Tento postoj dokládá mimo jiné i známou skutečnost, že v rámci utajení dbali všichni zúčastnění na opatrnost, pro jistotu se neptali, kdo další patří do okruhu spolupracovníků, stačilo jim, že mají společného, spolehlivého známého a shodný cíl. Patrnou skutečností u tohoto společenství je dnešní názorová vzdálenost mezi jednotlivými narátory, která mohla existovat i dříve a nebránila vzájemné komunikaci, ale v současnosti se stává zdí mezi jednotlivými lidmi. Toto jistě neplatí výlučně pro vybranou skupinu, ale dá se vztáhnout také na ostatní nezávislé iniciativy a neformální společenství tohoto období, ostatně v souvislosti s Chartou 77 se často tato schopnost sjednocovat různé vyzdvihuje jako jedno z jejích hlavních, výrazných a výjimečných pozitiv. Jak vidno, je to rys objevující se i jinde a dá se říci, že je platný pro celý disent jako takový. Vnější tlak, ,společný nepřítel‘, dokázal spojit lidi, shodující se alespoň na ,nejnižším společném jmenovateli‘, do fungujícího, sehraného a semknutého společenství.180 Oním ,společným minimem‘ je v případě zkoumané skupiny potřeba být činně účasten na paralelním náboženském životě. Když zmizí tlak, zmizí i semknutost a společenství se otevře novým možnostem, které nabízí svobodná společnost.
Cesty k samizdatu Motivace k zapojení se do opoziční činnosti a výroby samizdatů je komplexním jevem181, který nelze jednoduše vysvětlit a ukázat na srozumitelném, univerzálním modelu. Na základě analyzovaných rozhovorů se dá říci, že existuje motivace dvojího druhu – vnitřní a vnější, které jsou svým způsobem komplementární. Vnitřní motivace je daná nesouhlasem s vládnoucí ideologií, touhou vytvářet (paralelní) život podle svých vlastních představ a životních hodnot; výroba samizdatu je některými narátory výslovně považována za projev opozičního a politického postoje.182 Ve výpovědích se objevuje silný akcent na určité společné hodnoty, dané křes_anskou orientací narátorů, k nimž patří potřeba nejen křes_ansky žít sám osobně a se svou rodinou, ale tento životní styl také sdílet s ostatními podobně laděnými lidmi. Víra má totiž nejen individuální, čistě osobní až inNa tuto zkušenost poukazují mnozí, např. Iva Kotrlá a Michaela Freiová, popř. to z dalších vyprávění nepřímo vyplývá: přílohy – III/I (I. Kotrlá); přílohy – III/II (M. Freiová). 181 Pro ilustraci uvádím některá vyjádření: přílohy – III.1/I (M. Freiová); přílohy – III.1/II (F. Adamík); přílohy – III.1/III (V. Fučík). 182 Přílohy – III.1/IV (M. Mrtvý); přílohy – III.1/V (R. Smahel); přílohy – III.1/VI (J. Sirovátka). 180
110 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167743
timní podobu, ale také sociální rozměr. Zároveň zde nelze nepostřehnout jistou zvnějšku potlačenou osobní ambici být společensky aktivní, tvůrčí, být účasten konfrontace s myšlenkově inspirativními texty a osobnostmi. Tato potřeba veřejně či společensky se angažovat za jakýchkoliv vnějších podmínek je evidentní, vždy_ nemálo z narátorů dělá něco podobného i dnes – věnuje se literatuře, popř. nějakému jinému způsobu veřejné činnosti. Opačný postoj je spíše výjimečný.183 Není ojedinělé, že někteří narátoři reagují na otázku po motivacích k zapojení se do tajné vydavatelské činnosti jistým psychologizujícím vysvětlením (např. „jsem prostě takový“). Určitá nekonformita, někdy až rebelie, je v případě některých lidí zřetelným charakterovým rysem, který se projevuje dodnes. Samozřejmě, svou roli v rozhodování hraje také rodina, prvotní socializační prostor, který má jistě zásadní vliv na tvorbu hodnotových norem. Při hledání odpovědí po důvodech zapojení se do opozičních aktivit hrají podle mého názoru větší úlohu další vztahy, společenství a sociální sítě, do nichž se člověk během svého života dostává. Narátoři spíše výjimečně uvádějí vliv rodičů jako rozhodující pro jejich pozdější účast na výrobě samizdatu, ale naopak zdůrazňují roli životního partnera,184 přátel, duchovního, a to i v případech, kdy byl rodič či příbuzný v minulosti již vězněn nebo vystaven jiné podobě perzekuce. Takováto rodinná zkušenost mohla mít (a pravděpodobně i měla) vliv na nekomunistické názory dětí a dalších příbuzných, ale tím se ještě nerozumí přímá a aktivní účast na životě disentu, spíše názorová vyhraněnost, která se nemusí veřejně projevovat (anebo se projevuje pasivně – nechozením k volbám, ne-členstvím v Pionýru a SSM, apod.). Lidé aktivní v opozičních skupinách nepocházejí jednoznačně ani z rodin politicky indiferentních, ani z těch protikomunisticky laděných. Tato interpretace objevující se v některých pracích185 se nedá v ,mé‘ skupině vysledovat. Takovéto jednoduché schéma zde nefunguje a pravidlem také nebývá, že rodinné zázemí je katolické/křes_anské. I když společně sdílené křes_anské hodnoty bezesporu spojují toto společenství, každý člověk se stává věřícím na základě konverze, a to i za předpokladu, že byl pokřtěn v dětství a vychován v křes_anské rodině, proto je dle mého mínění vhodnější při úvahách nad motivacemi směřovat svou pozornost k dalším okolnostem. Přílohy – III.1/VII (M. Mrtvý). Vliv manžela/ky zdůrazňují spisovatelka Iva Kotrlá a Jindřich Sirovátka: přílohy – III.1/VIII (I. Kotrlá); přílohy – III.1/IX (J. Sirovátka). 185 SCHINDLER-WISTEN, Petra: Rodinné prostředí příslušníků politických elit a disentu. In: VANĚK, Miroslav (ed.): Mocní? a bezmocní? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Interpretační studie životopisných interview. Praha 2006, s. 205 – 235. 183
184
111 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167743
K vnější motivaci patří znemožnění jinde a jinak se realizovat, tzn. věnovat se svému povolání, nebo povolání podle své svobodné volby, studovat na vysoké škole, působit v duchovní správě … Zde krátce odbočím – právě u posledně uvedeného postihu, tj. neudělení státního souhlasu, dochází k zajímavému zhodnocení vnějšího tlaku. Kněz, zbaven možnosti veřejně působit v duchovní správě, nic neztrácel ze svého kněžství, naopak, mohl objevovat nové dimenze této svátosti ve spojení s ,civilním‘ zaměstnáním.186 Právě toto obohacení je s delším časovým odstupem hodnoceno mnohými narátory, duchovními i laiky, jako výrazný klad, který církev získala v letech nesvobody.187 Otázkou je, jak této zkušenosti dokázala využívat v době po roce ’89 a v současnosti, ale to přesahuje téma této studie. Nelze také zapomínat na vliv klíčových událostí společensko-politického života. Pro lidi narozené ve 20., popř. 30. letech, kteří již byli vězněni v 50. a 60. letech, anebo se v té době setkali s nějakou formou represe pro své náboženské či politické přesvědčení, např. se zařazením do PTP (R. Jáchym, resp. TP – F. Adamík), bylo často samozřejmostí uchovat si opoziční postoj, pokračovat v životu v souladu s hodnotami již pevně danými a těžkými zkouškami utvrzenými. Jen připomínám, co píši již v úvodu práce, že totiž tato kontinuita aktivního opozičního postoje je specifickým rysem pro perzekvované lidi z řad katolické církve. Zajímavé je jejich nahlížení na stávající dobovou realitu z dlouhodobější historické perspektivy – pronásledování římskokatolické církve často chápou jako nedílnou součást dějin církve; je to skutečnost, s níž musí člověk, hlásící se k ní, počítat. Svou osobní zkušenost mohli přenášet v pozdějších letech na své mladší přátele tím, že je upozorňovali na zřejmá nebezpečí plynoucí z nějaké skryté činnosti pro církev. Odhodlání zapojit se do vydávání samizdatové literatury s sebou přinášelo rizika možného trestního postihu, šikany, společenského vydělení a jiných nepříjemností. Osobní svědectví lidí, kteří již prošli věznicemi a jiným pronásledováním, se mohlo stát důležitým impulsem k rozhodnutí a také připravovalo tyto zpravidla mladší lidi na možné a pravděpodobné obtíže. „Když jsme začali dělat ten samizdat, tak nám bylo těmi duchovními rádci a staršími duchovními [má na mysli zejména salesiány Václava Filipce, Františka Míšu, Benno Beneše188 a p. Stanislava Jurečku z OloPřílohy – III.1/X (F. Lízna). Přílohy – III.1/XI (R. Smahel). 188 K salesiánské činnosti u nás viz KŘÍŽKOVÁ, Marie Rút: Kniha víry, naděje a lásky. 70 let působení salesiánů v Čechách a na Moravě. Praha 1996. 186
187
112 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167743