Pečetní vyobrazení Přemysla Otakara II. jako rytířského krále, jež bylo užíváno v letech 1271–1277
zúčastnit se osobně nebo v zastoupení říšských sněmů, které se konaly poblíž českých hranic, a musel též do římské korunovační jízdy německého krále dodat 300 ozbrojenců. Oproti tomu měl právo zúčastnit se voleb německého krále a užívat titul říšského arcičíšníka. K tomu jen poznamenejme, že německý král byl volen kurfiřty a císařem se stával až po papežské korunovaci. Palacký ovšem při této příležitosti příliš nezdůrazňuje, že vztah mezi povinnostmi a právy českého krále byl asymetrický, neboQ šlo o feudální systém delegace moci, jenž jej hierarchicky nestavěl vedle, nýbrž pod německého krále, resp. císaře. V jeho pohledu na věc se proto setkáváme s důrazem na to, že v řadě otázek politické moci požíval český král plné suverenity, která mu umožňovala zasahovat též do vnitřních poměrů v německé říši. Podobné snahy se pokoušel ovšem vůči českému státu uplatňovat mnohem razantněji i německý císař. Při řešení otázky, kdo bude v tomto ohledu úspěšnější, pak záleželo povětšinou na momentálním poměru sil, mínil Palacký. Tuto interpretační tezi potom s velkou chutí rozpracoval ve svém líčení vlády Přemysla Otakara II. Svůj historický obraz tohoto českého krále se tudíž snažil oprostit od „pohany“ přespříliš ambiciózního politického hráče, jenž se provinil tím, že se postavil do cesty habsburským zájmům.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167744
Palacký navíc vitálně nesouhlasil s tím, že Přemysl Otakar II. si zaslouží odsudek historiků především proto, že se snažil urputně vklínit mezi německá knížata jako rozhodující hráč na mocenské šachovnici své doby. Jeho snahám o rehabilitaci tohoto Přemyslovce zřejmě nejlépe odpovídal názor, že na Moravském poli (1278) nezahynul proto, že byl protihabsburský, protiněmecký, svéhlavý či nezřízeně ambiciózní, nýbrž proto, že se prostě nemohl vyhnout nešQastnému osudu, v němž se začaly nečekaně a přitom i tragicky zauzlovávat dosavadní společenské změny. Již za vlády jeho otce krále Václava I. se totiž v Čechách začala rozšiřovat rytířská kultura přicházející k nám přes německé země. Ta pak podle Palackého zásadně přispěla k tomu, že se česká šlechta začala svým životním stylem vydělovat z českého etnika. Za Přemysla Otakara II. se tento odklon ještě prohloubil, neboQ se z této majetné společenské skupiny utvořil jak v právním, tak i politickém ohledu privilegovaný stav, jenž se vůči panovníkovi začal chovat jako partner vyžadující stále více respektu vůči svým skupinovým zájmům. Tomuto mocenskému nebezpečí čelil český král soustavným prováděním městské i venkovské kolonizace. Nová královská města a vesnice zakládali ovšem němečtí osadníci, kteří od panovníka či jiných fundátorů, kterými byly v případě venkovské kolonizace nezřídka kláštery, získávali zvláštní právní výsady. Tyto imunity potom zatlačovaly stále více do pozadí původní slovanské právo. Jejich konkrétní projevy spatřuje ve zvláštních městských právech a právu zákupném, jež z německých venkovských kolonistů učinilo plnoprávné vlastníky získané půdy, z jejíhož výtěžku odváděli svým vrchnostem pouze peněžní platy. Podstatný rozdíl oproti dosavadnímu stavu spočíval v tom, že původní český rolník nebyl vlastníkem, nýbrž jen uživatelem svých pozemků. Podobně tomu bylo i u české šlechty, jejímž předkům panovník pozemky vlastně jen propůjčoval za služby, které mu poskytli. Přemysl Otakar II. si podkopal svoji panovnickou pozici zejména tím, že podnikl marný pokus o zpochybnění nároku šlechty na dědičnost takto i jinak nabytého majetku. Tím si však tuto stále mocnější společenskou skupinu velmi znepřátelil. Navíc již neměl v rukou žádné účinné nástroje vhodné k tomu, aby zbrzdil formování stavovské společnosti. Podpora církevních institucí a královských měst nedokázala tento postupující proces již zastavit. Palacký se pak snažil svým dynamickým a co do četnosti valérů i plastickým výkladem rozevřít interpretační prostor sledované doby prostřednictvím řady linií svého výkladu minulosti.32
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167744
Jeho tragický hrdina Přemysl Otakar II. neodchází z jeviště dějin jen proto, že správně nepochopil zásadní posuny v mocenské konstelaci jak uvnitř českého státu, tak i v jeho okolí. Zároveň totiž pyká i za jakousi lest dějin, díky níž mu nevyzpytatelný osud prostě nepřál. Další výkladová linie Františka Palackého ukazuje na historickou důležitost šlechty jakožto hlavního politického stavu v českém státě. Zejména pak podtrhuje dlouhodobý význam mocenských institucí, jež se právě díky ní vytvořily a během dlouhých let se staly jedním z pilířů české státní identity. Přitom respektuje historický význam německé kolonizace jakožto základu hospodářského vzestupu českých zemí. V této souvislosti bere na vědomí, ač zřejmě nerad, že za posledních přemyslovských králů jsou v Čechách stále více zatlačovány do pozadí principy původní slovanské demokracie. Česká minulost se zároveň stává stále více společnými dějinami Čechů a Němců, v nichž se Palacký ovšem cítí být emotivně svázán se svými slovanskými předky. Jeho sebevědomí jakožto profesionálního historika po dokončení prvního svazku druhého dílu „Geschichte von Böhmen“ oprávněně vzrostlo. Na začátku roku 1840 proto navrhl českým stavům důležitou změnu ve svém badatelském programu. Přesvědčil je totiž o tom, že by bylo pro jeho výklad českých dějin již neúčelné a časově zatěžující, aby realizoval svůj původní projekt českého diplomatáře, jejž mu jeho zaměstnavatelé schválili již r. 1831. Na jeho místo měla totiž nastoupit nová ediční řada „Archiv český“, zahrnující důležité česky psané písemnosti 14. a 15. století. Jejím hlavním smyslem měla být pramenná podpora jeho následného výkladu českých dějin. Navíc očekával, že čeština těchto dokumentů bude velmi dobře dokumentovat vnitřní vývoj tohoto jazyka. Edice tak poslouží nejen historickému, nýbrž i filologickému bádání.33 Nový projekt se po svém schválení rozvíjel vskutku velmi rychle. První sešit prvního dílu „Archivu českého“ byl připraven k vydání již v červnu 1840. V následujících létech 1842, 1844 a 1846 potom vyšly podle Palackého plánu jeho další díly. Vydáváním této nové ediční řady sledoval však i své další cíle. Přál si totiž, aby mezi ním a jeho moravským kolegou a svým způsobem i konkurentem Antonínem Bočkem (1802–1847), jenž se jako moravský stavovský historik soustřeVoval na vydávání úplného moravského diplomatáře, došlo k jisté dělbě práce. Palacký si byl přitom velmi dobře vědom toho, že jeho výklad českých dějin se o český diplomatář již nebude moci opřít, neboQ musí podat v dohledném čase
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167744