N. S. Chruščov a W. Ulbricht. Vztahy mezi oběma politiky nebyly dobré. „Měli byste se naučit chodit po vlastních nohou, ne se o nás stále opírat a sahat do našich kapes.“
DRUHÁ BERLÍNSKÁ KRIZE
| 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167755
vůči Moskvě – zvláště pro německého kancléře byla myšlenka uvolnění svazku s euroatlantickým společenstvím naprosto nepřijatelná – Spojené státy a Velká Británie uvažovaly o možném kompromisu. Prezident D. Eisenhower nepokládal Západní Berlín za strategickou prioritu a již vážně nemocný státní tajemník John Foster Dulles se smířil s existencí dvou německých států, když se v lednu 1959 překvapivě vyslovil pro jejich možné konfederační spojení. Dokonce byl ochoten tolerovat i přítomnost východoněmeckých kontrolních orgánů na přístupových trasách do rozděleného města. Také konzervativní premiér vlády Jejího Veličenstva Harold Macmillan nesdílel Adenauerovo či de Gaullovo rigorózní stanovisko a jeho zbytečně uspěchaná návštěva Moskvy vyzněla ve prospěch Kremlem požadovaného „širšího jednání“ o německé otázce. Sovětský svaz poté mohl ve své nótě třem západním mocnostem z 30. března 1959 oprávněně konstatovat, že bylo „dosaženo dohody o svolání konference ministrů zahraničních věcí“. K jejímu zahájení, za účasti Andreje Gromyka, nového státního tajemníka Christiana Hertera, Selwyna Lloyda, Couve de Murvilla a odpovědných zástupců obou německých států došlo 11. května 1959 v Ženevě, a s téměř měsíční přestávkou trvala až do 5. srpna. Únavná diplomatická konverzace sice skončila bez jakéhokoli výsledku v otázce sjednocení či v záležitosti Západního Berlína, ale západním mocnostem se alespoň zdařilo zmírnit kategorický tón nedávného sovětského ultimáta a zpochybnit jeho časový limit. Jak konstatoval Henry Kissinger: „Chruščovova neschopnost držet se svého cíle ušetřila Atlantickou alianci zkoušky, která se mohla změnit v její největší krizi.“ Vstřícný krok učinil prezident D. Eisenhower, který pozval N. S. Chruščova k návštěvě Spojených států. Ta se uskutečnila v druhé polovině září 1959 a do jisté míry skutečně přispěla ke zlepšení americko-sovětských vztahů. Eisenhower byl ochoten k ústupkům i v kauze Západního Berlína a v Camp Davidu před svým hostem nahlas uvažoval o garancích OSN pro „status svobodného města, které by bylo volně spojeno se Západním Německem“. Další diskuse na toto téma měly být vedeny na setkání čtyř mocností v květnu 1960 v Paříži. Očekávaný summit se však nekonal, nebo[ na prvního máje sovětská protivzdušná obrana sestřelila poblíž Sverdlovska americké špionážní letadlo U-2 a následná válka slov přiměla Chruščova blokovat pařížskou schůzku. Spojené státy již delší dobu monitorovaly vzdušný prostor Sovětského svazu, jenž až dosud nedis102
|
DRUHÁ BERLÍNSKÁ KRIZE
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167755
ponoval adekvátními prostředky odporu. Jeho proudové stíhačky nemohly létat ve vysokých výškách a raketové komplexy země-vzduch nebyly až do roku 1959 připraveny k bojovému nasazení. Zdá se však, že rozhodnutí sovětského vojenského velení o použití rakety proti U-2 bylo mj. motivováno i snahou torpédovat začínající détente se Spojenými státy. Přes rozsáhlou propagandistickou kampaň však Moskva neměla zájem na skutečné konfrontaci, ale vzhledem k nadcházejícím prezidentským volbám v USA se rozhodla pokračovat v konverzaci o berlínské otázce až s příštím pánem Bílého domu. Po volebním vítězství a inauguraci Johna Fitzgeralda Kennedyho Chruščov několikrát vyslovil své přání setkat se s novým prezidentem v nejbližším možném termínu. Tyto signály nebylo možné přehlédnout a mnozí lidé z prezidentova okolí byli pro brzkou realizaci schůzky na nejvyšší úrovni. Vlivný Adlai Stevenson se snažil Kennedyho přesvědčit, že státní department musí zjistit, co si Chruščov skutečně myslí. „Je důležité porozumět jeho problémům a zvláště tlakům, kterým je vystaven ze strany extremistů v prezidiu a Číny.“ Stevenson evidentně narážel na Chruščovův tajný projev z 6. ledna 1961 o všestranné sovětské podpoře emancipačnímu hnutí ve třetím světě. Premiérova radikální dikce Američany zaskočila a do jisté míry i zastínila dosavadní vstřícná gesta dobré vůle, mezi něž patřilo např. dvojí okázalé přehlédnutí narušení sovětského vzdušného prostoru letadly Spojených států. Prezident však po konzultaci s A. Harrimanem, Ch. Bohlenem a L. Thompsonem posléze podepsal 22. února 1961 dopis sovětskému vůdci, v němž souhlasil se schůzkou na konci května ve Vídni nebo ve Stockholmu. N. S. Chruščov se rozhodl pro Vídeň a datum vrcholného setkání bylo stanoveno na 3. a 4. června. Bilaterální vztahy sice zkomplikoval neúspěšný pokus Castrových protivníků o vylodění v Zátoce sviní, ale proponovanou schůzku nikterak neohrozil. Pouze Chruščov se mylně domníval, že jeho partner bude po kubánském debaklu v defenzívě. Na cestě do Vídně se sovětský státník 1. června zastavil ve slovenské Smolenici, kde shromážděným představitelům československé stranické a státní elity nastínil základní cíle svého nadcházejícího setkání s Kennedym. V centru pozornosti měla spočívat německá otázka a především uzavření mírové smlouvy. Se sebevědomou dikcí replikoval před československou komunistickou špičkou svůj nedávný rozhovor s velvyslancem L. Thompsonem: „Řekl jsem mu, že nehodláme již čekat a že podepíšeme mírovou smlouvu. DRUHÁ BERLÍNSKÁ KRIZE
| 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167755