chovního osvobození člověka šel Chelčický znovu proti proudu. Českou společnost 15. století charakterizuje jen málo skutečností tak výrazně, jako je neustálé posilování stavovských tendencí směrem k utváření stavovské monarchie.
Polemiky s pražskými mistry Následujícími dvěma díly se skokem ocitáme na počátku třicátých let. Je to již doba poměrně ustálených věroučných stanovisek různých husitských stran. Pozice pražanů i táborů se ve vzájemných konfrontacích poměrně jasně vyhranily, ani u Chelčického již není patrna někdejší otevřenost, která ho před lety vedla za pražskými mistry a táborskými kněžími. Je to rovněž doba ohromujících husitských triumfů, jak na válečném, tak i diplomatickém poli. Řada husitských vítězství právě vyvrcholila porážkou poslední křížové výpravy u Domažlic. Pod jejím vlivem se basilejský koncil rozhodl nabídnout českým stoupencům kalicha jednání o podmínkách míru. Předběžná jednání, konaná v Chebu, potvrdila další úspěch husitů – zástupci obou stran se dohodli na tom, aby pro jejich chystané rozhovory na koncilu byl „přijat za nejpravdivějšího a nestranného soudce zákon boží, praxe Kristova, apoštolská a prvotní církve spolu s koncily a učiteli, kteří se v něm pravdivě zakládají“. Jednání s katolickou církví znovu zvýšilo autoritu pražské univerzity a posunulo sérii polemik mezi pražany a tábory do nových poloh. Poměrně mladý a ambiciózní kněz Jan Rokycana, duchovní vůdce pražanů, zaútočil proti svým radikálním protivníkům obranou sedmi tradičních církevních svátostí. Jménem táborů odpověděl Mikuláš Biskupec a později se na výzvu svého okolí a možná i táborů do sporu vložil Petr Chelčický. Jeho Zprávy o svátostech se dobou svého vzniku hlásí do let 1432–1433. Stejně jako zavrhl autoritu římské církve a táborských kněží, nemíní jihočeský myslitel respektovat ani autoritu pražských mistrů. Učence jediného českého vysokého učení naopak obviňuje, že svými výklady pomáhají katolické církvi potlačovat Krista: „Jediné chtie svými duovody toliko napomoci Antikristovi ve lži; čehož by se on nemohl domysliti, sedě na římské stolici, toho se mistři dohledajie po knihách v pražské škole a tiem jeho založie a napomohú jemu. A aby stolice jeho žehnánie v pokoji dále a lépe stála a aby on vždy světil a žehnal a velebil své svátosti, a Pána Jezukrista aby tupil a kazil s jeho pravú svátostí.“57
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167731
Chelčický tvrdí, že v církevních obřadech i v podávání svátostí by měla vládnout prostota, při níž se člověk může plně soustředit na svůj vztah k Bohu. Církev však původní prostotu nahradila obřadností. Odvrátila tak pozornost člověka od podstatného k nepodstatnému, od Krista k mnohým a zbytečným vymyšlenostem, přidaným jenom pro efekt a pro nepatřičné zdůraznění úlohy kněze v představě věřícího. Opravdovou, vnitřní zbožnost nahradila bezcennou povrchní zbožností. Odborníci se zatím rozcházejí v názoru, které z tradičních sedmi církevních svátostí Petr uznával jako skutečné svátosti a které ne. Jejich dosavadní odhady kolísají mezi dvěma a čtyřmi. Jednoznačně se shodují v případě křtu a eucharistie, někdy k nim připojují ještě pokání a případně i svěcení kněžstva. Poslední stanovisko je však jistě nejodůvodněnější a nachází své vyjádření i ve velmi promyšlené struktuře Zpráv o svátostech. Chelčický zde upustil od řazení užívaného jak pražany, tak i tábory, a již v základní kompozici díla rozdělil církevní svátosti do tří skupin. Nejprve probírá ty, jež pokládá za zcela nesporné – křest, eucharistii a pokání. Po nich se věnuje kněžskému řádu, který sice také přijímá, ale se značnými výhradami. Závěr jeho pojednání tvoří výklad o manželství, biřmování a posledním pomazání; žádnou z těchto tří za svátost neuznává. Jak již bylo řečeno, začíná Chelčický svůj výklad pojednáním o křtu. Křest podle něj dovršuje obrácení člověka, který se seznámil s božím slovem, uvěřil v Krista a rozhodl se zachovávat boží vůli. Je uvědomělým výrazem zrození nového, duchovního člověka, jenž ve svém těle ukřižoval svůj starý život a podrobil se moci Kristově. Je dokonce přímo oním druhým zrozením, neboG jedině duchovní člověk, který se při něm zrodil a jemuž se dostalo světla boží milosti, může „dostatečně božie věci činiti“.58 Již ve své základní charakteristice křtu tak Petr odmítá ustálenou praxi vysluhování této svátosti. Jeho polemika se obrací zejména proti obecnému křtění dětí, především nemluvňat. Zde nemůže být ani řeči o nějakém vědomém obrácení. Výkladům, že se při křtu v dětech rodí nový život skrytě, se pouze vysmívá. „A dějie-li se v nich takové věci, jediné tehdy skrytě. A potom jedné počnú se hýbati na nohy a učie se mluviti, až ihned nemóž poznáno v nich býti nižádné světlo ani který byt boží. A čím déle po vsi běhajie, tiem ještě lépe to pozná na nich, že toho nic do sebe nemajie. Protož divné by to bylo držeti, že někaké veliké dary přijímajie skrytě na křtu, a potom k nižádnému prospěchu aby se na nich neukázaly.“59 Chelčický se dovolává domnělé praxe prvotní církve, jak se s ní seznámil u Pseudo-Dionýsia Areopagity, údajného žáka apoštola Pavla. Křest
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167731
má být prováděn pouze u dospělých lidí, kteří se vědomě obrátili ke Kristu, a u dětí jenom tehdy, pokud zbožnost jejich rodičů a kmotrů dává dostatečnou záruku toho, že budou své dítě či svého kmotřence opravdu vychovávat k lásce k Bohu. Tento postup však kněží opustili a začali křtít „všecky napořád“,60 a navíc ne v dospělém věku, jak by bylo vhodné, ale již „v tom věku člověka, když rozumu o tomto o ničemž nemuož mieti“.61 Hlavním důvodem jejich počínání není snaha přivést lidi k Bohu, ale touha po penězích; čím více lidí pokřtí, tím více jim lidé zaplatí. Není proto divu, že kněží, „křtiece veliké množstvie, a nemohú jednoho ukázati, ani starého, ani mladého, by poznal Boha a věřil jeho čtení“.62 Obvyklou námitku, že časný křest si žádají rodiče pro své dítě z toho důvodu, aby mu pro případ brzké smrti zajistili spasení, odmítá Chelčický jako pokryteckou. Jestliže rodiče opravdu touží po spáse svých dětí, proč je vychovávají tak, aby pečovaly o všechno světské a stavěly se k Bohu zády, a tak naději na spásu rychle ztratily? Nejpřednější místo mezi svátostmi zaujímá podle Petra eucharistie. „A v tom muož známo býti, že v takové dostatečnosti mnoho svátostí Kristus neustavil jest, ale jedinú, ješto člověk požívá v ní Boha, což on nemocný muož.“63 Jejím prostřednictvím věřící dosahují jednoty s Kristem, „aby v té dokonalé oběti mohli často milost a odpuštěnie těch hřiechóv, jichž želejie, nalézti“.64 Víme již, že Petr se věnoval eucharistické problematice řadu let dříve, dokonce v několika traktátech, na které ve svém novém díle odkazuje. I zde má jeho výklad především charakter polemiky proti odlišným názorům, méně jde o pozitivní osvětlení problému. Jeho postoj je samozřejmě ovlivněn i obecněji rozšířenou skepsí k možnostem dobrat se v těchto věcech jasného poznání. „Ale v této věci jistoty dobývati těžko jest, neboG což se praví v této při, jest smysl lidský o Bohu Kristovi.“65 Chelčický se většinou obrací proti stejným názorům, které kritizoval již ve svých předchozích dílech. Odmítá táborskou relativizaci Kristovy přítomnosti ve svátosti oltářní stejně důrazně jako katolické učení o transsubstanciaci; obě stanoviska mu připadají extrémní a neudržitelná, neodpovídající Písmu. V pojímání žádné ze svátostí nemá tak blízko k pražanům jako v případě eucharistie. Ale i vůči nim se ostře vymezuje, zejména svým odmítáním nadměrného kultu svátosti. „A nemohú toho vymluviti, by takový lid slepý, sa nabádán jich neskrovným velebením ku padání a k modlení, aby tu ten lid nemodloslúžil.“66 Mezi nejvýznamnější svátosti řadí Chelčický i svátost pokání. Bez upřímného pokání nikdo nemůže začít nový život, bez něj nelze opravdu
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167731