Poslouchám a opakuji si tedy. Čeká mě den plný repetic v tomto duchu – vypadáš skvěle – jsi krásný – cítíš se parádně – voníš smyslně – jsi nejlepší… S napětím čekám na večer, kdy se má to všechno pozitivní projevit. A opravdu s úderem sedmé hodiny večerní cítím stav naprosté blaženosti, euforie a harmonie. Tak to je tedy ta všemi zmiňovaná NIRVÁNA. Pro jistotu a udržení délky vysněného stavu si opakuji všechny předepsané formulky znovu a znovu. Jsem blažený. Odebírám se tedy na půdu, kde si splétám oprátku. Přehazuji provaz přes trám, nastavuji si židli rovnou pod smyčku, stoupám si na židli, nandávám si smyčku na krk, přitahuji ji řádně, odkopávám židli a úspěšně se věším… NIRVÁNA P.S. Žádná z těchto autosugestivních formulek, které jsem si tak vehementně opakoval, bohužel nebyla pravdivá. Ach! 143. vlna Malý kaskadér „Malý kaskadér je připraven, rejžo!“ ozve se hlas asistenta režie, aby oznámil režisérovi, že se s natáčením může začít. Alespoň po této stránce. „Jak to vypadá se světlem, Sire?“ táže se režisér vrchního osvětlovače. „No, ještě sedmnáct vteřin, rejžo, a můžeme se do toho dát!“ oznamuje Sir. „Malý kaskadére, jsi připraven?“ zjišťuje samotný rejža. „Šest sekund!“ křičí Sir. Malý kaskadér vyzdvihuje ze své schoulené pěsti palec, čímž dává všem ze štábu najevo, že u něj je všechno v pořádku. Totiž kaskadéři, ať už velcí nebo malí, toho moc nenamluví. Raději činí. „Tak jo za chvíli…“ – „Čtyři vteřiny!“ finišuje Sir „…mě vystřelí!“ říká si malý kaskadér. „Musím to zvládnout. Ne jako posledně.“ „Jedna!“ blíží se Sir k cíli. „Ticho prosím!“ ječí hystericky asistent režie na place. „Můžeme, rejžo!“ dí Sir. „Áááá, akce!“ velí režisér. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167724
Prásk!!! Malý kaskadér letí. Zpočátku rychle a razantně. I když byl zrovna prudce vystřelen z kanónu, snaží se elegantně plout vzduchem. Celkem se mu to daří. Což oceňuje i pan režisér. „Je to dobrý, paráda, ten kluk ví co dělá!“ jásá režisér. „Klid na place! Absolutní klid bych prosil, ano?! Prosím,“ žádá asistent. „Jak to vypadá se světlem, Sire?“ „Jo, dobrý je to, rejžo. Dobrý, pořád můžeme! My jsme dobří!“ „Ten kluk je talent! Je to nádhera. Letí jako orel. Ne jako minule!“ pochvaluje si malého kaskadéra režisér. Mezitím si malý kaskadér v letu přemýšlí, kdy asi řekne rejža stop či kat. Stop ani kat se však neozývá, a proto si malý kaskadér teď již směle pokračuje v plachtění. Začíná se mu to líbit. „Je to paráda. Vynikající záběr. Ještě chvilku vydrž, chlapče! Co světlo, dobrý? Sire? Jo? Tak fajn. Ještě chvíli!“ volá režisér na malého kaskadéra, který ho však už dávno nemůže slyšet. Asistent režie je celkem dost nervózní. Prostě se mu zdá, že na place není takové ticho, o jaké si žádal. Okusuje si nehty. Avšak nenápadně. „Doufám, že to máš, Franto?!“ ptá se s chorobnou nejistotou v hlase režisér svého dvorního kameramana. Ten však kupodivu mlčí a tupě zírá do hledáčku kamery. „Rejžo?! Blíží se mrak…“ ozve se Sir. „No tak, Franto, co je s tebou? Máš to snad, ne?! Nebo snad ne?! Co? Tak řekni něco, hrome!“ povykuje téměř nepříčetně režisér. Kameraman Franta pomalu zvedá zrak a říká téměř zahanbeně rejžovi. „Milane, ten kluk, ten malý kaskadér, nám už dávno zmizel ze záběru. Letěl prostě moc rychle! No. Je mi to líto,“ dodává provinile. „Kat!“ zařve režisér Milan a schová svou zpocenou tvář do dlaní. „Zase to ten kluk zvoral. Už zase! Jako posledně! Já se na to vy… já ho za…“ dodává rejža vyčítavě. Malý kaskadér neslyší ani stop a neslyší ani kat. Neslyší dokonce ani to, že to zase zvoral. Letí si spokojen. Ale jen do té doby, než jej chytíme!
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167724
144. vlna Hladí mě čísi ruka. Hladí mě jemně. Po tváři. Jsem neoholen. Uvědomuji si to. Nemyslím téměř na nic. Jen na básnění neznámé ruky. Poznám ji někdy? Dotkne se mě ještě mnohokrát? Pohladí mě ještě vůbec? Mám otevřít oči? Ne!!! Připouštím před sebou samým, že při básních by se neměly otevírat oči ani ústa. Jen duše! Na mé tváři je vytvářena báseň. Měl bych být spokojen. Ztrácí se ve vlasech. Tam už ji nepoznávám. 145. vlna Zapnu projektor a chvíli počkám, až se v něm rozehřeje lampa. Sedím hluboko v útrobách sametovým potahem obklíčené sofa. Čekám na lampu. Dočkávám se. Lehce se z hloubky pootočím na stranu a volně natáhnu dlaň, v níž bych rád za okamžik potěžkával podélnou krabičku s diapozitivy. Má dlaň plně otevřená, zhmotňuje okamžik svou dychtivostí. Nic do ní však stále nepřichází. „Kde jste, mé diapozitivy? Diapozitivy, a na nich Ty?!“ žádná odpověď nepřichází. Otáčím se již zpola a i dlaň tolik toužící změní svou pozici. Aby se připomněla docela, šmátrá dokonce sama od sebe po stolku. Nikde nic. „Kde tedy jste, mé malé obrázky?“ táži se opětovně dotazem a gestem, jež má na starosti opět má dlaň. Nikde nic. Hledám si s dlaní. Nyní už i s tou druhou, kterou ještě jistě neznáte. Hledám na pohovce i pod ní, před ní i za ní, a dokonce i nad ní. Tak pokračuji po celém bytě. V hledání nám už pomáhají i nohy, tělo, a dokonce i celičká hlava. Pátráme v nejméně pravděpodobných lokacích bytu, jako např. ve vodovodním potrubí, pod kobercovou páskou, nevynechávaje podparketí, elektrický proud a jsoucno. Lampa projektoru už je mezitím dlouhou dobu připravena. Nic, nic, nikde nic. Diapozitivy nenalezeny. Co kdybych však zkusil hledat u sebe? Dobrý nápad, pomyslím si. Vypínám tedy projektor. Lampa se zlobí. „Proč to všechno? K čemu to? Na nic?!“ Odcházím k psychoanalytikovi. Mám štěstí. Nikdo u něj momentálně není. Na dveřích visí cedulka oznamující – MOŽNO. Kancelář nebudu popisovat. Zná ji každý z vás z nejméně jednoho tisíce amerických filmů nebo seriálů. Ano, je opravdu stejná jako v těch známých amerických filmech. Dokonce i psychoanalytik vypadá 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167724