„Smrt vrahům, pryč s režimem!“ PÿÕBÃH ÕR¡NSK… éENY, KTER¡ SVŸJ éIVOT V EVROPÃ ZASVÃTILA ODBOJI (Zaznamenala a z perštiny přeložila Magdaléna Frouzová) Jazyk, ten jsem se nenaučila, to je tady moje největší potíž. Ne že bych se trochu nedomluvila, to ne, rozumím, pořád se dívám na televizi. Ale tuhle mi přišel účet za plyn, na tři sta eur. V žádném případě jsem tolik neprotopila, dobře sleduju ceny. Já vím, je to prkotina, stačí tam zavolat a vyřídit to. Jenže jak? Vůbec nevím kam. A jak se domluvit? To vždycky volám manželovi, víte, my už spolu nebydlíme. To kvůli těm dětem. Je to neštěstí, ale povím vám to. On manžel bydlí v jiném bytě, no, už pár let to bude. Ale přijde sem, když něco potřebuji, bydlí odsud kousek. Te\ mám zlomenou ruku, tak mi chodí mýt nádobí. A pomohl mi s tím dopisem. Jeho němčina taky není nijak zvlášQ skvělá, ale lepší než moje. Taky se líp vyzná, může dát ten dopis nějakému známému, co na něj odpoví. Manžel je totiž o hodně starší, tak o patnáct, dvacet let. Přesně to nevíme, u nás se na věk tak nedbá, teda te\ už jo, ale když jsem byla malá, tak to bylo fuk. Bylo nás deset dětí, pět holek a pět kluků, každé se prostě někdy narodilo, akorát se vědělo, kdo je nejstarší. Já jsem čtvrtá. Když jsme přišli do Německa, přesně před dvaceti lety, to bylo pořád: datum narození, datum narození, vyplňte kolonku datum narození. Božíčku, copak já věděla? Napsala jsem si nakonec 1. 1. 1940, to se dobře pamatuje. Te\ bydlím tady, v tomhle malém bytě. Je pěkný, to ano, nový, koupelna nablýskaná, hezké kachličky. To jsem ráda, protože s manželem jsme bydleli ve větším. Sociální úřad nám výměnu velkého za dva malé schválil, platí nám nájem. Už jsme staří, pracovat nemůžeme. Celý život jsme hodně dřeli, i já, panečku, byli jsme hrozně aktivní! Pro naši organizaci jsem dělala všechno. Od rána do večera. No nic. Ne vždycky se život vydaří.
93
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167730
Tenhle náš život tady začal už doma, na jihu Íránu. V ulici kousek od nás bydlel můj strýc s rodinou. Byli jsme u něj pečení vaření, měl taky spoustu dětí a my si s nimi hráli. Byli jsme jako jedna rodina. Jednou tam pořádali nějakou velikou slavnost, nakukovaly jsme se sestrou tajně přes zídku na jejich dvorek. Všichni slavnostně oblečení, tancovali, pekli maso, celých sedm dní, sedm! Když mi maminka řekla, že půjdeme ke strejdovi na návštěvu, zaradovala jsem se. Pak teprve mi řekla – jé, já byla takové tele, dnes se tomu musím smát –, že to, co se tam slavilo, byla moje svatba! Že mě provdali za mého bratrance. Kolik mi bylo? Počkejte, myslím, že dvanáct. Představte si, pět ovcí kvůli mně porazili! Od svatby jsem bydlela u strejdy, to tehdy bylo zvykem, že nevěsta šla bydlet do domu ženicha. Manžel moc nadšený nebyl, on totiž, dneska už to můžu říct, zazlívat mi to nebude, chtěl jinou. Byl zamilovaný do nějakého děvčete z univerzity, ale rodiče mu přiřkli mě. Mně to nevadilo, já byla ráda, že jsem u tety, te\ tchyně. Ona se o mě dobře starala. Byla to taková ženská od rány, představte si, sama porážela ovce! Všichni k ní měli respekt, říkalo se jí „generál“ a nikdo jí neodmlouval. Asi za rok se mi narodil první syn, Masúd. Masúdem to vlastně taky pak všechno začalo. Ale nejdřív vám musím říct, jak jsem byla tehdy hloupá. Já vám vůbec nevěděla, jak k tomu porodu mohlo dojít! Nikdo mi o plození dětí, o těhotenství a tak nikdy nic neřekl, a už vůbec ne o antikoncepci. Najednou tu bylo to mrně a já neměla potuchy, co s ním, i když jsem ho teda zbožňovala, to jo, a taky si s ním hrála. Naštěstí se o ně starala teta, vlastně nás vychovávala všechny dohromady. Já jsem jí spíš pomáhala v domácnosti. Moje práce byla každý večer vyndat matrace na spaní z komory a rozložit nám je v pokoji. Ráno jsem je zase sebrala a uklidila. Taky jsem musela dbát na větrání. Otvírala jsem pravidelně dveře a dělala průvan, protože na jihu je přes den úmorné vedro a když doma nevětráte, nedá se tam pak vydržet ani spát. Kojila jsem Masúda pár měsíců, když ke mně přišla teta, štípla mě do tváře a povídá: „Děvče, tak se mi zdá, že jsi zase těhotná, co?“ Já se rozbrečela! Sama jsem to nepoznala, ale tetě jsem věřila. Nechtěla jsem se už zase plahočit s břichem a rodit. Jenže jsem netušila, co proti tomu podniknout. A tak se nám brzy narodil Mehrán. No, a po roce dcera Nasrín. To jsme si už s manželem řekli, že to stačí. Tehdy byl u moci šáh, který chtěl modernizovat Írán, a propagovalo se, že je lepší mít dětí méně a pak jim moct zaplatit školy, než jich mít deset a třít bídu 94
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167730
s nouzí. Manželova rodina tedy šáha ráda neměla, říkali, že nás zaprodává Západu. Ale něco už prosadil, některé holky třeba nenosily šátek. Já jo. No, ale nechala jsem se sterilizovat, abych už děti neměla. Manžel vždycky říkal, že šáh pohrdá našimi tradicemi a okrádá národ. Už na univerzitě vstoupil do opoziční organizace Lidových mudžáhedínů. Tehdy byli hodně levicoví. No, moje rodina, to teda komunisti nebyli, ale mně to bylo fuk, já se o to nestarala. Šáh proti nim šel, manžel jednou dokonce musel na pár měsíců do vězení. Ale to ještě nebylo nic proti tomu, co přišlo pak. Potom v roce 1979 přišla revoluce a vládnul nám Chomejní. Ten byl tisíckrát horší než šáh. Stačilo někde něco chybného utrousit a s člověkem byl konec. Ale manžel, víte, on je vzdělaný, vždycky se zajímal o politiku, pokračoval v podpoře mudžáhedínů, říkal, že jen oni dají Íránu demokracii. Byl hodně aktivní a nakonec jsem se do toho zapojila i já. Třeba jsme pořádali sbírky pro rodiny, jejichž otcové byly ve vězení nebo jež musely zemi opustit a neměl je kdo živit. Taky jsme nechávali tisknout letáky s informacemi o zločinech, kterých se vládní režim dopouštěl, a tajně je roznášeli. No, a často jsme u nás doma nechávali další sympatizanty mudžáhedínů, oni se u nás scházeli a diskutovali. Řešili jsme, co je potřeba udělat a jak postupovat. Prostě celá naše domácnost byla prodchnutá politikou, vládla u nás taková atmosféra. Vlastně se vůbec nemůžu divit, že tím nasákly i děti. Bylo jim něco mezi dvanácti a patnácti. Nejdřív jsme si to neuvědomovali, nedávali jsme na to pozor. Až jsem pak jednou viděla Masúda na ulici, jak rozdává naše opoziční noviny. Manžel s tím přišel domů, jó, byl takovej divnej, něco mezi pýchou, že Masúd jde správnou cestou, a obavami, že jsme ho do toho zatáhli. Ale co naděláte? Děti už měly vlastní rozum, nač bych jim domlouvala? O Nasrín jsem se zase dozvěděla, že vybírá ve škole od spolužáků peníze a posílá je naší organizaci. Ona to byla opravdu asi jen otázka času, kdy někoho z nás zatknou. Tehdy se zatýkalo masově, každý den jsme slyšeli o nějakém známém, který zmizel. ObzvlášQ organizace mudžáhedínů ležela Chomejnímu v žaludku, takže je pročesávali pořád. Naši sledovaní členové se museli každých pár hodin hlásit na centrále a dávat tak vědět, že jsou ještě na svobodě. Když se neozvali do dohodnutého času, bylo jasné, že je zatkli. Slyšela jsem i, že někoho zatkli jen proto, že měl po kapsách hodně drobných, podezírali ho, že je měl na telefonní budku a pracuje pro mudžáhedíny. 95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167730