102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167715
slov čítala asi dvacet osob. K režimu v táboře uvádí, že tam byl volný režim, volný pohyb po táboře, lékař, vězni mohli provozovat zájmovou činnost. K bunkru vypověděl: Vybudování bunkru navrhlo vedení Uranových dolů. Měla to být „izolace“ a měla sloužit k utužení kázně. Jeho stavbu řídil někdo ze stavařů. Stavěli vězni. Připouští, že to bylo – muselo být, s jeho vědomím a souhlasem. Šlo o stavbu, která byla asi z poloviny v zemi. Jak byl velký, nevím. Asi byl z pevného materiálu, z cihel nebo z betonu. Nikdy jsem v bunkru nebyl. Ví ale, že vchod byl po svahu dolů … Vybavení bylo: pryčna, deky a kbelík. Otop tam nebyl žádný. Větrání bylo dveřmi, osvětlení žádné. K zimním podmínkám a poměrům v bunkru říká: To si nepamatuji. Neví, kolik lidí tam bylo současně. Asi jeden nebo dva. Strava byla 3x denně. To měl na starosti některý z dozorců – „byla to jeho věc“. Nekontroloval jsem to. Do bunkru se posílalo jen za kázeňský přestupek, takže kdo nechtěl, tak se tam nedostal. Když už se tam někdo dostal, tak to bylo na jeden až tři dny, delší pobyt vylučuji… Umístění musel schvalovat sám nebo jeho zástupce. Bunkr se budoval proto, že tam žádné korekce nebyly. Na otázku, zda ho zajímaly hygienické podmínky zvláště v zimě, odpovídá: Nepamatuji se, zda to v zimě vůbec fungovalo. Když se vybudovala korekce, tak se bunkr nepoužíval. O postavení bunkru žádali „uraňáci“ k utužení kázně. Přišel za mnou inženýr, určitě to byl Sovět, nějaký vedoucí, a ten také organizoval stavbu. Za co se dostávali do korekce nejprve, nemůže specifikovat, potom uvádí, že za pokusy o útěky, za porušení pořádku bez bližšího určení. K obsluze korekce a bunkru byla určena „stálá obsluha“ z řad dozorců. Dvakrát týdně byla porada s příslušníky. Nikdy mně při ní neřekli o nějakém problému s bunkrem. Když došlo k hladovce, musela mně být hlášena. Z bunkru si na žádnou nepamatuji. Vzpomínám si na jednu z horní korekce… Uvádí, že v táboře zřídil prádelnu a že si vězňové měli měnit prádlo každý týden. Určitě však nikdo v bunkru nezemřel. Dne 15. 7. 1997 ustanovil soudce Okresního soudu v Příbrami obhájce v trestní věci proti obviněnému Jaroslavu D. vedené na ÚDV. Po sdělení obvinění: Sděluji Vám, že Vás podle § 160 odst. 1 tr. ř. stíhám jako obviněného z trestných činů zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1, 2c), ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2b), zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 zák. č. 140/61 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků, který je s přihlédnutím k ustanovení § 16 tr. zák. pro posouzení příznivější, neboH na základě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr…, byl Jaroslav D. v protokolu o výslechu obviněného dne 14. 5. 1998 skoupý na slovo. Někdy v letech 1951–1952, datum si nepamatuji vzhledem k odstupu 50 let, jsem byl velitelem tábora Vojna. Během této doby jsem žádný platný zákon neporušil ani jsem neporušil tehdy platný 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167715
předpis. Nikomu jsem fyzicky ani duševně neublížil ani jsem svým jednáním nezpůsobil žádnou újmu. Korekci jsem žádnou nestavěl ani jsem nikomu nedal příkaz ke stavbě, jak je mi kladeno za vinu. Z těchto důvodů obvinění k mé osobě v plném rozsahu odmítám… Dne 10. 4. 2000 státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami podal obžalobu na Jaroslava D. pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona a zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. c) tr. zákona. Proč byl obviněn z těchto trestných činů a nebylo použito přísnější kvalifikace, by byla pouhá spekulace. Až zpřístupnění dozorového spisu OSZ snad přinese odpověf na otázku, proč bylo použito této, a ne přísnější kvalifikace trestného činu – každopádně znalecké posudky „hovoří“ vcelku jasně.
A co říkají odborné posudky? Tato část kapitoly vychází z materiálu uloženého ve spisu č. j. ÚDV-9/Vt-97
Znalec z oboru zdravotnictví z odvětví soudního lékařství ve svém posudku ze dne 7. 10. 1997 odpovídá na otázku: Zda mohlo dojít při pobytu vězňů v tzv. bunkru k poškození jejich zdraví, případně k ohrožení života a jakým způsobem? v tom smyslu, že k poškození zdraví, případně k ohrožení života mohlo dojít několika způsoby: 1) dušením – bunkr představoval uzavřený prostor, ve kterém se nacházelo 4354 litrů kyslíku. Klidová spotřeba kyslíku dospělého člověka se pohybuje mezi 288 až 350 litry za den. V podmínkách bunkru, zvláště v zimním období, však v důsledku potřeby těla udržet stálou tělesnou teplotu svalovým třesem, který představuje významnou svalovou činnost, tím i zvýšenou spotřebu O2 a zvýšenou produkci a výdej oxidu uhličitého CO2, lze předpokládat kyslíkovou spotřebu okolo 1000 litrů za den a produkci oxidu uhličitého okolo 11 000 litrů za den. Zvýšení koncentrace oxidu uhličitého nad 4 % ve vdechovaném vzduchu vede k postupně se zvyšující se (!) práci dýchacích svalů. Poněvadž kyslík ze vzduchu lze pro dýchání využít pouze, pokud jeho koncentrace nepoklesne pod určitou mez (která je individuální), při dokonalé těsnosti a trvalém zavření dveří bylo nebezpečí udušení při pobytu více než tří osob po dobu jednoho dne. Poněvadž však dveře nebyly zcela těsné a byly otevírány (při podávání stravy, při vynášení výkalů), nelze přesně určit množství vyměněného vzduchu, a tím i stanovit, při jakém počtu osob a při jak dlouhém pobytu v bunkru mohlo dojít k příznakům dušení nebo ke smrti udušením. Svědek František Horák uvedl, že v bunkru byli na sebe namačkáni jeden na druhého, za nějakou dobu nemohli dýchat. 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167715