Z dob před úplným osamostatněním vizigótského království nemáme o poměru mezi ariánskými Góty a katolickými Římany jižní Gallie v pramenech dostatek zpráv, zdá se však, že tu k pronásledování katolíků nedocházelo. Eurichův vztah ke katolické církvi je už zachycen podstatně lépe, ale jednoznačnou výpověc o něm prameny přesto nepodávají. K nejvýznamnějším svědkům života ve vizigótském království Eurichovy doby opět patří Sidonius Apollinaris. O Eurichovi se tento clermontský biskup vyjadřuje jako o velkém nepříteli ortodoxie. Pouhá zmínka o katolících byla podle něj pro tohoto vladaře tak hořká, že nebylo zřejmé, je-li více předákem svého kmene nebo své sekty. Přitom ariánskou víru, již vyznával, král pochopitelně považoval za pravou a přičítal jí úspěchy svého jednání. Jako konkrétní důkazy pronásledování katolíků uvádí autor vypovězení tří jihogallských biskupů do vyhnanství, dále pak chátrání a pustnutí kostelů na venkově i ve městech. V polootevřených chrámových předsíních ležel prý dobytek, oltáře zarůstaly travou. Píše také o větším počtu diecézí, kde po smrti biskupa nebyl vysvěcen nový. Do vyhnanství se dostal i Sidonius sám; ještě král Eurich ho ovšem povolal zpět a tento literárně vysoce nadaný Galloříman jej za to oslavil panegyrikem. Velmi temnými barvami líčí Eurichovo chování ke katolíkům historik Řehoř Tourský. Tento král pronásledoval prý křesbany (tj. ortodoxní, protože ariány autor vlastně ani za křesbany nepovažoval) na každém kroku. Duchovní zavíral do vězení, biskupy posílal do vyhnanství nebo je zabíjel mečem. Poručil dokonce, aby vstup do katolických kostelů byl uzavřen trnitými keři. Zvláště prý docházelo k pronásledování na území provincie Aquitanie a Novempopulany, tedy na územích, kde Vizigóti žili už od r. 418. U Řehoře však musíme mít na mysli, že jako věrný poddaný franského království cítil k Vizigótům, jeho sousedům a nepřátelům, málo sympatií. Současní badatelé Eurichovu náboženskou politiku většinou považují za tolerantní. Posílání biskupů do vyhnanství mělo zejména politické důvody a podle rakouského historika Herwiga Wolframa Eurichova církvi nepřátelská opatření ustala brzy po uznání jeho územních záborů císařem Iuliem Nepotem. Církev neuchovala žádnou památku na mučedníky z Eurichovy doby a pustnutí některých kostelů je možno vysvětlit jednak válečnými událostmi tehdejší doby, jednak i chudnutím měst, která už v pozdní římské říši často neměla na opravy svých veřejných budov, dokonce ani hradeb. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167714
Římané v Gallii za Euricha poprvé zakoušeli otevřené a ničím nezastírané panství barbarů, realitu, kterou už nemohli zmírnit pomyšlením na to, že tito Germáni jsou v císařových službách. Sidonius Apollinaris, který miloval a obdivoval vojevůdce Aëtia, toho, jenž jako poslední dokázal ještě římskou svrchovanost nad gallskými barbary prosadit v praxi, trpěl novým stavem věcí určitě nemálo. A leccos se v životě Gallořímanů i v něm samotném jistě muselo změnit mezi dobou, kdy velmi ostrými verši jako nemužného slabocha a šílence odsoudil císaře Valentiniana III., jenž Aëtia, osvoboditele a ochránce Gallie, dal zavraždit, a časem, kdy oslavnou řečí poděkoval barbarskému králi Eurichovi za možnost vrátit se z vyhnanství. Mnoho hořkosti mezi katolíky a ariány ve vizigótském království mělo tedy jistě své kořeny v politické situaci, v averzi Římanů vůči barbarům, z nichž se stávali jejich páni, i ve snaze barbarů vládu nad nově dobytými krajinami co nejvíce upevnit. Ekonomické a také sociální pozice církve, která v té době měla velmi mnoho důležitých úkolů nejen na poli duchovním, ale i charitativním nebo diplomatickém, ovšem zůstaly nezměněny. Roku 486, po dobytí tzv. Syagriova království, území ležícího mezi Seinou a Loirou, které představovalo poslední zbytek římské moci v Gallii, se přímým sousedem vizigótského státu stalo výbojné království franského vladaře Chlodvíka. V této měnící se a nebezpečné situaci stál v čele Vizigótů panovník, který Eurichovy energie a odvahy nedosahoval – Alarich II. (484 – 507). Za jeho vlády se Chlodvík (jak o tom později budeme ještě mluvit) stal katolickým křesbanem a k této víře převedl rovněž celý národ Franků. Za takovýchto okolností bylo pochopitelně snahou vizigótského krále přispět k co největšímu sblížení barbarů s Gallořímany. Výsledkem bylo např. vydání vzpomenutého Alarichova Breviaria, v němž se r. 506 prohlásil ochráncem práv i náboženství svých katolických poddaných. Zákoník byl vypracován v součinnosti s gallořímskými katolickými biskupy i světskou šlechtou a byla zde uzákoněna další činnost orgánů pozdně římské správy. Stávající organizaci gallské katolické církve schválil zase katolický koncil v městě Agathách (dnešní Agde), svolaný králem Alarichem na 10. září 506. Toto schválení bylo ovšem v Gallii, z níž část drželi Vizigóti, část Burgundi a zbytek Frankové, do jisté míry formální. Některá biskupství se rozkládala na území dvou různých germánských států. Např. tourská diecéze ležela na území vizigótském a franském, biskupství se sídlem v Arles se 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167714
rozkládalo v království Vizigótů a Burgundů. Z toho vznikalo napětí. Za spolupráci s Franky byl poslán do vyhnanství biskup Quintianus z města Rodez (tehdy civitas Rutena), biskup Volusianus a jeho nástupce Verus z Toursu (tehdejšího Turonu) a r. 505 musel na krátký čas odejít do exilu, který trávil v Bordeaux (Burdigala), i proslulý Caesarius, biskup z Arelate, autor řehole pro mnichy i jeptišky a také početných kázání, která se mimo jiné snažila rovněž bojovat s přežitky pohanství v jižní Gallii. Caesariova sbírka kázání se stala vzorem pro mnohé raně středověké duchovní a působila po staletí. V Bordeaux si Caesarius získal velké sympatie obyvatel a posléze byl Alarichem II. rehabilitován a poslán zpět do Arles. Králova důvěra k němu byla poté tak veliká, že ho pověřil přípravou vzpomenutého koncilu v Agde. Rozvíjející se spolupráce Vizigótů a domácího obyvatelstva však v této době ještě k vytvoření jednotné společnosti království zdaleka nevedla; byla ostatně násilně přerušena událostí, která je poměrně obecně známa. R. 507 zaútočil franský král Chlodvík na svoje jižní germánské sousedy a v bitvě na Campus Vogladensis (u Vouillé) je porazil. Alarich II. padl a na vizigótský trůn po něm na čas nastoupil jeho dospělý nemanželský syn Gesalich (Gesalech), později poražený Ostrogóty a z jejich vůle vystřídaný Alarichovým legitimním, ale nezletilým potomkem Amalarichem, jehož matkou byla dcera Theodericha ostrogótského Theodegotho. Tento byl od r. 511 jediným formálním vladařem království, které ztratilo většinu svého bývalého území v Gallii, ale brzy se dočkalo nového rozkvětu na jih od Pyrenejí, v Hispánii, kam Vizigóti pronikali již od doby Theodericha II. a kde se novým hlavním městem státu namísto r. 508 dobyté Tolosy stala Toleta, dnešní Toledo. Skutečným vládcem vizigótského státu byl ovšem namísto Amalaricha až do své smrti Theoderich Veliký, zastupovaný místodržícím Theudisem. Ostrogótskému králi se bojem s Franky, do něhož ne vlastní vinou opožděně zasáhl r. 508, zdařilo v Gallii udržet větší část Provence. Vizigótský a ostrogótský stát do r. 526 tvořily prakticky personální unii a Theoderich dal dokonce i vizigótský královský poklad převézt k sobě do Ravenny. Po jeho smrti byla Provence s výjimkou tzv. Septimanie – pásu území zhruba mezi řekou Rhodanem (Rhônou) u Arles a Pyrenejemi – přičleněna k ostrogótskému království a ztracena pak (za ostrogótsko-byzantské války r. 536) ve prospěch Franků. Septimanie byla součástí vizigótského státu až do jeho konce. R. 720 se stala nástupištěm Arabů při jejich výboji dále do nitra Gallie. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS167714