pánem. Zprávu o kardinálově smrti přinesly deníky Lidová demokracie a Rudé právo 8. dubna mezi drobnými zprávami malým písmem ve třech řádcích v rubrice „Denní zprávy“. Televize a rozhlas mlčely úplně. Pohřeb byl stanoven na úterý velikonoční 16. dubna. Zprávy o tom se šířily jenom telefonicky a ústně. Podle sborníku českých salesiánů „Štěpán kardinál Trochta“ (Řím 1984) bylo smuteční oznámení, napsané litoměřickou kapitulou, čtyřikrát úřadem pro církevní záležitosti přepracováváno. Jedno oznámení, již vytištěné, bylo dokonce celé zabaveno, protože prý bylo příliš obsažné. V den pohřbu byly Litoměřice odříznuty od ostatního světa. Každý, kdo jel v ten den na Litoměřice, se musel legitimovat a uvést cíl své cesty. V městě samém byly přísné prohlídky chodců a ti, kdo se ubírali směrem ke katedrále sv. Štěpána, se museli legitimovat. Přesto se do katedrály a jejího okolí dostalo asi 3000 lidí. Bylo zakázáno vyvěšovat na věžích kostelů černé prapory a sloužit za kardinála zádušní mše svaté. Věřícím a kněžím diecéze byla zakázána účast na pohřbu a mluvit se zahraničními hosty. I pohřební průvod městem byl zakázán. Ačkoliv zvyklost vyžaduje, aby pohřební obřady nad zesnulým členem kardinálského sboru vykonali přítomní hodnostáři na stejné úrovni, nesměli přítomní kardinálové König z Vídně, Wojtyla z Krakova a Bengsch z Berlína (varšavskému kardinálu Wyszyńskému byl odmítnut vstup na území Československa vůbec a byl vrácen od hranic) a zástupce Svatého otce arcibiskup Poggi vedle mnoha dalších biskupů a arcibiskupů ani sloužit mši svatou a přijímali pak svaté přijímání u mřížky jako ostatní prostí věřící. Bylo jim také přísně zakázáno mluvit nad hrobem. Pohřební obřady směl vykonat jenom pražský biskup Tomášek s dalšími českými ordináři (o biskupu Vranovi není nikde zmínka, patrně se do blízkosti kardinálů příliš netlačil). Rakev se zesnulým byla po obřadech vynesena z kostela a naložena do neozdobené obyčejné pohřební škodovky. Pohřební průvod na hřbitov, vzdálený asi patnáct minut chůze, byl zakázán. Kardinálové a biskupové museli nasednout do aut a ostatní do autobusů. Se zesnulým se nad hrobem rozloučili kapitulní vikář Josef Hendrich (dosazený mezitím do této funkce zásahem výše zmíněného tajemníka Dlabala místo zvoleného kanovníka Holoubka) a jeden bývalý spoluvězeň z Německa. Několika málo slovy se přes zákaz rozloučil se zesnulým i kardinál Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II., který nazval kardinála Trochtu mučedníkem. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167760
Celou atmosféru pohřbu nejvýstižněji charakterizoval berlínský (z tehdy Východního Berlína) kardinál Bengsch: „Žiji už dvacet let pod komunismem, ale teprve tady plně poci^uji, co je to komunismus. Ta strana se opravdu musí cítit slabá, když nám ani soukromě nedovolí celebrovat.“ Jak probíhaly současné oslavy tisíciletí pražské arcidiecéze, už víme. Pro biskupa Tomáška však už vystoupilo Sdružení Pacem in terris a zejména někteří jeho členové do popředí jako hlavní problém. Arcibiskupu Casarolimu Tomášek různými cestami opětovaně sděloval své pochybnosti a teU už i zkušenosti s tímto hnutím a jeho některými členy, lidově nazývanými „pacáci“, i s celou Casaroliho východní politikou, kterou respektoval, ale nevěřil v její správnost a úspěšnost. Postupem času začal jak Vrana sám, tak státní orgány, tušit, že za nepříznivými informacemi o PIT i o Vranovi stojí právě Tomášek, který opětovaně varoval kněze před vstupem do tohoto církevně nepovoleného sdružení. Biskup Jaroslav Škarvada řekl v knize rozhovorů „Svedl jsi mě, Hospodine“ (cit. d., s. 146) o Vranově postavení ve Vatikánu: „Byla zase neděle, já měl občas ve Státním sekretariátu nedělní službu. Přijel jsem trochu později a obsluhovač výtahu mě upozornil, že „tam nahoře“, zřejmě u arcibiskupa Casaroliho, je „jeden z těch vašich“. To přece nemohl být nikdo jiný než olomoucký biskup Vrana, o Tomáškovi jsem byl vždycky informován. Ten to asi slízne, pomyslel jsem si. A opravdu. Když jsem se za nějaké dvě hodiny objevil zase u výtahu, Vrana tam právě čekal. Mě asi neznal, nebo pokud ano, nedal to najevo. Bylo mi ho až líto, stál tam opravdu jako spráskaný pes. Casaroli se zřejmě cítil podveden, když Vrana slíbil v souvislosti se svým biskupským svěcením vystoupit z Pacem in terris, a pak tam zůstal. To se ve slušné společnosti nedělá. A tak mu vatikánští činitelé pořádně vydrbali hlavu. A já si uvědomil, že za pár dní bude asi stejně zničený odcházet od nějakého soudruha ministra, který mu to spočítá zase z druhé strany.“ Pro Casaroliho to byla zřejmě osobní porážka a zároveň selhání jeho Ostpolitik. A Tomášek se pak postupně, jak se situace vyhrocovala, vyhýbal jakémukoliv setkání s Vranou – to vím přímo od něho – protože ho komunistický režim používal proti němu jako zbraň k paralyzování jeho různých akcí. V Olomouci se později, po létech, vyprá100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167760
vělo (spíše jako anekdota), že pozdější arcibiskup Vaňák se nechal pohřbít na Hostýně, aby v olomoucké katedrále nemusel ležet vedle Vrany. Po pohřbu kardinála Trochty se úřady rozhodly zasadit církvi další úder: P. Josefu Zvěřinovi, jehož význam a rozsáhlé styky i se zahraničím jim byly známy a jemuž bylo v rámci normalizace dovoleno působit v duchovní správě v Praskolesích na Zdicku, nyní povolení odebraly. Josef Zvěřina, uvolněný z tohoto svého nevýznamného působiště, se vrátil do Prahy a začal organizovat bytové semináře ve velkém rozsahu a na vysoké teologické úrovni po celé republice. Komunisté se tady ve své prostoduchosti dopustili jedné z nejhrubších chyb. Místo aby si takovou osobnost relativně snadno ohlídali na přesně určeném místě, umožnili mu svým krokem rozšíření působnosti takřka bez územního omezení. Od té doby se datuje rozšíření a ohromné zesílení činnosti dvojice Zvěřina – Mádr, později nazývaných sv. Cyrilem a Metodějem 20. století. Biskup Tomášek vyslovil sice nad odvoláním Zvěřiny z duchovní správy politování, ale nakonec se paradoxně ukázalo, že to tak bylo dobré, mnohem lepší, než kdyby byl v Praskolesích zůstal. Ty cesty Boží! Svatý stolec, nespokojený se stavem jednání s Československem, se pokusil od poloviny února 1974 o zahájení dalších rozhovorů, pro něž nabízel řadu témat: vedle obvyklých navrhoval i takové náměty, jako je svoboda při církevních jmenováních, svoboda seminářů, ženských řádů a vyučování náboženství. Tento návrh byl čs. stranou po delších průtazích prohlášen za příliš široký. Vatikánský vyjednavač monsignor Poggi využil své účasti na pohřbu kardinála Trochty ke dvěma rozhovorům s Karlem Hrůzou, ale ani tyto rozhovory nevedly ke konkrétním výsledkům, zejména byla striktně zamítnuta návštěva Poggiho v litoměřickém semináři, kterou si přál uskutečnit. Ti mladíci byli v té době podle pana Hrůzy příliš rozrušeni a neklidní a situace vyžadovala mnoho obezřetnosti. Tato jednání se pak úspěšně protahovala vlastně až do roku 1978. (Casaroli, cit. d., s. 167) V roce 1974 dovršil František Tomášek 75 let svého věku, dobu, kdy je každý biskup-ordinář povinen nabídnout Svatému otci svou rezignaci. Učinil tak i Tomášek, i když věděl dopředu, že nebude a ani nemůže být přijata, protože bylo jasné, že není nikdo, kdo by mohl – nebo spíše směl – nastoupit na jeho místo. Což se také přesně stalo. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167760