gram variantou obdobných nacionálních sjednocovacích programů vzniklých v 19. a 20. století. Sem patří např. „velká idea“ (megali idea) u Řeků, myšlenka Velkého Rumunska (România mare) či Velkého Bulharska (celokupna Bălgaria). Draškovićův program historicky o dvanáct let předběhl obdobný projekt srbský vypracovaný Ilijou Garašaninem a známý jako načertanje (nárys), který požadoval sjednocení všech Srbů, včetně Bosny. Jako všechny podobné programy Draškovićův plán ovšem nebral v úvahu zájmy jiných národů žijících na území, považovaném za chorvatské, především italsky cítící Dalmatince a Slovince, a ignoroval i národní existenci a svébytnost Srbů jak ve Vojenské hranici, tak v Bosně.
Albánci V porovnání s jinými balkánskými národy se Albánci konstituují a konsolidují jako národ velmi pozdě, teprve koncem 19. a počátkem 20. století, avšak ještě před tím, než se albánská území oddělila od osmanské říše (na rozdíl od bosenských Muslimů a Makedonců, kteří se stávají národy ještě později). Balkánské národy, včetně Albánců, samozřejmě nevznikly „z ničeho“. Jedním z faktorů, který je utvářel, bylo historické vědomí jejich společného původu. Je totiž zřejmé, že všechny balkánské národy kladou počátky své historie již do hluboké minulosti Balkánu. V případě Albánců bylo konsolidačním faktorem vědomí, že Albánci jsou starým národem, který má ilyrský původ. Fakticky dlouho trvající autonomie albánských kmenů tolerovaná osmanskou říší měla rovněž vliv na na albánskou kulturu, která odlišovala Albánce od jejich sousedů. Kromě toho se albánský lid právem s hrdostí mohl dívat na vlastní dějiny – vždy` měl velkého národního vůdce Skanderbega, člověka-legendu, která přečkala osmanskou nadvládu až do nové doby a funguje jako faktor společného národního uvědomění pro Albánce v různých státech. Národotvorné procesy na Balkáně měly i svou materiální podstatu. Osmanská nadvláda vedla k likvidaci středověkých balkánských států. Někdejší feudální třída tvořící elitu těchto států a fungující současně jako nositel státní tradice se dostala do podřadného postavení. Současně ale v balkánském prostředí existovaly síly, které působily na vytváření nové státní tradice, resp. koncepce obnovy státu jako formy nové, moderní 99
Tzv. národní obrození balkánských národů
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167754
organizace společnosti. Právě myšlenka na vytvoření vlastního státu leží u počátků národněosvobozeneckých hnutí na Balkáně. Materiální základnou této ideje bylo pronikání kapitalistických vztahů na Balkán a vznik městské obchodní a podnikatelské vrstvy (buržoazie), která se stává hlavním nositelem národního obrození, a vůdčí silou národního kulturního, osvětového a nakonec i osvobozeneckého hnutí. Rovněž v tomto ohledu Albánci zaostávali za ostatními rodícími se balkánskými národy – Řeky, Srby, Rumuny, Bulhary. V osmanském období se dá vůbec těžko hovořit o albánské střední třídě. Jen obtížně se dá rovněž hovořit také o intelektuální elitě, která by rozvíjela albánskou národní myšlenku. Jádro albánského obyvatelstva tvořili muslimové (asi 70 %), kteří byli plně poslušni sultána jako hlavy muslimské sunnitské náboženské obce. Do velké východní krize roku 1875 byla tato část Albánců pevnou součástí osmanské islámské společnosti a proto vůbec neuvažovala o odtržení od Vysoké porty. Ale i obě křes`anské komunity (kolem 20 % pravoslavných a asi 10 % katolíků) byly velmi vzdáleny albánské národní myšlence. Jediné, co spojovalo všechny Albánce, byl jejich jazyk a vědomí společného původu. Jazyk ovšem pochopitelně nebyl standardizován, neměl propracovanou gramatiku a v písemné formě ani jednotnou abecedu. Nevyučoval se ve školách a nebyla v něm napsána prakticky žádná literatura (existovaly pouze náboženské texty v albánském jazyce psané arabským, řeckým nebo latinským písmem). Nicméně bez ohledu na to si albánská společnost postupně začala vytvářet vlastní národní elitu, která se brzy měla stát hlasatelem národní myšlenky. Na počátku šlo jen o jedince, avšak jejich činnost nakonec koncem 19. století vyvolala poměrně masové národní hnutí. Všude na Balkáně, a tedy i na albánském etnickém území, hrála velkou úlohu osvěta, vzdělání a školy. První krůčky v této oblasti byly i u Albánců učiněny již v polovině 18. století. Bylo to umožněno vzestupem městeček a vytvářením řemeslnicko-obchodnického stavu, především v dnešní jižní Albánii. Nejdůležitějším kulturně-osvětovým střediskem se stala Voskopoja (řecky Moschopolis), kde žilo pravoslavné obyvatelstvo. V roce 1710 zde byla založena základní pravoslavná církevní škola, v roce 1744 pak střední škola, nazývaná „Nová akademie“ (Nea academia). V této „akademii“ vyučovali a získávali vzdělání také albánští myslitelé a osvětoví pracovníci, překladatelé náboženských knih, iniciátoři vytvoření spisovného albánského jazyka. Ve skutečnosti ovšem tato „akademie“ vůbec nebyla albánská, protože vyučovacím jazykem byla řečtina a složení učitelů i žáků bylo kos-
Tzv. národní obrození balkánských národů
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167754
mopolitní. V polovině 18. století byla Voskopoja kvetoucím městem s rozsáhlou samosprávou a byla též jedním z center pravoslavné řecké kultury. Vznikaly zde ovšem i práce v albánském jazyce, především islámská náboženská literatura. Tato díla byla psána arabskou, řeckou nebo latinskou abecedou. Ve druhé polovině 18. století byly sice učiněny pokusy vytvořit albánskou abecedu, avšak neměly úspěch. Voskopoja samotná se nedokázala ubránit neustálým nájezdům muslimských militatních skupin a obyčejných loupeživých tlup: koncem 18. století byla opakovaně vypleněna, a její kulturní bohatství zničeno. Dnes je Voskopoja jen zcela bezvýznamnou větší vesnicí. V 18. století o albánské národní osvětě v pravém slova smyslu ve skutečnosti ještě nelze hovořit. Za počátek albánského obrození je proto možno považovat teprve první polovinu 19. století. Prvním představitelem se stal Naum Veqilharxhi. Žil v albánské kolonii ve Valašsku (dnešním Rumunsku), v roce 1821 se zúčastnil hnutí Tudora Vladimiresca a povstání Alexandra Ypsilantise, o kterých bude řeč dále, poté pracoval na vytvoření původní albánské abecedy. V roce 1844 vytiskl první albánský slabikář. Protože udržoval kontakty s obrozeneckými činiteli různých balkánských národů, rozhodl se podle jejich vzoru šířit albánskou osvětu, která by vedla k národní konsolidaci a upevnění (či spíše vzniku) moderního albánského národa. Kvůli pronásledování ze strany osmanských úřadů a rušivému působení ostatních národních a náboženských hnutí nebyla jeho iniciativa úspěšná. Mezi Albánci ještě neexistovala národní inteligence, která by se dokázala povznést nad konfesionální rozdíly a následně přijmout Veqilharxhiho abecedu. Druhou velkou osobností počátků albánského národního obrození (Rilindja kombëtare shqiptare) a boje za národní sjednocení je Konstantin Kristoforidhi. Z jeho iniciativy se v roce 1864 v Cařihradě uskutečnilo několik schůzek albánských představitelů, kteří jednali o možnostech založení albánského osvětového sdružení, zavedení albánštiny do škol a přijetí jednotného albánského písma (abecedy). Pro nepřekonatelné rozpory mezi účastníky tyto závažné otázky tehdy nebyly vyřešeny. První krok byl nicméně učiněn a plody těchto schůzek se měly za několik desetiletí projevit. Velkou práci při rozvoji albánské osvěty vykonala – vedle Konstantina Kristoforidhise samotného – především albánská kolonie v Cařihradě, kde působilo více významných albánských buditelů. Do podpory šíření albánské národní ideje a osvěty se zapojily rovněž albánské kolonie v zahraničí. 101
Tzv. národní obrození balkánských národů
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167754