta závislá. Říkal mi to Erik i doktor Robert-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167838