Když jsem se po Vánocích vrátil do Dubnice, opět za mnou přišel spolupracovník Švadlenka a sdělil mi novinu: „Hele, blíží se to! Už brzy půjdeš! Najdi si kamaráda, se kterým chceš jít.“ Skupina totiž nemohla cestovat přes MaZarsko společně. Abychom nebyli nápadní, museli jsme se rozdělit do dvojic a opět se jako celá skupina spojit až v Bělehradě. Koncem února na mne přišla řada. „Zítra jedeš!“ dozvěděl jsem se nečekaně během směny uprostřed týdne. „Pane Švadlenka, já bych radši počkal, až budeme brát,“ zareagoval jsem tehdy. Dělal jsem si starosti o výplatu, protože z peněz, které jsme brali, se platili převaděči a další náklady spojené s cestou. „Ne, je to domluvené na zítra,“ trval Švadlenka na svém. „Máš někoho vybraného?“ „… Nemám.“ „To nevadí. Já ti někoho seženu a zítra jedeš!“ Nejprve jsme odjeli do Nitry na adresu, kterou jsme dostali v Dubnici. Tam jsme pak zůstali schovaní dva dny. Kousek za městem vedla nová státní hranice mezi Slovenskem a MaZarskem, posunutá po Mnichovu a vídeňské arbitráži. Dnešní slovenská obec Vráble, do které jsme měli tajně přejít, ležela už na maZarské straně. V Nitře nás informovali, jak bude náš odchod dále pokračovat. Večer pro nás přišel nějaký muž a řekl nám, abychom šli s ním. „Držte se deset metrů za mnou, jako že k sobě nepatříme!“ přikázal nám. „Zavedu vás na místo, kudy zítra přejdete do MaZarska.“ Šli jsme mlčky za ním. Byla jasná noc, na obloze plno hvězd. Navíc napadl čerstvý sníh, asi deset centimetrů, takže bylo docela dobře vidět na cestu i okolní krajinu. Náš tajemný průvodce nás dovedl až na můstek, za kterým se rozprostírala širá podunajská rovina. Tam se zastavil a počkal na nás. „Půjdete támhletím směrem,“ ukázal nám rukou k obzoru na oblohu, „za tím souhvězdím. Tam na vás bude čekat spojka, která vás převede přes kanály.“ Mezi Nitrou a Vráblemi totiž ležely dva říční kanály. Člověk neznalý terénu by je v noční tmě zřejmě nebyl schopen sám přejít. „Potom půjdete na nádraží. Trefíte na něj snadno. Je osvětlené. Půjdete za světlem.“ A tak jsme se dostali přes zelenou hranici do MaZarska.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167741
Cesta přes neklidný Balkán Došli jsme s kamarádem na osvětlené nádraží v obci Vráble na maZarské straně hranice. Tam jsme nastoupili do vlaku a odjeli do Budapešti. Vůbec jsme netušili, že v té době se podél slovensko-maZarských hranic již pohybovaly četné německé vojenské transporty. Hitler totiž začal přesouvat svá vojska přes MaZarsko do Rumunska a Bulharska a chystal se s nimi napadnout Jugoslávii a Řecko. Jak jsme se později dozvěděli, naše parta byla poslední skupinou, které se podařilo projít balkánskou cestou. Po nás byla tato trasa uzavřena a žádná další skupina se už na Blízký východ přes Bělehrad nedostala. V maZarském hlavním městě jsme museli přejít z jednoho velkého vlakového nádraží na druhé a potom jsme pokračovali dalším vlakem do Bělehradu. Organizace nás na cestu vybavila zvláštními propustkami, ve kterých stálo, že jsme montéři a že prý jedeme pracovně do jednoho bělehradského průmyslového závodu. S touto propustkou jsme se bez problémů dostali přes maZarsko-jugoslávskou hranici. V Bělehradě na nádraží na nás čekala spojka, která nás zavedla na záchytnou shromažZovací adresu. Na ní se měla celá naše skupina postupně sejít a dát dohromady. Doufali jsme, že nejnebezpečnější úsek cesty máme za sebou. Tři dvojice na nás na záchytné adrese už čekaly, ostatní přišli až po nás. Asi týden jsme strávili v jugoslávském hlavním městě. Ubytovali nás na takovém dvoře, v dosti primitivních podmínkách, na slámě. Na ní jsme celou dobu leželi a čekali na ostatní. Když byla naše skupina kompletní, odcestovali jsme na hromadný pas s falešnými jmény do makedonské Skopje na jihu Jugoslávie. Doprovázel nás jeden policista v civilu. Ve Skopji jsme čekali asi dva dny a pak jsme pokračovali dalším vlakem přes hranice do Řecka. Na řeckém území se v té době již bojovalo. Do země vpadli Italové, o něco později se k nimi připojili i Němci. Abychom se přes Řecko snáze dostali, cestovali jsme na dokument, ve kterém se uvádělo, že jsme angličtí letci. V řecké Soluni jsme přestoupili na vlak do Turecka a dostali se do Istanbulu, kde na nás čekali úředníci z bývalé československé ambasády. Měli jsme se s nimi sejít a hned potom pokračovat dál přes Turecko a Středozemní moře do palestinské Haify a Alexandrie v Egyptě – do konečného cíle, kde se formovala československá jednotka.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167741
Naše jména vyzrazena Němcům Ačkoliv jsme celou cestu absolvovali pod cizími jmény, například já jsem byl zapsán ve společném pasu jako Porubec, naši úředníci v Istanbulu po nás chtěli, abychom jim prozradili naše skutečná jména a pravdivé osobní údaje. Chtěli udělat soupis celé naší skupiny. Byli to naši lidé, kteří nám pomáhali s odchodem, takže jsme neměli důvod jim nevěřit. Z Istanbulu jsme pokračovali dál, vlakem to Ankary a potom do přístavního města Mersin v jižním Turecku. Tam jsme čekali na transport našich vojáků ze Sovětského svazu, se kterými jsme měli odplout do Haify. Jednalo se o příslušníky rozpuštěného československého legionu, který v roce 1939 bojoval v Polsku a po jeho porážce ustoupil na sovětské území. Čechoslováci byli v Sovětském svazu nejprve internováni v táborech, avšak někteří z nich byli v letech 1940 a 1941 propuštěni a směli odcestovat přes Oděsu do Francie nebo na Střední východ. Někteří z nich připluli v březnu 1941 do Mersinu na lodi Varšava, na kterou naše skupinka přistoupila. Večer jsme se nalodili a ráno jsme vystoupili v Haifě, na palestinském území pod britskou mandátní správou. Konečně jsme byli v cíli! Tam nám rozdali uniformy a zaregistrovali nás jako československé vojáky. Prozatím jsme ale zůstávali beze zbraní. Ty nám měli vydat až v Alexandrii. Asi při týdny jsme v Haifě čekali na další transport našich ze Sovětského svazu, se kterým jsme se měli přesunout do Egypta. Během čekání jsem se společně s ostatními dozvěděl hroznou zprávu, která všemi otřásla. Soupis s našimi pravými jmény, sepsaný v Istanbulu, kdosi z našich předal Němcům. Dozvěděli jsme se to od kluků, kteří dělali osobní pobočníky důstojníkům. Víte, jak to mezi českými vojáky chodí… Nic se dlouho neudrží v tajnosti. Tihle mladí kluci, to byly hotové hlásné trouby. Cokoliv zajímavého zaslechli mezi důstojníky, hned to předali dál nám ostatním. A tak jsme se dozvěděli, že za jedním nadřízeným občas chodí nějaký zrzavý kapitán od zpravodajců, který pendluje mezi Istanbulem, Bejrútem a Haifou. A právě jeho kdosi slyšel říkat, že už je potvrzeno, že jména členů naší skupiny někdo prodal Němcům. Bohužel to byla pravda! Samozřejmě že tato zrada měla strašné důsledky pro naše rodiny doma. Pro rodiče a sestru si okamžitě přijelo gestapo. Po zbytek války byli zavření. Matka se sestrou šly rovnou do Svatobořic. Otce nejprve uvěznili na Borech u Plzně, potom pobyl nějaký čas v Kounicových kolejích v Brně. To bylo nebezpečné, protože se tam popravovalo. Gestapáci na něj během výslechů řvali: „Tak kde máš toho svýho parchanta, co?“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167741