Následující týdny byly naplněny neustálými přesuny, ústupy, útěky a úniky z obklíčení. Sovětské tanky nás pronásledovaly všude. Konec války nás zastihl 3. května u městečka Laage jižně od Rostocku, kde nás obklíčila ruská kavalerie. Přes den se nebojovalo, Rusové nás pouze pozorovali. Ani my jsme se nemohli nijak postavit na odpor, protože jsme uvízli v malé vesničce, kde zůstávali i civilisté. Nemohli jsme je přece ohrozit. Kdybychom totiž chtěli o vesnici bojovat, pravděpodobně by mnozí z nich zahynuli společně s námi. Čekali jsme proto, až se setmí. Večer po nás Rusové začali střílet. Rozhodli jsme se proto raději vzdát a vykročili jsme s rukama nad hlavou k ruským pozicím. Válka pro nás skončila a začínal život válečných zajatců.
8. květen 1945 Následující dny jsme museli neustále pochodovat v zástupech zajatců z jednoho města do druhého. Bylo po kapitulaci Německa, 8. května 1945. V každém městě se z pouličních reproduktorů linuly ruské zprávy v kostrbaté němčině o tom, že Hitler je mrtvý a kolik německých vojáků padlo do zajetí. Rusové vyháněli z domů všechny obyvatele a nutili je, aby se na nás dívali, jak jako zajatci procházíme v dlouhých průvodech před jejich domy. Ze všech oken a balkonů visela dlouhá bílá prostěradla na znamení kapitulace. Z domů, kolem kterých jsme procházeli, se ozýval nářek a volání o pomoc. Ženy a dívky byly znásilňovány i přímo před námi. Kdokoliv ze zajatců se jich chtěl zastat, byl okamžitě zastřelen. Vzápětí Rusové chytili prvního civilistu, kterého uviděli, většinou patnáctileté chlapce nebo starší muže schopné chůze, a zařadili je mezi nás – zajatce, aby jim souhlasil náš počet. Do zajetí se tak dostala i spousta nevojenských osob, které mezi námi z pohledu válečného práva neměly vůbec co dělat. Později po nich v sovětských zajateckých táborech pátral švýcarský Červený kříž a některé z nich osvobodil. Přes všechny tyto útrapy jsme se dostali až k městu Štětín na Odře, které po válce připadlo Polsku. V té době jsme však o novém dělení Evropy a nových státních hranicích ještě nic nevěděli. Náš zajatecký tábor poblíž tohoto města byl zřízen asi dvě stě metrů od továrny na válečný materiál. Rusové se ji rozhodli celou přestěhovat do Sovětského svazu a demontovat jsme ji měli my. Bylo nás tam přiděleno celkem pět set zajatců. Do tábora jsem po všech dosavadních útrapách dorazil fyzicky úplně vyřízený. Ubytovali nás ve skladu. První noc jsme strávili jen na holé betonové zemi. Teprve až později nám umožnili zhotovit si alespoň dřevěné pryčny, ačkoliv přikrývky nám nedali ani v zimě. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167740
Druhý den ráno nás ruské stráže probudily kopanci a křikem a vyhnaly nás ven. Tam před nás předstoupil jeden starší zajatec v hodnosti feldwebela. Jak se záhy k našemu velkému překvapení ukázalo, byl to tlumočník, který uměl výborně rusky. Nebyl jen tlumočníkem, ale zároveň i zástupcem a mluvčím ruského velitele tábora kapitána Davidova. Vysvětlil nám náš úkol: budeme demontovat všechna zachovalá a funkční výrobní zařízení a nakládat je na železniční vagóny, které je postupně odvezou do Ruska. Pracovat budeme dvanáct hodin denně, v případě potřeby i déle nebo i v noci. Denní příděl jídla byl stanoven na 300 g chleba, dvakrát denně černá káva nebo čaj a jednou denně teplé jídlo. Chleba jsme ale často nedostali, protože ruské stráže ho u místních obyvatel vyměnily za alkohol. A teplé jídlo? To většinou byla jen osolená voda a kdo měl štěstí, vylovil z ní kousek brambory. Životní podmínky v táboře byly velmi špatné: hlad, nemoci, zima, hygiena v podstatě žádná. Onemocněl jsem zde na zápal plic. Ošetřoval mě náš německý zdravotník, nedostudovaný lékař. Ačkoliv se snažil, bez léků toho sám moc nezmohl a na jeho provizorní táborové marodce byla vysoká úmrtnost. Rusové si však smrt německých zajatců nepřáli. Potřebovali nás živé. Měli v plánu poslat řadu z nás do pracovních táborů v Sovětském svazu. Koncem června tábor navštívili zástupci švýcarské Mezinárodní komise Červeného kříže a pátrali po mladých chlapcích, kteří nebyli vojáky a do táborů se dostali neprávem. Dále sestavili také jmenný seznam zajatců jiné než německé národnosti a těch, kteří pocházeli ze států násilně připojených během války k Německu. Kapitán Davidov přislíbil, že všechny tyto zajatce v srpnu propustí. Avšak nestalo se! Tři mladí kluci se po nesplnění tohoto závazku rozhodli utéct. Nepodařilo se jim však dostat přes Odru do Německa a na břehu řeky je zadržela polská hlídka. Byli dopraveni zpět do tábora, kde od kapitána Davidova dostali surový trest: Patnáct zajatců bylo vyzbrojeno gumovými hadicemi a muselo vytvořit kruh, do jehož středu byli přivedeni ti tři provinilci. Za zajatce, kteří je měli sami mlátit, se postavili ruští vojáci s nasazenými bodáky, a kruté týrání začalo. Když všichni tři upadali do bezvědomí, Davidov jen řekl: „Charašó, rybjáta!“ A další mučení ukončil. Polomrtví byli hozeni do malého bunkru a tam ponecháni tři dny bez vody a jídla. Naštěstí byli mladí, takže to nakonec celé přežili. Když jsem se po zápalu plic dal trochu dohromady – tím myslím, že jsem se dostal z bezprostředního ohrožení života – přišel březen 1946 a továrna již byla celá kompletně demontována a převezena do Ruska. Do únoru 1946 jsme totiž naložili celkem třináct vlakových souprav po padesáti vagonech. Potom přišla komise, která měla rozhodnout, co s námi bude dál. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167740
Skládala se ze tří ruských důstojníků a jedné lékařky. Každý zajatec musel před komisi nastoupit nahý a ona rozhodovala o jeho dalším zařazení. Vážil jsem v té době pouhých 42 kilo (při nástupu do wehrmachtu 1. října 1944 jsem měl 75 kg) a po prodělaném zápalu plic jsem již nemohl dále pracovat. Komise proto rozhodla, že budu propuštěn jako „nemocný“. Společně se mnou mělo být propuštěno ještě dalších padesát zajatců, také práce neschopných a s naprosto podlomeným zdravím. Zavezli nás za Odru do Německa, do nejbližšího města Pasewalk. Ocitl jsem se tak v sovětské okupační zóně. Vedení města bylo povinno se o propuštěné zajatce nějak postarat. Jenže vzhledem k tomu, že jsem obdržel propouštěcí list, který mě opravňoval ke vstupu do rodného Československa, odmítli mi pomáhat. Prý se mám vrátit domů. Kromě propouštěcího listu jsem přitom neměl vůbec nic. Žádné peníze ani jídlo. Dokonce ani žádné další doklady. Vydal jsem se proto směrem na DrážUany a dál k československým hranicím v naději, že se dostanu domů. Většinu cesty jsem absolvoval pěšky. Přespával jsem ve stozích sena a jedl jen to, co jsem dostal od místních lidí. Musel jsem žebrat. Většina lidí se nade mnou slitovala. Ale setkal jsem se i s tím, že mi vyhrožovali policií nebo na mě poštvali psa.
Domů nesmíš! Po několikadenním putování jsem se konečně dostal až na hraniční přechod poblíž Děčína. Německá hlídka mi kontrolovala můj propouštěcí list. Protože mu nerozuměla – byl totiž psaný azbukou – předvedla mě k nějakému ruskému důstojníkovi. Ten si list přečetl a vrátil mi ho. „Vsjo v parjádku, idí damoj!“ Na československé straně hranic mě však žádné vlídné přivítání nečekalo. Ze strážní budky proti mně vystoupil asi dvacetiletý desátník československé armády. Rozkročen a s pohrdavým pohledem na ubohého človíčka v roztrhaném stejnokroji zařval: „Co tady hledáš, skopčáku?“ Třesoucí se rukou jsem mu podal propouštěcí list, který mě opravňoval ke vstupu do republiky. Řekl jsem mu, že jdu domů k rodičům. Vytrhl mi list z ruky, odešel s ním do strážnice a kamsi telefonoval. Pak se vrátil a řekl mi, že tento dokument mě prý neopravňuje ke vstupu do Československa. A vůbec, že všichni Němci byli z republiky vyhnáni, tedy i mí rodiče. Mému tvrzení, že jsem Čech, odmítl uvěřit. Němečtí pohraničníci na druhé straně hranic mi poradili, že mám jít na československý konzulát v Berlíně, kde mi prý nové československé doklady vystaví. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167740